Nejsilnější vysilač

V Sovětském svazu? V Americe? Pět set kilowattů, dva tisíce kilowattů? Ani to, ani ono. Nejsilnějším vysílačem jsou sluneční skvrny. Dobře vyvinutá skvrna dosahuje ,,výkon v anténě" přes milion kilowattů. Program, bohužel nežádoucí, lze pozorovat na přijímači v oblasti metrových vln v podobě šumu a hluku.  ri    1/1948

Slunce VYSILAČ [1948]

Ing. Josef Jedlička

Zpráva o sluneční činnosti, otištěná v 1. č. t. l. pod názvem Nejsilnější vysílač, povzbudila astronoma-amatéra k napsání přehledu dosavadních objevů z tohoto oboru.

Teprve v posledních letech bylo dokázáno, že sluneční povrch vysílá kromě elektromagnetických vln, příslušných viditelnému a tepelnému spektru, také elektromagnetické vlny mnohem delší, spadající do pásma krátkých a ultrakrátkých vln rozhlasových. Tyto vlny vysílá sluneční povrch stále; za obvyklých poměrů jsou však tak slabé, že nemohou být za chyceny a detekovány dosavadními přístroji na Zemi.

Při přechodu slunečních skvrn však vzroste intensita tohoto vysílání v pásmu 1 až 10 m asi stotisíckrát nad běžnou hodnotu. V té době mohou býti tyto vlny zachyceny i na Zemi velmi citlivými přijímači, hlavně druhu, používaného u radaru. Namíří-li se směrová anténa na Slunce, je ve sluchátkách slyšeti syčivý zvuk; jeho sluneční původ je dokázán tím, že zmizí, odkloní-li se směr antény od Slunce.

V lednu 1945 se objevila na Slunci velká skupina skvrn, viditelných pouhým okem. Syčení, způsobené těmito skvrnami v přijímači, objevil Angličan J. S. Hey 30.ledna 1945, a od toho dne, až do zmizení skvrn pečlivě sledoval všechny zjevy s tím souvisící. Skvrny prošly hlavním poledníkem 5. února 1945. Při této příležitosti předvedl Sir Edward Appleton syčivý zvuk, způsobený slunečním vysíláním, na stínítku obrazovky, podobně jako se indikují ozvěny na radaru. Intensita zachyceného vlnění byla měřena, hluk předváděn reproduktorem. Přijímač byl při pokusech naladěn na vlnovou délku asi 5 metrů, bylo použito směrové antény, aby bylo možno provést důkaz slunečního původu přijímaných vln.

Souvislost mezi slunečními skvrnami a poruchami krátkovlnného příjmu je známa již velmi dlouho a vysvětlována nepravidelnostmi ionisované vrstvy v nejvyšších částech atmosféry, které mají vznik ve slunečních skvrnách.

Právě při zpracovávání řady hlášení krátkovlnných amatérů v roce 1936 přišel J. S. Hey na myšlenku, že nevysvětlitelné syčeni přijímačů v některých dobách působí krátkovlnné vysílání povrchu Slunce, při přechodu slunečních skvrn. Od té doby si začal těchto zjevů více všímat, a když nashromáždil roku 1942 řadu důkazů, podložených četnými hlášeními radarových stanic britské armády, dokázal, že syčení je způsobeno Sluncem, na němž v té době byla velká skvrna.

Po zpracování výsledků zmíněných pokusů v lednu a v únoru roku 1945 dali J. S. Hey a Sir E. Appleton souhrnnou zprávu o své práci v tomto oboru v časopisu Nature ze dne 3. listopadu 1945 a 12. ledna 1946.

Zjevy, doprovázející vznik slunečních skvrn, jsou asi tyto: jakmile se objeví skupina slunečních skvrn, zvětší se obvykle hluk v přijímačích, známý jako atmosférické poruchy. Vzrůst tohoto šelestu je obyčejně doprovázen značným fadingem, vysvětlovaným viníkem absorbující vrstvy v blÍzkosti vrstvy Haevisideovy. Tato absorbující vrstva vzniká ultrafialovým zářením, a fading, který má za následek, trvá asi hodinu. Byl pozorován vždy jen na osvětlené straně Země, a po jednom až dvou dnech následovaly magnetické bouře a někdy i polární záře. Má se za to, že tyto přírodní úkazy vznikají účinkem mraků částic hmotné podstaty, která nesou elektrický náboj a jež potřebují jeden až dva dny, aby dorazily prostorem ze Slunce na Zemi.

Hluk, který způsobuje Slunce svým vysíláním, může být zachycen jen nejcitlivějšími přijímači, a není nijak na závadu příjmu středních a silných signálů. Nijak též neovlivňuje vysílání a příjem na středních a dlouhých vlnách, neboť ionisovaná vrstva, bránící úniku těchto vln ze zemské blízkosti do prostoru, brání také naopak proniknutí vln této délky z prostoru k povrchu Země.

Význam těchto výzkumů je značný. Praktikům jde o nalezení zákonů, podle nichž by bylo možno předpovědět únik a magnetické bouře. Theoretiky zase zajímá intensita slunečního krátkovlnného vysílání na jednotlivých vlnových délkách, její průběh během vzniku sluneční skvrny nebo rychlost, s jakou se pohybují hmotné částice meziplanetárním prostorem.

Roky 1947 a 1948 jsou zvláště vhodně k těmto pozorováním, neboť do nich spadá maximum sluneční činnosti.

RADIOAMATÉR 3/1948

pro web OK2KKW přepsal a upravil Matěj, OK1TEH