Zimní QRP závod 2009 u OK1DOM

Tohle je moje první reakce, plná čerstvých dojmů ze závodu.

  

Má původní idea byla, že na nový Zimní QRP závod vyrazím do Krkonoš na Liščí horu. Nevyšlo mi ubytování ani jsem nakonec neměl lehké zařízení. Tak jsem to vzdal a vyrazil na kopec ke Krušovicím. Protože moje auto má akumulátor úplně vepředu a dozadu by byly dráty šíleně dlouhé, tak jsem akumulátor vytáhnul z cizího auta. Teda, aby bylo jasno, majitel o tom věděl, domluvil jsem s ním, že mu ho do pondělka zahřeju, aby mu lépe startovalo auto.

Neděle začala rozporuplně. Vyrazil jsem načas, přesně podle plánu. To, že nemám ještě dálniční známku mne nikterak netrápilo, protože jsem hodlal jet po staré karlovarské, která zase o tolik není delší, než před nedávnem slavně otevřený nově dobudovaný kus rychlostní silnice. Jenže, to bych neměl být v české kotlině. Několikrát mne směrové tabule spolehlivě navedly do slepých uliček. V jednom případě celá kolona se otáčela před zcela vybagrovanou silnicí zhruba 100 m od poslední velké směrové tabule. Podle zábavy, kterou z toho měli stavební dělníci, jsme nebyli první ani poslední. Takže nakonec jsem na kopec dojel se značným zpožděním. Nažhavený doběla jsem začal skládat stožár. Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že univerzální držák dualband antény MASPRO WH59 zase tak univerzální není a i tenký duralový stožár je na něj příliš tlustý. Potíže jsou od toho, aby se řešily a po několika marných pokusech byla anténa přibastlena na stožár sice mírně našikmo, ale stabilně. Dalším překvapením bylo, že koax (lepší RG-58) byl jaksi kratší, než by měl být. Že by se léty tak scvrknul? Vyjmul jsem jeden díl stožáru, stačilo mi jenom 7 m, navíc to půjde pohodlně nahoru, tak co. Napájecí kabel jsem přicvaknul k autobaterce pomocí startovacích kabelů. Správné chňapky jsem sice měl, ale naposledy jsem je viděl na podzim před jedním závodem. Převrátil jsem domov i dílnu vzhůru nohama, ale jako by se do země propadly. U pumpy nic rozumného neměli, tak jsem je nahradil kleštěmi od startovacích kabelů. Se zpožděním dvaceti minut jsem byl on air.

Na sedmdesátce jsem měl samé potíže. Mikrofon stávkoval, že jsem ho tak dlouho nepoužíval. Přišel jsem o hezkých pár spojení, když na kmitočtu ani nehlesnul, zatímco o 5 kHz vedle při testu moduloval bez potíží. Vůbec celé zařízení se chovalo divně.

Ke konci jsem odlevitoval zařízení dovnitř do auta, protože sedě vzadu za autem na stoličce jsem poznal, jaké pocity má čerstvá ryba v rybárně, obložená ledovou tříští. Ji asi zábly ploutve, mně přinejmenším nohy. Pásmo zrovna moc nechodilo, ale vcelku jsem to očekával.

Dvoumetr byl zajímavější. Objevili se dva Italové, po chvíli se to otevřelo na západ a s tím mrak Němců. Dost jich bylo QRO, takže nereagovali na mé záhrobní signály s 10 W a lehkou 1350 mm dlouhou anténou malého zisku. Podařilo se udělat JN39, JN47, JN57. Vzteky jsem okousal mikrofon, když mi stanice z JO31 bratru 509 km oznámila, že telegraf neumí. Sidebandem jsem se dostal nejvíce na dotaz QRZ? Trochu jsem omezil závodění a zkoušel jsem, kam se až je možno dovolat s mou malou anténou. Opět jsem zjistil, že jsou stanice, na které není problém se dovolat (např. DB6NT) zrovna tak jako jsou stanice, na které se dovolá jen málokdo.

Na východ to nechodilo vůbec. Tím směrem jsem udělal jen silného SO9A na sedmdesáti centimetrech, jinak jsem končil na Orlických horách. Na jihovýchod nic. Škoda, bývá to zajímavý výživný směr.

Chvilku po začátku otevření pásma prorazilo sluníčko příkrov mraků. Hned bylo veseleji. Ne nadlouho, balil jsem už zase už za pošmourna.

Zpáteční cesta byla podstatně rychlejší, než ráno. Vzal jsem to opět po staré karlovarské s tím, že uvidím, kde končí, kudy jsem měl ráno jet. V klidu jsem se vracel, ignoroval rychlíky, kteří předjížděli přes plnou v zatáčkách a před horizontem. Po průjezdu staveništěm po úzké šikaně jsem se octl bez upozornění na široké čtyřproudé komunikaci s kvalitou povrchu etapové trasy Paris – Dakar po průjezdu závodníků. Na jednom místě dokonce byl brod! Místy vyvrácená svodidla evidentně staršího data. Bylo tam omezení rychlosti na 80 km/h a o moc rychleji by tam ani jet nešlo bez rizika vyklepání všech šroubů na autě.

Vysouším použitá lana, pomalu dávám vybavení na správná místa. Začínají se mi scházet první deníky. Mám radost, dva z nich jsou od nových amatérů, byl to jejich první závod s normálním počítáním bodů, co kilometr, to bod. Trochu tápou ve vyhodnocování pomocí počítače. Snažím se jim poradit, zdá se, že úspěšně zvládají překážky. Už jen proto stálo za to závod uspořádat.

Přemýšlím o závodě, co vylepšit, co změnit. Zatím mi přicházejí hlavně deníky pro kontrolu. To ještě nic neznamená, závodníci si většinou s logem trochu pohrajou, než ho odešlou. S počasím těžko něco udělám, únor patří mezi zimní měsíce, bývá ještě hůře. Může být -20° C, může napadnout půl metru sněhu. To k zimě patří. Nakonec nebylo tak špatně. Ti, co byli v chumelenici na hřebenech, můžou mít trochu jiný názor, ale po Emmě při loňském I. Subregionálu je to všechno limonáda.

Prosím, připište komentář s návrhy na případné změny. Probereme to v Holicích, aby byl další ročník lepší.

Mirek OK1DOM

P.S. Chňapky jsem našel po příjezdu domů. Ležely v krabičce na telegrafní klíč. Ten jsem vytahoval na kopci a zaručeně uvnitř nic nebylo.