Ze vzpomínek OK1AB aneb jak to bylo s prvním spojením v OK v roce 1924
Pravoslav Motyčka (*20.1.1899 / +5.7.1978)

OK1TEH: Dívám se ze své kanceláře ve Štěpánské ulici přímo naproti paláce Lucerna, je 8. listopad 2024 a přemáhá mě jistá vlna nostalgie. Naproti na střeše za oknem zde přesně před 100 lety proběhlo první radioamatérské spojení z našeho území, těšil jsem se, že kulaté výročí symbolicky oslavím přípitkem na OK1AB, bohužel rekonstrukce Lucerny dospěla do bodu krachu a tak vyhlášená restaurace na střeše, co by kamenem dohodil od tehdejšího hamshacku, zeje prázdnotou, okna zakrývají provizorní prkna.. Na mysli se mi krade otázka, zda výročí za dalších sto let v dalekém roce 2124 bude ještě případné české obecenstvo slavit a jestli v té době budou ještě nějací radioamatéři. Je smutné, že ani toto velké výročí příliš místními radioamatérskými kanály nezarezonovalo a například i "slovutný Centrální radioklub" o něm na svém novém webu neutrousil ani čárku.. Nicméně dosti slov a přejděmež k hlavnímu aktéru, Pravoslavu Motyčkovi. V zaprášeném AR z roku 1965 jsem našel jeho vzpomínku na tuto dobu a tak jsem se ji rozhodl přepsat a uveřejnit na našem webu OK2KKW.com.

Pro úvod stručné CV by mohlo vypadat asi takto: "20. 1. 1899: narozen; léto 1908: poprvé uviděl radiostanici v činnosti (spojení Praha - Karlovy Vary); 1919: pokusy s jiskrovým oscilátorem o krystalovým detektorem; 1920-1921: pokusy s příjmem petřínské stanice PRG; 1922: stává se spolupracovníkem „Nové epochy" a stoji u kolébky „Radioamatéra“, na jehož stránkách soustavně informuje o amatérském vysílání v zahraničí; 1923: přijímá radiotelegrafické časové signály a zprávy o počasí - sleduje vysílání anglických, francouzských, belgických o holandských amatérských stanic - pracuje na založeni první naší amatérské organizace Československého radioklubu (ve stejné době zahajuje Čs. rozhlas své vysílání); 2. 4. 1924: Ustavující valná hromada Čs. radioklubu - Motyčka zvolen tajemníkem; 8. 11. 1924: spojení po Praze mezi Lucernou (Motyčka OK1) o Lázeňskou ulicí (Šimandl OK2); 30. 11. 1924: spojení OK1 s W.H. Moorreesem, 0CA v Rotterdamu (vůbec první spojeni Československo s cizinou na KV); 1. a 2. 12. 1924: přijímá amatéry z USA (je to první příjem zaoceánských stanic na KV u nás); 1925: zahraniční časopisy zaznamenávají vysílání první československé amatérské stanice OK1; 10. a 11. 6. 1925; Motyčkovo spojení s U1CMX (první spojení Československo - USA na KV dříve než profesionálové) je komentováno v časopisu Wireless World; 28. 10. 1925: první spojení na KV Československo-Nový Zéland se stanicí Z2AC.

1930: P. Motyčka je mezi prvními šesti našimi radioamatéry, kterým je udělena koncese na vysílač; 23, 4. 1932; sloučením KVAČ s SKEČ vzniká ČAV a OK1AB se stává druhým místopředsedou; 13. 2. 1932: v 1500 spojení s J. Habrdou OK1AH, který byl za okupace popraven za spolupráci s odbojem. 1930-1938: účastní se spolupráce amatérů s Civilní protileteckou obranou a rediguje krátkovlnnou přílohu „OK“ v časopisu "Československý radiosvět". 23. 9. 1938: v souvislosti s mnichovskými událostmi vysílač zabaven. 21. 8. 1947: první poválečné spojení se stanici OK1DO, 1949: koncese OK1AB zrušena; 1. 7. 1957: koncese OK1AB obnovena; 8. 11. 1973: Motyčka obdržel pamětní medaili k 50.výročí organizovaného radioamatérského hnutí u nás; 8. 8. 1974: poslední spojeni - se stanici OK1MC; 4. 9. 1977: poslední zápis ve staničním deníku - poslech stanice OK1DEC. 5.července 1978 Pravoslav Motyčka OK1AB umírá.  RZ1979.

- ... -

Nyní již konečně přenechávám slovo OK1AB:

Začátky amatérského pokusnictví u nás spadají do let kolem roku 1922. Tehdy, v prostředí ještě idylického Žofína bylo tiché, řekl bych přímo klubovní prostředí a v něm jsme začali vytvářet první radioklub.

Fortiter In re - suaviter in modo
(důrazně ve věci - polehounku ve formě)

V listopadu a prosinci 1922 se konaly první porady, na které přišli většinou zájemci z řad obchodníků a budoucích výrobců. Jak se dalo čekat byly navržené stanovy ministerstvem pošt zamítnuty proto, že svým programem zasahovaly do tehdejšího telegrafního regálu. Ve stanovách bylo např. uvedeno, že klub bude opatřovat potřeby pro amatéry, že zřídí rozhlasovou vysílací stanici apod., což ovšem pošty nemohly dovolit. Stanovy jsme s přítelem Šimandlem přepracovali a prostřednictvím mého známého, filmaře Karla Lamače, byl upozorněn dr. Baštýř na mé snahy a ten pak opět zainteresoval některé společenské špičky natolik, že se podařilo klub přece jen vydupat.

Ono se to totiž tenkrát nedalo jinak dělat, mělo-li se dosáhnout kladného výsledku. Chtěl-li se někdo shromažďovat, musel podle normálního spolkového zákona vyhovět úředním předpisům. Háček byl i v tom, aby pošty ve zřízení klubu neviděly nějaký podfuk nebo útok na jejich monopol. Tenkrát měly v úmyslu vybudovat radiový monopol a měla být jen jediná oprávněná továrna - Telegrafia. Ostatní měli zájem, aby bylo továren více - stýkaly se tu zkrátka různé zájmy. Důsledkem toho bylo prosazení snahy ostatních výrobců vytvořit radioklub, jakési společenské středisko na způsob Autoklubu, kde by byli bohatí jedinci a my radioamatéři jsme tam měli být jen jaksi přifařeni! Viděli jsme, že snad prostřednictvím nějakých mocipánů se nám podaří prosadit amatérské zájmy a vysílání, či pokusnictví na krátkých vlnách, což tenkrát jinak nebylo možné.

Povolení na radiostanici dostal jedině ten, kdo předložil úředně schválené schéma a tím bylo zapojení, které mělo vysokofrekvenční zesilovač před detektorem, aby to nevyzařovalo. Jiné zapojení nebylo dovoleno. Když jsme chtěli prosadit Schnella, museli jsme to navléknout tak, že jsme přihlásili úředně schválené schéma, ale postavili jsme si, co jsme chtěli - Schnella, Reinartze apod. Tak to tehdy začínalo...

Zapojení Schnellova vysílače. Anody jsou rovněž napájeny neusměrněným střídavým proudem. Kondensátor paralelně ke klíči měl spíš omezit opalování kontaktů než zabránit kliksům.

Když jsem viděl všechny tyto nesnáze s radioklubem i záporné stanovisko pošt, seznámil jsem se prostřednictvím inž. Lorence s inž. Štěpánkem, který mi půjčil zamítnuté stanovy a se Šimandlem jsme dali dohromady nové opravené stanovy s vypuštěním těch závadných věcí, které by neprošly na policii a do kterých by pošťáci mohli mluvit. Chtěli jsme mít klub, který by sloužil myšlence radioamatérství a pokusnictví o pomáhal zájemcům o rozhlasový příjem nevýdělečně, který by mohl hnutí representovat a byl protiváhou proti snahám pošt, které chtěly zmonopolizovat rádio po způsobu telefonů a nechtěly dovolit soukromý příjem a vysílání.

Trápení s vlnou krátkou 200 m

Před první světovou válkou jsem dostal do ruky anglické základy skautingu a na konci knížky bylo připojeno schéma jiskrové stanice. Byla tam také poznámka, že američtí junáci používají s úspěchem vln kolem 200m, aby se dorozumívali mezi tábory. Tato myšlenka mi ležela stále v hlavě a chtěl jsem ji mezi mládeží uskutečnit. Po světové válce v zimě v letech 1921 a 22 se mi v knihovně Masarykovy akademie práce dostal do rukou americký obrázkový časopis, na jehož čelné straně byl barvotisk, znázorňující sněhem zapadlý domek s anténními stožáry a pod tím anglický nápis: „Od té doby, co byly signály amerických radioamatérů zachyceny v Anglii na vlnách kolem 200 m, snaží se tisíce amatérů ve Spojených státech dosáhnout spojení s Evropou.“

Pro mladého člověka byl v tom kus romantiky a stálo za to pokusit se o vysílání po amatérsku i u nás. Sondoval jsem půdu. Měl jsem za sebou už pokusy s krystalovým detektorem, s vlastní „jednolampovkou“, osazenou válečnou elektronkou Telefunken EBVN171. Byla to známá „lampička“ s anodou tvaru dvacetihaléře. Mřížka byla plochá spirála nad tím a vlákno jako oblouček z wolframu nad spirálou. Ještě existuje v Národním technickém muzeu. Místo jiskrového induktoru jsem si pro vysílač vybral transformátor z ozonéru; byl asi na 11 000 V a kondensátor jsem udělal z fotografických desek s měděnými fóliemi od kovotepce Wolraba z Jilské ulice v Praze. Tam skutečně chodili první amatéři pro tepané fólie a z nich pak dělali první kondensátory.

Neměl jsem však partnera a těžko jej bylo shánět, když se vše muselo dít tajně. Při oťukávání situace mi bylo naznačeno, že soukromé vysílací stanice nebudou nikdy povoleny. Šlo tedy o to zainteresovat více osob se stejnými snahami, abychom jako kolektiv spíš prosadili to, co se nepodaří jednotlivci. Proto ta snaha o založení klubu, nebo jiného sdružení. V řadách tvořícího se klubu a později také povoleného, byly osoby přátelsky nakloněné amatérskému vysílání - Jako například zesnulý profesor inž. Ludvík Šimek, který mi půjčoval různé pomůcky a umožnil mi měření v laboratořích České techniky.

Problém č. 1: na co přijímat

Stál jsem před několika problémy. Prvním a hlavním z nich bylo uslyšet amatérské signály vůbec. Jedinou elektronku, o které jsem se zmiňoval, jsem přepálil, když jsem překlenul variátor, abych dosáhl silnější příjem. Variátor byl nezbytnou součástí žhavicího okruhu, nedovoloval vyšší žhavicí napětí na elektronce. Na krystal bylo slyšet jen silné profesionální bouráky na dlouhých vlnách. Dovoz z ciziny byl vázán na zvláštní povolení, neboť o valuty byla nouze. A tak jsem uvítal zprávu inž. Bíska v prosinci roku 1922, že v žárovkárně Elektra se připravuje výroba „elektronových lamp“. První vzorky jsem dostal počátkem roku 1923; bylo třeba nízkofrekvenčních transformátorů a ladicích kondensátorů.

Měl jsem svérázný ladicí kondensátor, i když primitivně zhotovený, a později jsem jej nahradil koupeným laboratorním kusem ‚ od firmy Telegrafia o kapacitě asi 1200cm. Šlo to sice také na vlně 200 m ale bylo to hrozně citlivé na přiblížení ruky. Odporový vysokofrekvenční zesilovač se prý teoreticky nehodil pro vlny kratší než 1000 m. Potěšila mě proto zpráva inž. Štěpánka, že telefonní firma Radiofona - byl tam vedoucím nějaký pan Vik z Jablonného nad Orlicí - se chce zařídit na rádio a vyrobila první vzorky sluchátek, nízkofrekvenčních transformátorů a ladicích kondensátorů. Měl jsem štěstí, že jsem dostal od inž. Stěpánka na sklonku prázdnin 1923 první vzorky těchto kondensátorů a nízkofrekvenčních transformátorů. A v prvních podzimních dnech už fungoval ortodoxní zpětnovazební detektor se dvěma nízkofrekvenčními stupni, které bouravou silou napájely buď sluchátko firmy Neufeld a Kuhnke, nebo vypůjčený reproduktor Siemens. Kromě pražských stanic a Elektry bylo slyšet anglický rozhlas a na 600 m lodní telegrafii.

Problém č. 2: telegrafie

Jak se naučit rychle příjmu telegrafních značek? Nebylo to lehké už proto, že o tom nikdo nesměl vědět. Ze skautských let jsem znal morseovku sice dobře, ale tak rychlostí 16 až 25 písmen za minutu a telegrafy, které jsem slyšel, to mastily alespoň stovkou. Nezbylo než lapat co se dalo a zručnost se zlepšovala. (pozn. OK1TEH dle knihy OK1YG: "Za jiskřiště sloužily mosazné paličky z rozebraných elektrických zvonků a cívku navinul z měděného drátu o průměru 5 mm, koupeného u Rotta na Malém náměstí. Vedle Rotta byla firma Deckert & Homolka, tam koupil telegrafní klíč.")

Problém č. 3: anténa

Z německých cvičebnic radiotechniky jsem byl poučen, jaké elektrické hodnoty má mít ladicí obvod. Na technice jsem si změřil kondensátor a cívku. Byl to variokupler z vykuchané válečné stanice, ale anténa prý z důvodu účinnosti neměla být zkracována pod sedm desetin vlastní vlnové délky, neměla-li být pokažena účinnost. Ale já jsem měl k dispozici slepé telefonní vedení, čili anténu délky asi 80m, jejíž vlastní délka vlny byla 320 m. Naladil jsem si sice pro orientaci nejkratší vlny anglického rozhlasu a všelijakým přepojováním různých vinutí variokupleru jsem přišel na něco, co odpovídá nynějšímu pojmu aperiodické antény, ale zdálo se mi, že to ubírá hodně na síle příjmu a proto jsem pokládal tuto cestu za nesprávnou. Protože jsem potřeboval příjem co nejvýkonnější a dálkový, uvažoval jsem:  vlastní vlna antény 320m x 0,7 = 224 + cívka, to dává vlnu stále ještě nad vytoužených 200m (pozn. 1,5kHz). Zkusil jsem ji zkracovat proti znění teorie, ale otočný kondensátor, jehož jsem použil, měl dost velkou počáteční kapacitu. Vázal jsem totiž kmitající detekční obvod kapacitně s anténou.

Mezitím čas plynul a již nastávaly nové transatlantické zkoušky radioamatérů. Rozhodl jsem se pro stavbu speciální antény a - vyvstal další problém. Rozhlasová koncese byla drahá a bez ní si člověk nemohl dovolit veřejnou anténu. Musím dodat, že od r. 1919 do jara 1923 jsem venkovní anténu měl, ale byl jsem důvěrně upozorněn telefonními zřízenci, že dostali rozkaz pátrat po černých stanicích a abych to raději sundal. Úprava otázek radiotelegrafů a radiotelefonů přešla totiž z rukou vojáků na poštu vydáním zákona v březnu 1923. Pokud to měli vojáci, nestíhali nás, ale mlčky nás trpěli.

Anténa na jednu noc

Stavěl jsem proto každou noc anténu podle potřeby a telegrafní signály evropských amatérů se ozvaly takovou silou, že jsem měl strach, aby je v domě někdo nezaslechl. Pátral jsem po amerických amatérských signálech, ale nedařilo se mi to, neboť Francouzi vysílali neusměrněným střídavým proudem a překrývali velmi široké oblasti pásma. Byl jsem však spokojen I s tímto málem. Začal jsem posílat první dopisy evropským amatérům - QSL lístky jsem neměl ještě hotové. První odpověď přišla od F8AB - Léona Deloye z Nicy a měl bych z ní velkou radost, kdybych se současně nedozvěděl, že zemřel Jiří Wolker, jehož jsem osobně znal - to bylo 24. ledna 1924.

Přijímač Léona Deloy; zpětnovazební audion s nf zesilovačem.	Vysílač Léona Deloye, 8AB z Nicy, v experimentálním provedení.

Josef Sedláček, OK1SE v roce 1963 na tu dobu vzpomíná:

Podzim a zima v letech 1923-24 byly zasvěceny pokusům o překlenutí oceánu krátkými vlnami. V té době totiž evropští amatéři-vysílači poznávali výhody kratších vln a přelaďovali svoje vysílače do pásma 100-200 metrů, kde dosahovali podstatně lepších výsledků než na doposud používaných vlnách okolo 1000 metrů, a kde také zaslechli první signály stanic z USA. Tyto počáteční úspěchy byly podnětem k rozsáhlým pokusům o překlenutí Atlantiku amatérskými prostředky. Ve Francii byla za tím účelem dokonce založena společnost „Comité des Essais Transatlantiques“.  Dobré DX podmínky byly v září 1923, kdy řada amerických stanic byla v časných ranních hodinách přijímána v Evropě téměř pravidelně. Po zhoršených podmínkách v říjnu se stanice z USA objevily opět v listopadu téhož roku. Navázat spojení se však stále nedařilo. Evropští amatéři si stěžovali na malou citlivost přijímačů jejich amerických protějšků a snažili se řešit situaci zvyšováním výkonů. Pokusy byly konečně korunovány úspěchem 28. listopadu 1923, kdy Francouz Léon Deloy z Nicy, 8AB, navázal v 03.30 hod. oboustranné spojení s Fredem H. Schnellem, 1MO, v Hartfordu v USA. Spojení se uskutečnilo na vlnách 130 a 115 metrů s příkonem asi 400 W (v okolí dnešního pásma 1,8 MHz). 

Krátce nato se podařilo tento úspěch opakovat i amatérům britským, po nichž následovali amatéři z dalších zemí. Denně byla transatlantická spojení navazována během contestu, který byl uspořádán ve dnech 22. prosince 1923 až 10. ledna 1924. Tyto pokusy otevřely amatérům cestu do pásma krátkých vln, o jejichž užitečnosti se do té doby všeobecně pochybovalo. Ukázaly také, že i s vysílači poměrně malého výkonu lze navazovat téměř pravidelně dálková spojení. A v tom tkví zásluha amatérů. Jak je zřejmé z obrázků, byla amatérská zařízení zcela jednoduchá. Vysílače byly prosté výkonové oscilátory, napájené většinou střídavým proudem. Aby tón byl příjemnější, používaly se generátory s vyššími kmitočty okolo 400 Hz. Přijímače byly téměř výhradně audiony, buď sólo, anebo s jednostupňovým či dvoustupňovým nf zesilovačem. Pro vysílání se používaly různě dlouhé několikadrátové antény s protiváhou. Výkon se nejčastěji udával anténním proudem, který dosahoval až 8 A. Volací znaky se do té doby používaly bez prefixu. Evropští amatéři se rozlišovali číslicí (2 a 5 Velká Británie, 8 Francie, 0 Holandsko, 7 Dánsko), která je pro některé země charakteristickou podnes. Transatlantické pokusy způsobily chaos v rozlišování stanic a proto se brzy nato začaly před znakem používat písmenné prefixy.  Pokusy, které již tehdy někteří naši amatéři veteráni tajně sledovali, si zaslouží naši vzpomínku a ti, kteří je tehdy tak nadšeně organizovali, i náš obdiv. OK1SE  - AR 1963

Kde to vlastně vysíláme?

Dalším problémem bylo zrobit „lampový“ vysílač, neboť jiskrami jsem si nemohl dovolit se ozvat, když již fungovaly rozhlasové přijímače, které by mě slyšely po celém vlnovém rozsahu a v celé Praze. Zase pomohl přítel Bísek - dodal dvě pětiwattové triody. A o velikonočních svátcích jsme se dohodli se Šimandlem (byl rodem Plzeňák), že se pokusíme o spojení mezi Prahou a Plzní. Šimandl si udělal „jednolampový“ detektor, oblíbil si tehdy Flewelinga. Nikde však nebylo zdůrazněno, že netlumené signály nelze flewelingovým superreakčním přijímačem poslouchat. Musel jsem proto napájet tónem, který mi dodal rotační měnič z rakouské válečné pozůstalosti (dával 350V, asi 500 Hz), napájený z vypůjčené telefonní baterie 24V. Vysílal jsem jako divý po dvě noci na vlně asi 150 m a také poslouchal, ale jediným výsledkem bylo více zkušeností s vysílacím obvodem a zjištění, že žárovka při protáčení kmitavého obvodu dává také maximum na nějaké kratší vlně. Mimo to na jiné vlně ukazuje pokles záření, když se přiblíží, zapojena v absorpčním kroužku. Musím dodat, že jsem vysílal na anténu s dvoudrátovou protiváhou, abych měl ladění co možno ostré.

Pokusy s Plzní se tenkrát nevyvedly prostě proto, ze kolega Šimandl neměl žádný vlnoměr a neměl přesně změřeno, na jaké vlně poslouchá. Bral to, jak se říká, „bei Leipzig“. Bylo by to v Plzni bývalo slyšet, kdyby měl správně naladěný přijímač, neboť můj vysílač byl dobrý. Byly to sice jen dvě pětiwattové triody, ale dávaly mnohem více, poněvadž jsem je přeštvával; dovolené napětí měly 300 V a já jim dával 500 V. A žárovka svítila, takže do antény něco šlo.

Základy anténních věd

Zmínil jsem se už, že zařízení ukazovalo i jiná maxima. Proč? Později jsem přišel na to, že se anténa dá nabudit nejen na základní vlně podle oněch starodávných teorií a klasických knih, jako byly Radiotelegrafishes Praktikum nebo Kolatz, Zenneck a jiné učené teorie, podle nichž leccos nešlo, ale ono to ve skutečnosti přece šlo. Tak podobně to bylo s těmi harmonickými. Měl jsem jakési tušení, že na anténě lze vysílat nejen na základní vlně, nýbrž také na harmonických, čili, že s dlouhou anténou půjde asi vysílat také na vlnách pod 200m, když ta základní délka vlny je 300m. Také to později vyšlo a sice ponukly mě k tomu pokusy jednoho námořního telegrafisty, který sloužil na americké lodi, myslím, že se jmenovala „Jiří Washington“. Doma v Americe měl amatérskou koncesi a neměl-li službu na lodi, vysílal si pro zábavu pod svou amatérskou značkou. Tak se mi stalo,že  jsem uslyšel Ameriku, vlastně americkou značku.

Telegrafista mi prozradil, že je to americká loď kotvící v hamburském přístavu a požádal mne, abych ho poslouchal - (tenkrát jsem měl už přijímač, který šel až do 20m a udělal jsem si na něm výměnné cívky) a sledoval ho, že bude postupně ladit a abych mu pak řekl, na jakých vlnách jsem ho slyšel. Poslechl jsem ho - tenkrát bylo pásmo úplně volné, takže se mohly dělat divy, jaké kdo těl a nikoho nerušil. Bylo tam jen pár pokusných stanic, např. telefunkenská stanice z Nauenu, která dělala první pokusy s Brasilií a Argentinou pomocí směrových antén. Dělal tam pokusy i Marconi o spojení s Austrálií a Novým Zélandem atd., zkrátka ladili jsme - on přelaďoval vysílač. Měl plynule laditelného Hartleye, cívku navinutou na flašce, jak říkal, a ladil dolů. Zřetelně bylo znát maximum a jak jeho lodní anténa zabírala na harmonických středních (byla na dlouhé vlny) - a měla harmonických hodně. Jak ladil, bylo slyšet, jak to vždy zesláblo, zase zesílilo a tímto způsobem se právě přišlo na to, že anténa může také vysílat na harmonických vlnách, a podle toho, je-li uzemněná nebo má-Ii protiváhu, vysílá na lichých nebo sudých harmonických. Zde jsem přišel na to, že lze vysílat na dlouhou anténu. Nemusel jsem už pokaždé stavět „noční“ anténu, ale mohl jsem s klidem použít telefonní vedení, abych mohl přijímat a později vysílat. Jenomže na vysílání bylo lepší udělat si anténu speciální, poněvadž se do dní dalo, jak říkával Jaromír Pavlíček, víc pajcovat.

Hamshack OK1AB na počátku třicátých let,
zdroj: http://www.elektrizator.cz/slavni/slavni_ok1ab.htm

Stopy vedou do Lucerny

Tehdy jsem bydlel na Perštýně, ale tam jsem se neodvážil dělat pokusy, poněvadž jsem se bál, že by na mne lehce přišli. Uvažoval jsem takto: vyposlouchali by okolní přijímače, kde to je nejsilnější, a i když ještě tenkrát nebyly zaměřovače, přece by mě byli jistě tímto způsobem odhalili. Tak jsem dělal pokusy jinde. Umožnil mi to filmový producent inž. Miloš Havel, který mi dovolil postavit na paláci Lucerna anténu a v podkroví mi propůjčil místnost, takový kabinet, který dosud sloužil za skladiště. A tam jsem své pokusné zařízení umístil. Někdo mě však přece udal, že vysílám a tak pošťáci šli nejdřív na adresu mého bytu - na Perštýn čís. 14. Adresu znali proto, že tam na mne chodívaly kvesle a to už na poště nějak vypátrali, že ke mně chodí nějaké tajemné lístky s nějakými hieroglyfy a podivnými značkami - ono se tenkrát všechno podezřívalo. Maminka jim řekla, že nejsem doma, že snad budu v Lucerně - já jsem jí totiž neřekl, co dělám. Tak oni mne zase šli hledat do Lucerny, ale shodou okolností jsem mezitím odešel domů, minuli jsme se. U dveří asi poslouchali - našel jsem po nich na rohožce popel z doutníku - a když nic neslyšeli, odešli. A tím to šťastně skončilo, nikdo mě již nehonil... To bylo začátkem roku 1924.

Velkoobchod s baterkami

Mezitím se už přiblížil podzim roku 1924. Pro zajímavost uvádím, že jsem se stal grosistou - byl jsem sice amatér, ale nakupovač ve velkém. A proč? ČTK se přestěhovala do domu, v němž byla prodejna nábytku hned vedle Lucerny ve Štěpánské ulici a tam si najednou udělali z ničeho nic anténu. Dostal jsem strach, aby mě neslyšeli a proto jsem sledoval, jak dlouho do noci budou pracovat. Protože to byli pilní úředníci, zhasli po desáté večerní a byl klid. A mohl jsem pracovat zase já. Právě proto, že vedle byla ČTK, nedalo se přirozeně vysílat jiskrami ani tónovým generátorem, ale muselo se vysílat netlumenými vlnami. Tenkrát ještě kenotrony (usměrňovačky) neexistovaly - on by je byl Bísek vyrobil, ale nebyl o ně zájem a tak je nedělal. Nezbylo nic jiného, než si nějakým způsobem vyrobit stejnosměrný proud. Chemické usměrňovače, které používali Američané, jsem nechtěl vyrábět, protože to bylo babrání s různými vodičkami - se sodou a fosforečnanem amonným, který existoval primární a sekundární - což se všechno zdálo nějak složité a bál jsem se také, jak by se to potom uklízelo. Nezbylo mi proto nic jiného než opatřit si baterii 500 V, složenou z kapesních baterií - kupoval jsem jich vždy tolik, aby to dalo 500V. A když jsem to dělal častěji, zapsali mě jako velkoodběratele a dostal jsem velkonákupní rabat 25 %! A stal se skutečným grosistou. Tak jsem se seznámil s firmou Pála.

Měl jsem baterie a vysílal jsem. Vždy po desáté večerní jsem začínal s pokusy. Hledal jsem a nacházel amatérské stanice, ozývaly se i americké signály. Ladil jsem vysílač a zkoušel volat první amatéry. Ozvala se mi anglická stanice G5RZ, potom další anglická, nějaký Simonds se značkou G2OD, pak Švéd 5MZW... Zajímavé bylo, ze ten Švéd mi odpověděl česky. Telegrafoval jsem mu, jak to, že umí česky a on odpověděl, že studoval v Praze na Karlově universitě u profesora Žáčka...

Jak jsme vylézali z ulity

Protože to se Šimandlem nehrálo, hledal jsem jiného partnera, ale nenašel jsem ho - měl jsem pak dojem, že jsem v Praze jediným amatérem. Jednou v září v roce 1924 takhle vysílám, zkouším, dělám pokusy a cékvím - poslouchám a najednou slyším: „Pokusy na krátkých vlnách CSAA2“. Řekl jsem si - nějaká chytačka! Pošťáci se mne pokoušejí nachytat. Přestal jsem vysílat a začal dávat pozor. Druhý den se to ozvalo zas a další zase. Pokoušel jsem ses protějškem navázat spojení, ale ten druhý „šnek“ zastrčil růžky a přestal také vysílat. Pak jsme čekali jeden na druhého.

Nastoupil jsem místo v Etě a zažádali jsme si o povolení vysílací stanice pro továrnu. V důsledku této žádosti jsem se domníval, že jsem oprávněn dělat předběžné pokusy a dělal jsem je večer, po práci. Měl jsem modulační transformátor, obyčejnou cívku z meziměstského telefonu, která měla více závitů, takže to lépe modulovalo. Udělal jsem Heisingovu modulaci: dvě elektronky - jedna oscilační a jedna modulační. Uhlíkovým mikrofonem jsem moduloval přímo modulační elektronku. Při takovémto pokusu s telefonií jsem naslepo zavolal a vzápětí se mi radostně ozval CSAA2. Řekl mi, že se nemůže prozradit, ale že se sejdeme v klubu. Šel jsem do radioklubu, jak bylo ujednáno, a tam ke mně přistoupil mladíček v radiovce a podával mi ruku se slovy: „Slyšel jsem vás, jsem nějakej Schäferling (pozn. později OK1AA) a studuji na technice“. I on byl vystrašen, ale když viděl, že pošty neposlouchají, dodal si odvahy a pokusničil dál.

Tehdy měl na poště hlavní slovo technik Prokop Ryvola. Pošty měly stanice, takzvané „ušatce“, jimiž mohly přijímat krátké vlny až do 20m, takže by byly mohly amatéry nachytat. „Ušatce“ byly od firmy Telefunken - byla to stanička podobná starým telefonům se šikmou číselnicí a nahoře se zastrkovaly cívky; ty se daly natáčet, takže se měnila vazba s anténou. Pan Ryvola končil pracovní dobu ve tři odpoledne a pak už se nikdo nestaral, zda někdo vysílá nebo ne. A nachytat nás bylo dost těžké už proto, že jsme pokusy dělali pouze večer a to nás už nikdo neposlouchal, dokonce ani ČTK, která měla tyto „ušatce“ také. četkaři poslouchali na dlouhých vlnách a o krátké s nestarali.

V Evropě jsem začal platit za dobrou stanici, poněvadž jsem měl dobrý signál. Francouzi kazili éter, neboť vysílali střídavým proudem a to jsem si já nemohl dovolit proto, aby mne u nás neslyšeli. A stejnosměrný proud dával krásný křišťálový signál - o kliksy jsme se ještě tenkrát nestarali. Později jsem viděl, že s anodovými bateriemi asi spojeni s Amerikou nedosáhnu. Nezbylo mi nic jiného, než dát do toho také střídavý proud jako Francouzi a s pokusy počkat, až už nikdo nebude vzhůru.

Trampoty s měřením

Transformátor z ozonizéru měl 11 000 V, což do malých lampiček nešlo pustit a proto jsem si musel sehnat nějaký jiný transformátor. Šel jsem s tím na profesora Šimka, který se slovy „Tak se zdarem na Ameriku“ mi půjčil transformátor, který dával 3000V na sekundáru. Udělal jsem velký kondensátor, abych napětí srazil a na anody jsem dával 3000V. Elektronky se sice červenaly, ale dávalo to 1 A do antény.  To už jsem měl tepelný ampérmetr od inž. Lorence, který pracoval u firmy, která vyráběla akumulátory. Inženýr Lorenc často jezdil do Německa a tam mi opatřil asi za sto korun voltmetr a k tomu jsem si navinul z nikelinového drátu předřadný odpor, abych mohl měřit napětí 500V. Koupil mi tam také miliampérmetr - byla to cenná věc, neboť se jím dalo ladit maximum a minimum a viděl jsem, zda mi anténa zabírá nebo ne. Později mi přivezl od firmy Abramson první tepelný ampérmetr do 1A. To však neblaze skončilo. Měl jsem zapojení Hartley, napájení na střední odbočce a mezi anténou a zemí jsem měl kondensátor. A jelikož kondensátory tenkrát nebyly, musel si je každý udělat sám. Ale kondensátor se mi prorazil a anodové napětí zničilo termoampérmetr. Používal jsem totiž k napájení vedlejší centrálu u Nováků, která měla stejnosměrný proud 120V, který jsem přidával ještě k anodkám. (Kladný pól měli u Nováků v centrále uzemněn.) Tím se stalo, že jsem musel uzemnit vysílač, ale nepřímo přes centrálu. Byl jsem zase odkázán na smyčky a žárovičky. Ampérmetr jsem si sice opravil, ale nevěděl jsem kolik ukazuje - ukazoval maximum.

Přes velkou louži

To se už blížila zima a s ní transatlantické zkoušky. Byl jsem vážně rozhodnut dostat Ameriku, ale nešlo to. Tehdy byla taková teorie, že se vlny šíří vodorovně - teorie o odrazech a skipu pomocí ionosféry ještě nebyla tak dalece vypracována. Na to se přišlo později. A protože Praha je utopená v kotlině a před sebou mám Petřín, měl jsem dojem, že u nás nejsou příznivé podmínky, ale přesto jsem se nevzdával. To se už blížil květen 1925, kdy jsem měl štěstí, že Bizon (tak jsme říkali inž. Bískovi) vyrobil další „lampu“ a to 50 W, s níž jsem začal vysílat. Dávalo to bouravé ampéry do antény, takže v červnu jsem zaslechl, že mi američtí amatéři odpovídají. Nevím už která to byla stanice, možná že U1CMX a ještě další - Američané tehdy užívaly značky U. To se ještě mezi amatéry nepoužívaly mezinárodní značky jako dnes, kdy mají společné prefixy s profesionálními stanicemi.

Když se podařilo první spojení s americkými stanicemi, bylo obvyklé poslat pozdravný telegram Hiramu Percy Maximovi (W1AW)  - byl to předseda amerických radioamatérů z ARRL. Udělal jsem to také tak a jménem československých radioamatérů nebo snad krátkovlnných amatérů - nevím už přesně - jsem poslal pozdravný telegram „Heartly congrats Maximovi“. Načež Američan odpověděl, že to doručí do ústředí. Později mě hledali američtí amatéři a chtěli mi zase obráceně předat telegram Hirama Percy Maxima, a protože nemohli se mnou dosáhnout spojení (byl jsem na dovolené), poslali to přes dánskou stanici D7EC, která telegram napsala na oficiální formulář ARRL a poslala pak telegram do Prahy poštou (členem ARRL se mohl stát každý, kdo zaplatil tři dolary. Byl jsem členem i já a dostával jsem časopisy, měl jsem i jejich diplom). V radioklubu byla z toho velká radost, že jsem dosáhl spojení s Amerikou. zveřejnit jsme to však nemohli, protože se všechno dělalo „na černo“. Ale když se to dozvěděli členové radioklubu, nastal mezi nimi ruch, najednou se začaly stavět krátkovlnné přijímače. Vždyť už tenkrát začal pracovat rozhlas na krátkých vlnách. Anglický rozhlas na krátkých vlnách byl soukromý podnik.  Založil ho bohatý anglický amatér Marcuse G2NM, který postavil vysílač 1 kW v pásmu 40 m. Byl obchodníkem s obilím a financoval i vysílání britského rozhlasu. V roce 1963 zemřel.

Už se osmělujeme

Tehdy bylo hodně lidí, které zajímal rozhlas, ale ne telegrafie. Ta zajímala jen pár jedinců, jako například inž. Peška, v té době sekretáře radioklubu - říkali jsme mu Pešulín. V letech 1926 a 27 jsme začali formovat krátkovlnnou sekci experimentátorů a krátkovlnných vysílačů. V seznamu, který byl tajný, byli všichni amatéři, kteří se tehdy přihlásili. Nesměli ho však dostat do ruky pošťáci. Kdo mohl, scházel se v radioklubu a tam jsme si mezi sebou řekli značky - to bylo až do roku 1930, kdy přišlo konečně uvolnění amatérského vysílání. Tenkrát bylo přímo na poštách řečeno, že amatérské vysílání nebude jednotlivcům nikdy povoleno a vysílače kromě státních poštovních a vojenských stanic budou povoleny jenom školám a to průmyslovým a těm, které to mají jako svůj obor, např. Státní průmyslová škola na Smíchově, kde se vyučovalo rádio. Dále Technika, která měla anténu již z doby před první světovou válkou, telegrafní učiliště v Kutné Hoře mělo také povolenu vysílačku, pardubická Telegrafie a později i továrna Elektra. Ta byla vlastně první rozhlasovou vysílačkou.

O chlup

A my amatéři jsme museli všechno dělat „na černo“. Všechno by bývalo klapalo, kdyby se nestala jedna taková příhoda těsně před vydáním koncesí... Jednou, když jsem se vrátil ze služební cesty, měl jsem doma oznámení, abych se ihned dostavil na policejní ředitelství. A protože jsem přišel v pátek večer, dostal jsem se tam až v sobotu kolem 12. hodiny. Přijal mě tajemník policejního presidenta a oznámil mi, že jsem obžalován proto, že jsem uveřejnil seznam amatérských vysílacích stanic a abych řekl, kdo a co to je. Odpověděl jsem - i když to nebyla pravda - že byl seznam v krátkovlnné rubrice časopisu Radiosvět uveřejněn bez mého vědomí, že se to stalo nějakým nedopatřením, když jsem byl na cestách. Vysvětlil jsem mu, že to je vlastně dětská hra, že se to jen připravuje a ve skutečnosti že nic neexistuje, že jsme si rozdělili značky, jak bychom to asi dělali, když by nám povolili koncese a o ty že jednáme už několik let. Úředník napsal prohlášení, jak to bývalo:

„Nic o tom nevěděl, do tisku nedal!“, které jsem podepsal. A protože pospíchal na sobotní weekend, neztrácel se mnou čas. Utíkal jsem na hlavní poštu a zavolal Zdeňka Petra na Zemský úřad v Brně a informoval ho, že u lidí, jichž adresy byly otištěny, je možno očekávat razii. Ale policie patrně tomu nepřikládala velkou váhu a dál nepátrala.

Zdroj: http://www.elektrizator.cz/slavni/slavni_ok1ab.htm

Jak jsem přišel k tomu AB

V roce 1930 přišlo povolení, že smíme dělat zkoušky. Přihlásilo se nás sedm - Najman, Schafferling, Štětina, profesor Vopička, Vydra a Weirauch a já. V květnu nás ke zkouškám povolali. V krátkovlnné hlídce Československého Radiosvěta jsme otiskli otázky ke zkouškám a ty jsme vlastně vnutili zkušební komisi. Zkrátka půda byla redaktorsky připravena. Tehdy byl šéfem právního oddělení buď dr. Burda nebo dr. Kučera a první, na co se nás ptali, bylo ,jakou chceme značku? Mně řekli. „Nezlobte se, že nedostanete značku AA, byl jste sice přihlášen první, ale máme tady poštovního úředníka inž. Schaferlinga, který se přihlásil o pár minut dřív než vy, takže dostane značku AA on a vy AB“.

Cesta k povoleni koncesi byla skutečně trnitá. Byla to těžká práce. Tehdy se říkalo, že radioamatéři jsou plevel a že budou muset být ve světě zakázáni, protože vzrůstá počet profesionálních stanic. V roce 1927 se konal mezinárodní sjezd (poštovní unie), ve kterém zásluhou Američanů byli radioamatéři oficiálně uznáni za právoplatné partnery při rozdělení éteru.

A tím byly pošty i u nás postaveny před hotovou věc, že musí amatérský provoz také povolit. Nutno říci, že se poštám do toho nechtělo a proto jsme to navlékli jinak. Tehdy byl populární letec, později plukovník Jaroslav Skála, který udělal rekord tím, že dvě hodiny létal bez motoru nad Medlánkami. Byl také radioamatérem a napadlo nás, že by on byl nejvhodnější osobou na funkci předsedy našeho svazu. Skála, později OK2VA, funkci přijal. Nežebrali jsme dále na poštách, ale sepsali jsme memorandum, které Skála předložil tehdejšímu ministerskému předsedovi s tím, že je to důležitá věc i z branného hlediska. Tímto způsobem jsme prosadili první amatérské koncese.

Pravoslav Motyčka, OK1AB - AR 7/1965

Pokračování viz http://www.ok2kkw.com/next/ok1aw.htm

V roce 2024 přepsal a upravil pro web OK2KKW Matěj, OK1TEH