Z GALERIE našich amatérů Alois Weirauch, OK1AW (1902-1977) Začátek srpna, doba dovolených, střed prázdnin, vrchol léta, bývá nerozlučně spjat s představami modré oblohy a luk a polí prohřátých sluncem. První srpnové dny roku 1977 byly zamračená deštivé a smutné. Tak smutné bylo i úterý 3. srpna. V obřadní síni krematoria v Nymburku bylo plno. Oči zalité smutkem a srdce sevřená bolestí vnímala nápis u katafalku: ALOIS WEIRAUCH. Jméno, které jsme čítali v záhlaví dloubá řady jeho článků v Radiosvětě, Radioamatéru, Radioslužbě, Krátkých vlnách a v Amatérském radiu Narodil se 28. listopadu 1902 v Městci Králové. Vyučil se hodinářem a v r. 1919 absolvoval zlatnickou školu. Ve školním roce 1924/1925 studoval v Berqmannově obchodní škole v Praze v Železné ulici. Jeden ze spolužáků, Fanda Richter, měl zvláštní přezdívku: Anténa. „Proč ti tak říkají?" zeptal se Weirauch. Dovídá se, že u Richtrů mají rádio. Krystalku s rámovou anténou. U nich se Weirauch po prvé setkává s rádiem. Školu absolvuje s vyznamenáním a 12. záři 1925 získává jako pátý v Městci Králové koncesi a to na ,‚třílampovou všekoncertní stanici s prismatickou anténou o šesti paprscích 10 m délky." Rádio má u postele. Než usne, loví stanice. Občas se však ozve chrčení, které přichází v nepravidelných intervalech, trvá různě dlouho a znemožni poslech všech stanic včetně Prahy. Weirauch se radí se svým přítelem Plodrem. Podezření padá na velký transformátor, který stojí poblíž Weirauchova domu. Vytáhnou aliconcert ze skříňky a prohlížejí.„ „Zřejmě ty holé dráty chytají poruchy. Měly by být izolované.“ shodnou se oba nakonec. Všechny spoje jsou z holého postříbřeného úhledně rovnoběžné nebo na sebe kolmé a když je některý zahnutý, tedy do pravého úhlu. Rozebrat a zapojit drátem izolovaným? „To by se také nemuselo podařit. I kdyby, třeba by to už tak nehrálo..." Seženou bužírku, pečlivě odměřují, nastříhají, rozřežou po délce a obalují spoj za spojem. Čistý a nerušený příjem netrvá dlouho. Zase se ozve chrčení a zahluší všechno. Proč? Proč to nepomohlo? Weirauch chce vědět proč. Chce tomu porozumět. Kupuje knížky, předplácí časopisy. Studuje, začíná experimentovat. Postaví reflexní přijímač. První amatérský výrobek. Úspěch mu dodává další chuti. V Radioamatéru nalézá článek Zdeňka Petra (ex-OK2BR): „Adaptace allconcertu na krátké vlny.“ Tento článek rozhodl o celém životě Aloise Weiraucha. První, co uslyšel, nebyl krátkovlnný rozhlas, nýbrž nepravidelně přerušovaný tón. Weirauch píše čárky a tečky. Něco stačí, většinu ne. V kalendáři nalistuje Morseovu abecedu a z fragmentů signálů zjišťuje, že zachytil amatérskou korespondenci. Trénuje morse, chytá a snaží se proniknout do neznámého tajemného světa. Jednou se mu podaří vyluštit adresu: R. Hoffmann, Mulhouse, Haut Rhin. Weirauch posílá pohlednici Městce Králové:
Vážený pane, Za 14 dní mu listonoš nese lístek, frankovaný dvěma francouzskými známkami, 40 a 50 centimů, podaný 14. října 1926 ve 12 hod. 15 min. na poště Mulhouse. Na lístku je značka F8MUL a různé údaje, ve kterých se Weirauch nevyzná. Jasné jsou mu jen tři, německy psané věty: „Srdečný dík za Váš lístek. Znáte Československé amatéry CSUN a CSYD? Doufám, že Vás také jednou najdu v éteru!“ Weirauch znovu a znovu obrací lístek a neví co s nim. Netuší, že CSUN a CSYD jsou oba v Telčí. Ví jenom, že ten lístek obsahuje klíč k tajemství krátkých vln. Vypraví se za skorosousedem Břetislavem Kimminichem, jedním z mála, kdo tehdy v Městci umí anglicky. Ten přeloží některé výrazy jako your, here, receiver, transmitter, remarks, ale podstata věci zůstává záhadou. 2. listopadu 1926 zachytí Weirauch stanici ÖKE. (To není překlep ani chyba tisku. Značka ÖKE je správně. V té době pracovaly v Rakousku amatérské stanice jako ÖJ1, ÖAA, ÖKL a další). Operátor dal během spojení adresu: Erich Kohout, Sauerbrunn, Berggasse 200. Weirauch zase posílá pohlednici Městce Králové a hned se na všechno vyptá. Erich Kohout odpovídá obratem a důkladně. Když si dá Weirauch jeho dopis dohromady s informacemi, které posbíral z časopisů, schází mu už jen jedno: vysílač. První podrobný návod na amatérskou stav vysilače vyšel u nás r. 1926 a to v časopise Čs. Radiorevue. Byl to Peškův překlad článku z QST na tři pokračování a tak trochu riskantní podnik. Amatérské vysílání nebylo ještě povoleno a byly obavy, aby nedošlo k zabaveni časopisu. Nic se však nestalo a krátce nato v říjnu vychází článek od CSUN: „Antény a amatérské vysilání“ Weirauch se dává do stavby. Plodr vyrábí skříňku. Zahájení zkušebního provozu se koná u Plodrů. Naposled zkontrolovali, že je vše správně zapojeno a Weirauch stiskl klíč. Ozvala se rána a celý dům se ocitl ve tmě. Plodr spravil pojistky a Weirauch se vyplížil zelenými vraty s bedýnkou pod paží. Blokovací kondenzátory anodovém obvodu nevydržel síťové napětí, kterým se - jak bylo tehdy zvykem - napájela anoda. Weirauch vyrobil nový kondenzátor z použitých skleněných fotografických desek a staniolové fólie, ještě si trochu pohrál s mřížkovým předpětím a za prosincových večerů 1926 se ozvaly první signály CQ DE CSRV. Kolem vánoc a Nového roku neměl Weirauch na vysíláni Čas. Zpíval první tenor v místnÍm Hlaholu a hrál v ochotnickém divadle Klicpera. (Začal v r. 1918, hned po válce. Děvčata vysmýčila sál, ve kterém byl za první světové války lazaret, ze sudů a prken se zřídilo jeviště a začal se cvičit „Venoušek Dolejš‘ s Aloisem Weirauchem v hlavní roli. Hráli i Lucernu a pustili se také do operet.) Weirauch byl i členem výboru sportovního klubu, hrál tenis a vedl sportovní kroniku. Když se společenský ruch trochu uklidnil, dostal se Weirauch zase k vysílači. Ve třetím lednovém týdnu 1927 navázal své první spojeni a to s G6BR na vlně 44,8 m což odpovídá přibližně 6,7 MHz. V první polovině roku 1927 koresponduje již s řadou evropských stanic (též s F8MUL) a v souladu se všeobecnými změnami amatérských prefixů mění postupně svou volací značku na CS1RV, EC1RV a od r. 1928 na OK1RV. RV proto, že písmena R a V byla první, která se naučil brát sluchem. Jeho první DX je AURABS z Taškentu a brzy následují další.
Poklidná víkendová atmosféra soboty 21. května 1927 je rozčeřena zprávou, že v pátek 20.5. ve 12 hod. 50 min. SEČ odstartoval kapitán Lindbergh k letu z New Yorku do Evropy. Zatím se něco takového ještě nikomu nepodařilo a je v příliš živé paměti tragický osud francouzských letců Nungessera a Coliho, kteří se pokusili o přelet Atlantiku z Evropy do Ameriky. Pražský rozhlas právě vysílá GolIwellův večer s Karlem Hruškou, pak následuje veselohra „Robert a Marianna“ s A. Sedláčkovou. Brno má pásmo hudby a recitaci na téma ‚,Pohádka máje". Ve 22 hod. vysílají obě stanice simultánně zprávy ČTK. Lindbergh v noci přeletěl New Founland. Byl spatřen lodí Empress of Scotland. Počasí nad oceánem nestojí za mnoho. Brno vypíná hned po zprávách, Strašnice hraji do 22,45 reprodukovanou hudbu a končí. V Paříži proudí v té době k letišti tiskové davy, které se policie a vojsko marné pokouší zadržet. Jsou rozsvícena všechna světla na ploše a i na hangárech Na Mt. Valerián je uveden v činnost nejsilnější francouzský reflektor s dosahem 300 km, který se zapíná jen ve výjimečných případech. ve 22.15 se objevuje letadlo. Po 33,5 hodinách letu se poprvé zmocňuje Charlese Lindbergha strach, když vidí těch dvě stě tisíc lidí na letišti. Zakrouží a s posledním zbytkem sil přistává. Když ho vytáhnou z letadla, dávají mu kofeinovou injekci a osvěžující nápoj. Letištěm burácí jásot, řev, ovace. Střecha jedné budovy nevydrží, řítí se a strhává všechny, kdo jsou nahoře. V Československu se nic z toho neví. Rozhlasové stanice skončily a zůstalo jen napětí a nezodpovězený otazník. Něco takového jako zpravodajské reakce každou hodinu, nebo půlhodinu a dokonce celou noc - to se tehdy neznalo. Příští den je neděle. Praha zahájí v 10 hod. zemědělským rozhlasem.. Brno začne o půl hodiny dříve a má na programu přednášku „Nebezpečí pro člověka ze styku se zvířaty a jejich produkty.“ Protože je neděle, budou se nejbližší zprávy vysílat až večer. Do nedělních novin se do uzávěrky žádné informace nedostanou. Na telefonních linkách do Paříže to vypadá stejně jako na silnicích k letišti Le Bourget. Když Weirauch doposlechl strašnický program, zapíná svou stanici.Ve 23.05 volá CQ DE EC1RV. Ve 23.12 zaslechne F8CP, která ho za několik minut zavolá (postupem, jaký tehdy byl obvyklý, zejména u francouzských stanic): 1RVEC EF8CP - BSR OM - PSE HRD AND Q R THIS MSG - LINDBERGH EST AARIVE AU BOURGET A 22R30 OK? Alois Weirauch se stává jestliže ne prvním, tedy jedním z prvních Čechoslováků, kteří se tak rychle dověděli o úspěšném zakončení prvního letu přes Atlantický oceán. V r. 1930 je Weirauch mezi prvními šesti čs. amatéry kterým je udělena koncese na vysílací stanici. Žádá o značku OK1RV, ale dostává OK1AH. Ministerstvo pošt a telegrafů se rozhodlo přidělovat značky v abecedním pořádku podle časové posloupnosti. První průlom do teto zásady způsobil Josef Štětina, OK1AF. Bývá velmi aktivní, denně na pásmech, ale po zkoušce jako když utne. 10. října 1930 požádalo změnu značky na OK1AZ. Tato žádost byla obratem zamítnuta. Pak se Štětina vypravil na ministerstvo osobně a vysvětlil, že z doby černoty má natištěnou velkou zásobu QSL lístků se značkou, které používal, tj. OK1AZ a opětoval svou prosbu. Ministerstvo Štětinovi vyhovělo a vytvořilo tak precedenční případ, na základě kterého Weirauch požádal 18. ledna 1931 o změnu na OK1ÁW s tím, že se tato písmena rytmičtěji klíčují, že nebude docházet k záměně s S nebo 5 a že to jsou iniciálky jeho jména. Ministerstvo vyhovělo této žádosti a tím opustilo zásadu časové posloupností volacích značek. I když bylo amatérské vysílání od r. 1930 povoleno, neudělovalo se takové povolení jen tak pro nic za nic, jen proto, že si někdo zamanul, že bude vysílat. Udělit koncesi na amatérskou vysílací stanici bylo možno jen k účelům vědeckým, což bylo nutno doložit doporučením vysoké školy. Weirauch odůvodňuje svou žádosti 29. listopadu 1929 takto: „...k účelům pokusným a výzkumným jako zkoumání periodicity různých přírodních vlivu, ovládajících radiová vysílání, hledáni prostředků proti fadingu, zkoušení různých typů antén, západ slunce a jeho vliv na dosah vzdálených signálů, pokusy s vlnami 5 a 10 m závislost šíření krátkých vln na době denní i na ročním období atd. Potřebných znalostí jsem získal několikaletým soukromým studiem." a připojuje doporučeni Fyzikálního ústavu ČVUT, podepsané prof. dr. Františkem Nachtikalem. Weirauch i jeho přátelé brali tato svá prohlášení vážně. Ještě se nezapomnělo na dvacátá léta, kdy amatéři - dříve než profesionálové - uskutečnili dálková spojení na krátkých vlnách a tím objevili a prokázali jejich užitečnost. Když začínali se svými pokusy, byly krátké vlny od 200 m níže téměř prázdné a o tom, co dnes víme o jejich šíření, se vyslovovaly první nesmělé hypotézy.
18. srpna 1932 se stala zajímavá událost: druhý výstup profesora Piccarda balonem do stratosféry (k prvnímu výstupu došlo v r. 1931). Účelem bylo sledovat změny elektrického potenciálu, ionizaci ovzduší a intenzitu kosmického záření. V poslední chvíli, ale ještě než se balon s profesorem Piccardem a jeho asistentem Cosynseni vznes v Dübendorfu ve Švýcarsku do výšky, doporučila pošta Weirauchovi lístek s lakonickým sdělením: 42 42,8 75 85 Piccard značka B9 Ze stojatého písma se spodními obloučky, energickými tahy a pravidelnými přesně dodržovanými odstupy písmen i slov bylo hned na první pohled patrno, že odesílatel je Motyčka. Weirauch pověsil ten den řemeslo na hřebík, sedl ke stanici a začal sledovat udané vlny.
Weirauch dává přednost telegrafii, ale hodně vysílá i fonicky. Anglicky se naučil tak, že může číst technickou literaturu i navazovat spojení fone i CW a psát dopisy. Na 3,5 MHz udržuje kontakty s Československými amatéry a skedy se svými přáteli. Systematicky sleduje pásmo 28 MHz, na kterém dosahuje úspěchů světového formátu. Weirauchovy objevy, které uvedly světovou amatérskou veřejnost do varu, se týkaly výskytu shortskipových podmínek v desetimetrovém pásmu, do té doby hluchém a němém. Řada stanic pak toto pásmo sledovala a poznatky, z velké části negativní, si vyměňovala na použitelných vlnových pásmech. Velké překvapení zažije Weirauch 5. října 1935, kdy zachytl na 10 m své první DXy ZT6K a ZS1H. Celý rozechvělý hlídá pásmo dlouho do noci. Kolem půlnoci přelaďuje na 7 MHz a prostřednictvím stanic W2FPL (která však špatně slyší) a W1HJQ posílá formou MSG hlášení pro ARRL. Nazítří, 6. října 1935, volá CQ TEN DE OK1AW. Kolem pásma 10 slyší harmonické profesionálních stanic JNJ, DUC a GHK. Ve 13.45 navazuje své první dálkové spojení v tomto pásmu a to se ZS1H. V dalších dnech přichází LU1EP, ZT6K, W4AGP a W1AW, ústředí ARRL, pro kteroužto stanici je OK1AW prvním spojením na 10m vůbec. Desítka se otevřela. Weirauch je jedním z těch, kdo nemá přispěji k poznání podmínek šířeni elektromagnetických vln v tomto pásmu. Počínaje rokem 1933 dostává korespondence v pásmu 3,5 MHz další náplň: připravujI se pokusy v pásmu 56 MHz, domlouvají se stanoviště, debatuje se o schématech. Weirauch všechno pečlivě zaznamenává do deníku a sám nezůstává stranou. Postaví portable rig a vypraví se na Oškobrh. V r. 1937 se vyšplhá i s YL na triangl na Suchém vrchu v Orlických horách. Když je v nejlepším, objeví se dva vojáci v plné zbroji. Jeden zůstane dole, druhý leze na triangl. „Co to tady děláte? To je vysílačka?" a nedá se jinak, než že je oba dva odvede na velitelství. „A odtud se hned tak brzy nedostanete!" Na štěstí se ukáže, že je z Chlumce a že má v Městci Králové provdanou sestru. „Běžte pryč a už sem nechoďte! Tady je to střežené." V „Krátkých vlnách" analyzuje Weirauch výsledky pokusů, porovnává se zahraničními poznatky a vybízí k cílevědomému sledováni podmínek šíření za srovnatelných okolností i k sledování meteorologických vlivů (o inverzích se tehdy ještě nevědělo). V r. 1936 se Československým amatérům otvírá nové pole působnosti - top band. OK1AW se angažuje i zde a zejména v r. 1937 je na 160 m častým hostem. V „Krátkých vinách“ uveřejňuje své poznatky a přizpůsobení krátké antény pro toto pásmo. A když bylo v květnu 1938 zahájeno otiskování výsledků DX práce našich stanic, vidíme OK1AW spolu s OK2HX, OK1FF a OK1CX na nejpřednějších místech.
Weirauch byl stoupencem amatéření jednoduchými prostředky. Své krédo vyjádřil v K.V. v červenci 1938 v článku „802 v elektronově vázaném vysílači": „Zatím co většina amatérů vysílačů rozmnožuje postupně počet stupňů ve svých vysílačích, zvětšuje příkon a i jinak komplikuje svá zařízení, činím právě opačně. Dnešní můj vysílač sestává z jediného stupně o příkonu max. 50 W v zapojeni ECO. Přijímač je normální dvoulampový Schnell, ovšem pečlivě provedený, a jde to také.“ Ve dnech 4. a 11. záři 1938 volala stanice OK1AW CQ CAV a pátrala po stanicích, které volaly CQ OK. Byl to evropský závod ČAVu u přÍležitosti dvacátého výročí Československé republiky. Čím víc se však toto výročí blížilo, tím napjatější a hrozivější byla atmosféra nejen v Československu, nýbrž v celé Evropě. Události měly dramatický spád a situace se přiostřovala od hodiny k hodině. 18. září 1938. OK1AW pracuje S FB8AA, volá CX1FB, pak navazuje spojení s G8TL a W8RCN. Weirauchovo spojeni s W8RCN bylo poslední. V pátek 23. září 1938 v noci vyhlašuje vláda mobilizaci. Dochází k zabaveni četných amatérských vysílačů a ke zrušení veškerých koncesi. 15. března 1939 obsazuji nacistická vojska Čechy a Moravu. Podle vyhlášky šéfa civilní obrany se musí do soboty 18. března 15. hod. odevzdat všechny střelné zbraně včetně munice a to i vzduchovky (kromě zbraní historických). Jiná vyhláška mluví o zákazu držení vysílacích zařízeni. Weirauch zabalil vysílač (ten ECO s 802) do velké krabice, převázal motouzem a na krabici položil bubínkový revolver. U amatérů začaly domovní prohlídky. K Weirauchům přijeli 20. března. Bylo jich osm, v uniformách, jedno osobní a jedno nákladní auto. Alois byl zrovna v ten den v Praze. Maminka jim dala krabici s revolverem. Chtěli vidět, kde to bylo nainstalováno. Zavedla je tedy do vedlejšího pokoje, kde bylo ještě ostatní zařízení. Všechno prohlédli, sebrali telegrafní klíč, mikrofon a rozestavěný přijímač. Zdroj k vysílači a rx nechali na mistě. Nechali tam i revolver, to že není jejich věc, oni jsou jen přes vysílače. Veškeré, s weirauchovskou pečlivostí od r 1927 vzorně vedené staniční deníky, fotografie a písemnosti Alois včas dobře ukryl a zachránil tak kulturní památky vysoké ceny, důležité pro studium dějin amatérského vysíláni. Kdo nezažil Protektorát Böhmen und Mährne, nebude asi schopen udělat si náležitou představu, ani když hodné četl a hodně si nechal vypravovat. Bylo to období násilí, policejní zvůle, neomalené germanizace, nechutného rozhlasu a tisku, poprav, koncentračních táborů a předělového hospodářství ale i období vzdoru, odhodlání a národní solidarity. Jednou vytáhl Weirauch z aktovky korespondenční lístek. Byl psán na stroji a obsahoval pozváni na schůzku. V textu bylo několik hrubých pravopisných chyb. „Popis je falešný" říká Weirauch. „Podle stroje a způsobu psaní jsem poznal, že je od učitele Ježka, který učil svého času v Městci. Byl jsem jenom zmaten z těch chyb a nedovedl jsem si je vysvětlit. Ale hrávali jsme spolu divadlo, tak jsem na tu schůzku šel“. Učitel řekl, že ty chyby udělal schválně, aby nikdo nepoznal, že lístek je od něho. Že pracuje v odboji, že má krycí heslo SODA (spojovací okresní důstojník) a že by nutně potřeboval krátkovlnný vysílač a přijímač. Weirauch přesně věděl co riskuje. Německé soudy dávaly za účast v odboji, za propagační, organizační a podobnou činnost dlouhodobé tresty na svobodě. Jakmile se však jednalo o zbraně nebo o vysílačky, na to byla jednoznačně a bez milosti sekera. Neodmítl však. Měl doma elektronku RE134 a různý materiál. Postavil Hartleye o rozsahu 20 až 80 m, vyzkoušel absorpčním kroužkem a vestavěl do malé černé bedničky. Pod toho, co se Weirauch dověděl, existovaly skupiny mělnická a mšenská. Mělnická, řízená původně Fr. Vrbou a později Dr. Erbanem, se připravovala na obsazeni mělnického vysílače. Další skupina měla za úkol přípravu míst pro shozy materiálu, pro přistání letadel a nakonec i přípravu ozbrojeného povstání. Do věci byli zainteresováni i Homola, OK1RO, a prof. Vopička, OK1VP. Přijímač sestavil Weirauch jednoelektronkový s americkou bateriovou elektronkou. Události se však nakonec vyvinuly jinak a k nasazeni stanice nedošlo. Přijímač se výborně hodil k poslechu zpráv z ciziny potom, co byly z nařízeni úřadů „vykuchány" z rozhlasových přijímačů krátké vlny a na aparátu byly připevněny štítky s nápisy: „Pamatuj, že poslech zahraničních stanic se trestá káznicí, ba i smrtí!‘ Vysílač uvádí Weirauch do chodu hned po osvobození. Neboť sotva Rudá armáda zlikvidovala poslední zbytky německé branné moci, objevují se amatérské vysílací stanice, pro které pojem svobody znamená možnost věnovat se vysíláni. OK1AW navazuje spojení s OK2MV, 1JC, 1WX, 1PK a dalšími. 19.6. 1945 sleduje OK2SS, ale nevolá ji. Krátké vlny ožívají. Úřady jsou však toho názoru, že koncese nezanikly okupací, nýbrž rozhodnutím Československých úřadů. Obnovení koncesí nenastává tedy automaticky osvobozením. Tak tedy píše Weirauch 3. července 1945 do staničního deníku: „Na pokyn ústředí QRT.“ Dává tuto poznámku do červeného rámečku a čeká téměř rok na obnoveni své koncese. Dočká se 9. června 1946. Do té doby poslouchá. 12.5. 1946 zaznamenává signály OK3RA. (Tato stanice nebyla na Slovensku, nýbrž v hlubokém údolí Sázavy, což znesnadňovalo KSR - podobně jaké kdysi v případě ing. Formise v Záhoří - její zaměření. K vypátrání přispěl zvyk, který si její operatér udržuje dosud: vysílat na jedné jediné stálé frekvencí a ve stále stejných úředních hodinách, které si vymyslel. Kdo aspoň trochu zná pásmo 3,5 MHz, je mu vše jasné.) OK1AW se poušti s elánem do práce a zase se dostává na jedno z čelných míst DX tabulek. Svízele dalších let neušetřily ani takového člověka, jakým byl Weirauch. Jeho značka je přidělena na Moravu, ale v r. 1956 dostává zpět koncesi i svou volací značkou. Vrací se však do jiného světa. Změnil se styl DX práce, na pásmech to vypadá zcela jinak než kdysi, ta tam je koncepce amatérství jednoduchými prostředky. Staří známí se vyskytují jen zřídka. OK1AW postupně omezuje činnost na pásmech na pravidelné skedy, zejména s OK1SV, soutěže a na příležitostná spojeni. Čte amatérský tisk, dopisuje si s amatéry, schází se s nimi na oficiálních setkáních (Olomouc, Pardubice, kulturní dům v Praze-Vršovicích, klubovní schůzky v Městci) i soukromě, zaujímá stanovisko ke všem problémům. Nejhorší, co ho jako amatéra na sklonku života potkává, je smrt OK1SV, ing. Srdínka - Emana. Weirauch byl ryzí, věrný a zásadový. Nejen amatérstvi, lidské vztahy, které se při amatérském sportu vytváří, ale i radiotechniku objímal celou duši a celým srdcem. Neviděl v ní pouhý nástroj, který se bere do ruky jen účelově. Proto se už nezahloubal do polovodičů a integrovaných obvodů, ačkoli by mu to nečinilo potíži, neboť byl do poslední chvíle fit. Byl v tomto ohledu jako někteří skalní amatéři z doby kolem první světové války, kteří nejhezčí úsek svého života prožili s jiskrovou telegrafií a než by ji zradili a přešli na elektronky, raději rezignovali. Byl amatérem tělem i duši, svou hlavní životní náplň však viděl v práci. Hodinářský soustruh, stroj na vymývání hodinek, pult, skříň se součástakmi, hodinami a budíky, podložka na vyráženi ručiček, příručky (jak nazýval pinsety) a různé hodinářské nářadí - to byt jeho svět. „Lidi mě potřebujou" říkal ještě nedlouho před smrtí. „Když mě bylo zle, zavřel jsem se v této dílně, zabral jsem se do práce a na všechno jsem zapomněl." Od pondělka od rána pracoval, ve čtvrtek odpoledne odjížděl do Prahy a v neděli se vracel do Městce. Takový byl jeho pravidelný životní rytmus posledních let. Jednou tento rytmus porušil. Ve čtvrtek 7. července 1977 do Prahy nepřijel. Utrpěl úraz, který by potřeboval dlouhého ležení v nemocnici. Taková věc je pro člověka pokročilého věku nebezpečná. 28. července vydechl naposledy. Svého přítele vyprovodil na poslední cestě první průkopník amatérského vysíláni v Československu a zakladatel našeho hnutí Pravoslav Motyčka. OK1AB. Mezi smutečními hosty byl šéfredaktor Amatérského radia Ing. F. SmoIík, OK1ASF, a další amatéři. Alois Weirauch byl významným představitelem naší první generace amatérů-vysílačů, která začínala v polovině dvacátých let; do radioamatérství, do té doby orientovaného jen na přijímačovou techniku, vnesla nový prvek, zájem o vysíláni a která svým životním dílem položila základy k radioamatérskému sportu, z něhož se těšíme a radujeme a který se snažíme dále rozvíjet. Byl to člověk čestný, ušlechtilý a nezapomenutelný. Dr. ing Josef Daneš, OK1YG (AR 7-8/1978) Rozhovor s OK1AW v roce 1961 Jestlipak víte, kdy se u nás konal první pohotovostní závod? . . .Oddychli si i kolegové v cizině, kterým jistě nešlo do hlavy to rojení Čechoslováků po ony dvě noce. Však to bylo slávy! Celý 80m band se po čtyři hodiny otřásal samým OK, typickou skupinou představující Československo. Pan L. Hill z Bristolu (BRS 685) zaznamenal celkem 121 slyšených volání. . . „Pohotovost“ byla náležitá. Nabitý akumulátory, anodky přijímačů doplněny, vysílací zařízení prohlédnuto, okruhy sladěny co nejpečlivěji. . . A pak to začalo. Pásmo zamořené na několika místech silnou fonií a stanicemi s pěkně rozlezlým polem bylo příliš malým zápasištěm. Signály se proplétaly jako tanečníci v přeplněném sále, narážely na sebe, spojovaly se a znovu oddělovaly.Jako při řeckořímských zápasech byl hned ten signál nahoře a čitelný, hned zase onen. A těch utonulých v nosné i modulované vlně telefonních stanic! I dokonalé „splynutí duší“ bylo předvedeno krystalem řízenými stanicemi, shodnými v délce vlny. A tak se volalo, dlouho volalo a nedovolalo, tak se braly depeše pojednou v půli násilně rozříznuté smělým vetřelcem, z mušliček sluchátek se ztrácely stanice, aby se objevovaly zase v jiných. A tím zmatkem ostře a nebojácně prořezávaly se flétnové CC tóny krystalových vysílačů, aby lehce a slavně zvítězily v tom úporném boji o čitelnost a srozumitelnost. A zvítězily na celé čáře. První tři ceny, udělané vítězům, jsou též ceny jejich vítězným krystalům... Zdar a vpřed!
Prof. V. Vopička A protože majitelem toho prvního vítězného krystalu byl OK1AW, Alois Weirauch, který tuto značku z Městce Králové vysílá do éteru dodnes, pátrali jsme po příležitosti, jak si s pamětníkem starých časů kdy amatérské vysílání bylo velkým dobrodružstvím, pohovořit. A příležitost se našla. - Pamatuješ se na první pohotovostní závod? Tenkrát jsi byl první. Jak ta pohotovost vypadala?
- Počkej, v roce 1926, to bylo tři roky po zahájení rozhlasového vysílání ze Kbel, broadcastingu, jak se říkalo tehdy, kdy slovo rozhlas neexistovalo. A tehdy ještě amatérské vysílání nebylo povoleno... Pravda; já jsem s radiem začínal v době, kdy k žádosti o koncesi na přijímací stanici se mimo jiného musil přikládat i zapojovací vzorec přijímače a nákres antény. Byla to doba krystalek a třílampovek podle schématu 1 - V - 1, tzv. allconcertek, všekoncertek. Slovo „rozhlas“ jsme tehdy ještě neznali. A vysílací koncese také ne. Lámali jsme si hlavu s bezkapacitními cívkami voštinovými, ledionkami vrabčími hnízdy, hloubali jsme nad mřížkovým svodem a nad tím, zda je výhodnější odporový zesilovač nebo zesilovač s transformátorovou vazbou, kombinovali jsme různé krystaly a zkoušeli nejrůznější „ zázračná“ zapojení Reinartz, Schnell, Hartley. O stínicích krytech a boxech jsme toho mnoho nevěděli a do superhetů, ač tehdy už známy byly, se nám nechtělo. - Pokud vím, tvým povoláním je hodinářství. Jak ses vlastně dostal k vysílání?
Však zrovna říkám, že jsme tehdy měli hodně trápení se selektivním příjmem rozhlasových stanic. Já jsem si pořídil pro příjem rozhlasu populární všekoncertku. Na dlouhých a středních vlnách nás už tehdy velmi trápilo rušení, jednak z průmyslových elektrických zařízení, jednak vyzařováním zpětnovazebních sousedních přijímačů. Když jsem pak v lednovém čísle ročníku 1926 časopisu RadioAmatér četl článek „Adaptace allconcertu na krátké vlny“, slibující možnost zachytit americkou krátkovlnnou rozhlasovou stanici KDKA na vlně 62 m, dal jsem se do té přestavby. Stanici KDKA, o kterou mi vlastně šlo, jsem pak sice nezachytil, ale zato řadu pomalu vysílaných telegrafních značek. Ty značky mi nic neříkaly; zapsal jsem si však zachycené tečky a čárky a podle Morseovy abecedy, kterou jsem objevil ve skautském časopise, jsem se pokusil o rozluštění. Dostal jsem řadu písmen, ale zase ne smysl. Vždyť já nic nevěděl o nějakých zkratkách a kódech! Jednou jsem ale takhle přece jen něco srozumitelného vyluštil. Byla to adresa francouzského radioamatéra F8MUL. Nelenil jsem a poslal jsem mu na pohlednici našeho městečka zprávu o poslechu. A koukejme: za čtrnáct dní přišla odpověď-lístek „to radio XYZ, QRA, CRD, RCD on oct. 13.26, QRN, QRM, QSS, QSB, QRH, PSE QSL“. Poněkud jasná mi byla jen německá poznámka: Besten Dank fur Ihre Karte. Kennen Sie CSUN und CSYD, tcheco-slowakische Amateure? Hoffe Sie auch einmal im Ether zu finden!! Tak vida, v Československu existují negací amatérští vysílači!
- A první vysílač OK1AW byl na světě! A to zase ne! Předně ne OK, za druhé ne 1AW, za třetí ne ten rakouský. Tak postupně odzadu: stavět jsem začal podle popisu vysílače od ing. C. Peška v časopise Radiorevue na podzim 1926. Vysílač - mimochodem velmi jednoduchého zapojení - jsem pracně okopíroval, připojil vnitřní anténu, protiváhu a podle návodu zkoušel uvést do chodu. Stisknu klíč - ve sluchátkách to zavrčelo, ale žárovečka se v anténě nerozsvítila. Zato vyletěly pojistky! - To musilo být zklamání, že? Naopak, zakousl jsem se do toho s větší chutí. Chyba byla v mřížkovém odporu. Tehdy nebyly v prodeji odpory 5 až 10 000 Ω. Prodávaly se pouze vysoké hodnoty od 1 MΩ výše. Napadlo mi vypomoci si cívkami ze sluchátek. Jedna cívka měla 4 kΩ, dvě tedy 8 kΩ, to je jako víno! zkusil jsem to a žárovka v anténě se rozsvítila. První úspěch! - Ale co s pojistkami? Odpravoval mi je anodový kondenzátor, samozřejmě přijímačového typu, na malé napětí. A tak jsem sehnal staré skleněné negativy 9 X 12, oškrabal emulsi a mezi skla jsem vložil staniolové lístky. Celé jsem to pěkně krásně zalil parafinem do dřevěné krabičky a byl kondenzátor, který něco vydržel. Tak byl můj první vysílač Hartley, napájený přímo ze sítě střídavým proudem, připraven k provozu. Protože o ne koncesích nebylo ani ponětí, zvolil jsem si značku CSRV. Písmena R a V jsem si totiž nejdříve zapamatoval a tak jsem je pro jistotu zvolil za svoji značku. - A první spojení bylo s kým? Holenku, do konce roku se mi nepodařilo žádné. Mezitím se změnily prefixy - Evropané používali prvního písmene E, a tak jsem přesedlal na EC1RV. O šíření krátkých vln jsem mnoho ponětí neměl a tak jsem doufal, že se mi podaří spojení aspoň s některým z těch mála Čechoslováků, kteří vysílali. A tu 21. ledna 1927 ve 2330 GMT jsem div nespadl se židle, když mi na CQ na 44,8 m přišel G6BR, tedy Angličan. Kolik wattů to způsobilo, ani nevím, protože jsem žádný miliampérmetr neměl. Na anodě C509 Philips, kterou jsem měl ve svém Hartleyi, bylo 220 V střídavého napětí a tak jsem mohl mít něco mezi 5 až 10 W.
- Jak to vypadalo s organizací amatérů? Byla a nebyla. Čsl. Radiosvaz sdružoval kluby amatérů - posluchačů rozhlasu a ve svém časopise poskytoval trochu místa záležitostem vysílačů. Tuto rubriku vedl CS-OK1, Pravoslav Motyčka, dnes OK1AB. Radiosvaz také zprostředkoval výměnu kveslí; adresy ani jména jsme na kveslích neuváděli, vždyť EC-AA2 měl v záhlaví kvesle: QRA: Praha, no licence. Po další změně prefixů jsem používal značky OK1RV až do historického května 1930, kdy bylo po dlouhém úsilí uznáno právo na amatérské vysílání a prvních 6 koncesí bylo vydáno po zkouškách na hlavní poště v Jindřišské ulici. Mezi těmi prvními šesti jsem byl i já a dostal jsem značku OK1AH. Později jsem ji změnil na OK1AW, a s tou vysílám dodnes. - To tedy byly poměry, které si dovedeme jen těžko představit. S dneškem to nelze vůbec porovnat. Zkušenosti jsme si mohli vyměňovat jen písemně nebo řídkým osobním stykem na schůzkách na Slovanském ostrově. V časopise bylo materiálu o vysílání málo. To, že jsme vysílali na černo, nebylo také obdobou dnešního pojmu „černý amatér“. V tehdejším zákonodárství nebylo ani zmínky o amatérském vysílání a tak jsme si to vykládali tak, že není ani povoleno, ale také ani zakázáno. Úřady také naši činnost trpěly, pokud se neprováděly nějaké nepřístojnosti, a teprve po zákonné úpravě bylo započato s přísným stíháním černého vysílání. A divit se nad našimi sólíčky, napájenými střídavým proudem, s přímou vazbou do antény, a klíčovanými v katodě? Krátké vlny tehdy patřili skoro stoprocentně amatérům. V roce 1927 např. IARU předepsala amatérům tyto vlnové rozsahy: Evropa 43 až 47 m, 95-155 m, Kanada 70-75 m a 41,5 až 43 m, 120 až 115 m, USA 37,5-41,5 m a 75-85 m. Kratší vlny nebyly mnoho používány, 20 m bylo novinkou. Např. volal jsem CQ na 44 m a pro odpověď jsem poslouchal na 37-47 m. Amatérských stanic nebylo tolik jako nyní a 50 W příkonu se považovalo za QRO, nebylo tolik vzájemného rušení a i AC signály snadno pronikaly. Pokrokem byl tón RAC, získaný usměrněným, ale nedostatečně filtrovaným napájecím proudem. Teprve když si dík úspěchům amatérů začala krátkých vln všímat komerční služba, začaly projí stanice zabírat i KV. K tomu vzrůstal počet amatérů a tím jsme byli nuceni zvyšovat výkon a technicky zdokonalovat nejen vysílače, ale i přijímače. - Takže dnes máš dokonalé „parní“ vybavení... A nemám. Já byl vždycky zvyklý pracovat s vlastnoručně postaveným zařízením. A takový kilowatt se už vymyká možnostem průměrného amatéra vysílače jak po stránce technické náročnosti, tak s ohledem na pořizovací a provozní náklady. Dělat spojení s „párou“ je sice snažší, ale dobré výsledky pořízené s opravdu amatérským zařízením jsou cennější. Já jsem vždy pracoval vesměs se středními výkony nebo QRP, můj nejvyšší příkon byl 150 W. Teď mám TX VFO-PA (EF14, LV1, LS50) s 300 V na anodě PA, příkon 20-25 W. Dokončuji stavbu dalšího PA s LS50, abych se mohl vypravit na DX na vyšších pásmech. Anténu používám Fuchs 40 m, plánuji však něco modernějšího. A RX? Asi se vy mladí usmějete, když prozradím, že poslouchám na Pento SW3AC z let 1935. Je omlazen novými elektronkami a jinak vyšolíchán a stále dobře slouží. Toho času pracuji hlavně na pásmu 160 m, kde se dají udělat zajímavé DXy. S příkonem max. 10 W jsem dělal 19 zemí včetně UG6, ZC4 a OD5. Na 80 a 40 metrech číhám na prefixy, které mi chybí do WAE I a některých dalších stálých soutěží. Není však smyslem amatérské činnosti honit se jen za diplomy. Víc si cením toho, že jsem za léta své činnosti navázal mnohá přátelství, která mohu občas popovídáním v rámci předpisů oživit. A konečně již třetí rok sleduji skoro denně vysílání DM3IGY v Collm, která vysílá nepřetržitě na 28 MHz, a posílám pravidelně měsíčně poslechovou zprávu. Spolupráci s vědeckým výzkumem považuji také za svou amatérskou povinnost. - Co říkáš dnešním začátečníkům? Znám je dobře, sám jsem založil při zdejší škole radioamatérský kroužek, který má dnes 12 členů. Zatím stavíme jednoduché přijímače, zavěsili jsme přijímací anténu a probíhá kurs telegrafních značek. Snad později získáme-li samostatnou místnost, dojde k založení kolektivky. - A když se dívám na ty mladé, závidím jim, jak to mají dnes snazší nežli jsme to měli my. Telegrafii, teoretické i praktické znalosti získají rychle v kursech pod vedením zkušených praktiků, mají k dispozici rozsáhlou odbornou literaturu, dílny a stroje. Pravidlem jsou na kolektivkách komunikační přijímače a měřicí přístroje. My jsme si musili všechno sehnat sami a mnohdy i součásti vyrábět na koleně do posledního šroubku. Nu což, v tom našem počínání bylo více romantiky, ale dnes zase jde pokrok rychleji kupředu, a tak ti noví musejí rychleji získávat znalosti, aby mohli po nás úspěšně nastoupit do soutěže o udržení dobrého jména československých amatérů. Přeji jim k tomu hodně úspěchu. AR 1961 V roce 2007 přepsal a upravil pro web OK2KKW Matěj OK1TEH |
OK1AW pečlivě zaznamenává meteorologické
faktory a různé úkazy, které zjišťuje při svých pokusech. Začátkem
třicátých let je již známým a úspěšným DX-manem a pouští se do pokusů na
28 MHz. Na vlnách delších získal Weirauch WAC již v j. 1929 jako druhý v
Československu a první v Čechách.
Weirauch sice s Piccardovým balonem spojení
nenavázal, ale jeho stanici slyšel, byl u toho, sledoval celý průběh
tohoto zajímavého a napínavého pokusu a stal se tak jeho nepřímým
účastníkem. Byl to životní zážitek. Asistent Cosyns poslal Weirauchovi
fotografii vysílače B9 s vlastnoručním věnováním. Tato fotografie je
vzácnou památkou a Weirauch si jí vždycky vážil.
Ovšem
že to nebyl pohotovostní závod v pravém slova smyslu, kdy se termín závodu
vyhlašuje klubovým vysílačem krátce předem; takový vysílač tehdy
neexistoval. Ten závod, pořádaný ve dnech 20. aŽ 21. prosince 1931 Klubem
vysílačů-amatérů československých (KVAČ) spolu se Sdružením krátkovlnných
experimentátorů čs. (SKEČ) byl vůbec prvním československým závodem a byl
připravován dlouho předtím přesně tak, jak popisuje referáty
Československém Radiosvětě č. 2/1932 - akumulátory, anodky atd. Přesně
řečeno, já jsem se na něj připravoval již od roku 1926...
Tento
záhadný lístek vzbudil můj zájem o amatérské vysílání a o telegrafní
abecedu. Nějaký čas poté jsem podobni zachytil adresu rakouského amatéra
ÖKE, kterého jsem se dopisem zeptal, co znamenají ty záhadné značky na
francouzském lístku. Rakušan mi poslal jejich časopis, popisující
krátkovlnný přijímač a poslal mi i schéma vysílače.