40.let českého rozhlasu [1963] - Jiří Vlček Pradědeček vysílač „Od rána přerušena linka telefonní Kbely-Vinohrady; poštovní úřad ve Kbelích v neděli nemá službu“ - zapisuje 19. listopadu 1922 pan Jandl do staničního deníku radiostanice Kbely u vědomí, že vysílač je klíčován z Vinohrad. - Tato stanice v té době sloužila sice hlavně zajišťování letecké služby a vysílání meteorologických zpráv, ale už se vážně chystala k docela jinému druhu služby. Byla přeci zařízena i pro fonický provoz. A v Anglii a Holandsku užívali fonických vysílačů i pro dávání koncertů i poučných přednášek pro širokou veřejnost. Což to tak zkusit i u nás? V Německu. zase zkoušeli pro zvláštní předplatitele vysílat burzovní zpravodajství a ČTK o něčem takovém také uvažovala. Zkrátka, broadcasting, jak se říká, byl „na spadnutí“, kterýžto obor činnosti si předsevzal podnik Radiojournal, založený výrobní společností přijímačů Radioslavia za nadšené podpory redaktora Miloše Čtrnáctého, starajícího se o přípravu veřejného mínění.
Vrchol techniky v roce 1923 Snadný úkol to nebyl. Považme jen tehdejší stav techniky a organizace: nový dvěstěpadesátiwattový vysílač dorazil do Kbel teprve 10. 1. 1923; poruchy na telefonních linkách, stavěných jako vzdušná vedení, byly na denním pořádku; při opravách napájecí sítě se nikdo ani nenamáhal předem spotřebitele - i tak důležité, jako radiostanice - upozornit, že bude přerušena dodávka proudu; rozdělení kmitočtů neexistovalo a stanice se přelaďovaly, jak libo, třeba několikrát za den mezi 300 m až 2600 m; stačil vítr, kymácející anténou, a už tu byly nářky na kolísající tón telegrafie - tak důkladná byla vazba mezi oscilátorem a anténou! Veřejnost nic o radiu nevěděla a nebyl domácí průmysl; houba a myši útočily na dřevěný barák na konci kbelského letiště stejně tak jako Radióslavia na kapsu budoucího „abonenta“ in spe, který ovšem nic o radiu a rozhlasu dosud nevěděl. Ostatně i samo slovo „rozhlas“ se objevuje v dokladech o československém rozhlasu až teprve začátkem roku 1926. Studio? V baráku vysílače místo nebylo, a tak se přistavěl stan a „atelier“ byl hotov. Mikrofon stačil telefonní uhlíkový a ten se přikládal ke všemu: k ústům zpěvačky, pod piano na dřevěnou misku, k base. jako velkou senzaci dostaly Kbely 31. března 1924 „mikrofon pro více hlasů“ ‘Huth. Ostatně ještě 2. prosince 1924, kdy se „atelier“ natrvalo stěhoval na Vinohrady, skládal se jeho inventář z těchto kusů: „piano, harmonium, basa, čelo, dva bubny, pět pultíků, I mikrofon, závěs, koberec, dvě hnědé‘ deky“. Kdy že to začalo? Vlastně, čert už dnes ví. Zkoušky lze sledovat kamsi do, začátku roku 1923. Podle pamětníků přijela hrstka účinkujících k prvnímu pravidelnému vysílání Radiojournalu do Kbel 18. května 1923; ale to zdaleka nebyl rozhlasový pořad podle dnešních ‚zvyklostí. Vlna pravidelně nepravidelná, totéž platí i o době vysílání. Proč pan Zelenka apparát odnesl Přijímačů co by na prstech spočítal. Pan rada inž. Singer z ministerstva pošt a telegrafů a tak; v pamětech se hovoří o 47 abonentech, kteří mohli zaplatit 100, pak 50 a potom 30 korun měsíčně. Primitivní Marconiho detektor s nf zesilovačem choval Radiojournal jako vzácnost; na Silvestra 1924 “přijímána Anglie, což reprodukovali amplionem, ale hrozné!“ Podobně asi dopadal přenos 31. května 1923 do kina Sanssouci v Praze na Novém městě. Trval všehovšudy 38 minut podle záznamu o době provozu „předmluvní“ lampy, ale měl za následek rychlé zmnožení černých posluchačů, kteří se spokojili krystalkou a sluchátky. Někde ta krystalka byla důmyslně maskována jako kniha, hodiny s kukačkou a podobně, protože hon na černochy byl tvrdý. Superhet? “Radiojournal zkoušel vlastním superheterodynem příjem cizích stanic pro případné přenášení stanicí strašnickou“ ve Kbelích 12. dubna 1926. Jak řídkým zjevem i v těchto kruzích by lepší přijímač, svědčí další zpráva, že za měsíc odnesl zase sám p. Zelenka mladší přijímací apparát, malou anténu rámovou (měla jistě aspoň metr úhlopříčkou!), zesilovač a baterie na hospodářskou výstavu, opět za účelem propagačního přenosu. Doufejme, že na té výstavě dostal cenu.
Deník kbelské stanice. Zachránil ho téměř ze sběru ředitel liblického vysílače soudruh Sahula Výzkum, vývoj, osvojení a výroba v personální unii
Když už jsme u té techniky, povšimněme si, že zaměstnanci radiostanice vyráběli pro opravy a nové pokusy vlastnoručně objímky, otočné i pevné kondenzátory, válce pro reostaty, soustružili zdířky, z „perdinaxu“ spodky pro lampy, navíjeli odpory, a to i drátové potenciometry, vysokofrekvenční transformátory. Což teprve ubohý černý krystalkář! Ostatně lampy, původně dodané berlínskou firmou Huth, hořely jedna za druhou i po 100 hodinách (hlavně „topící“ vlákno) a to vyvolalo podobnou bastlířskou činnost v hloubětínské žárovkárně Elektra (dnes Tesla Hloubětín, výrobce vysílačů). Pan inžinýr Bízek nosil první výrobky vlastnoručně v náručí do Kbel, zapojoval a zkoušel. To byla jedna fronta boje za udržení provozu. Druhou frontu bojovali páni Vlach a Jandl proti Vinohradům. Na oznámení, že porucha ve vysílání byla zaviněna ve Kbelích (které nedopatřením ohlásil hlasatel pan Dobrovolný), se objevuje v deníku odvetný úder: „13.45 vysílač připraven k vysílání, ale v ‚Journale‘ není klíč od místnosti zesilovače. 13.56 vysíláme.“ Nebo na památný den 31. prosince (Silvestr!) 1924: „Vysílač pro Radiojournál 1/4 h zbytečně v chodu, opozdil se pan Dobrovolný“. Tesla a ti druzí Jak vidět, i výlet do historie může být pro radioamatéra hezkým zážitkem, zvlášť když zjistí, že jsme byli v Evropě třetí s pravidelným rozhlasovým vysíláním, že již 4.8. 1924 se zkoušela telefonie s letadlem ve vzduchu, že již 12.2. 1925 se poprvé přenášelo z Národního divadla (Dvě vdovy), že liblický vysílač byl svého času (1931) nejsilnějším rozhlasovým vysílačem na světě se svými 180 kW (při hloubce modulace 100 %). A radostný pocit se ještě znásobí, promítneme-li si na toto historické pozadí dnešní stav a kolik z toho za těch 40 let připadá právě na poslední údobí, krátké pouhých 18 let. Laskavostí správy radiokomunikací se nám naskytla opravdu instruktivní příležitost k srovnání. Kbely, Strašnice, staré Liblice - to bylo. A býval to Huth, Standard Electric, Marconi, Philips, Telefunken, Lorenz a čert ví, kdo ještě, kdo všecko inkasoval za dodávky zařízení v relaci ku zlatu 1 Kč = 37,15 mg ryzího zlata. Vejdete-li do nových Liblic, nenajdete nic z toho. Tesla, Tesla, Tesla, Závody Rudých letnic všechno domácí výroby z roku 1958. Jak jiné podmínky pro udržování řádného provozu vysílače má proti pánům Jandlovi a Vlachovi ředitel vysílače soudruh Sahula a jeho pracovníci. Řídí tu chod provozovny do posledního šroubku domácí provenience a při nesnázích se mohou opřít o vyvinutý domácí radiotechnický průmysl. Tak tomu nebylo ještě v roce 1948!
Jak to šlape po čtyřicítce Jsme samozřejmě zvědavi především na technickou stránku dnešního provozu moderního středovlnného rozhlasového vysílače a tu nám ochotně vysvětluje OK1BB (Slovan a radioamatér všude bratra má). Rozdělení na programovou a technickou složku existuje i dnes. Čs. rozhlas zpracovává signál až po výstup z Vinohrad; odtud je v péči spojů. Přichází po zvláštní lince (nevypadává každý druhý den jako kdysi ve Kbelích) do některého ze tří linkových zesilovačů a příposlechového zesilovače, aby byl možný poslech na vstupu. Odtud přichází na limitační zesilovač, kde se souměrně zesiluje. Zpětná vazba omezuje výkyvy dynamiky tak, aby nedocházelo k přemodulování. Moduluje se anodově. Potřebný výkon do modulačního transformátoru dodává dvou - činný stupeň ve tř. B s RD50XH. Vysokofrekvenční část začíná budicím systémem Tesla SB2, jenž je opatřen jednak dvěma krystalovými oscilátory, je dvěma laditelnými oscilátory v termostatech. Násobí se pouze dvakrát. Signál z budiče jde na vstupní obvod RE400F, odtud π - článkem na RD8XA; na výstupu je opět π článek, na nějž jsou navázány tři RD50XH paralelně. Modulovaný signál přichází na sdružovač a přepínač antén, nesymetrickým vedením k anténě, kde je přizpůsobovací člen CL, a do antény. Ta nejlépe viditelná anténa ze širokého okolí je protiúniková, vysoká 277,37m, a její vyzařovací diagram je kruhový.
Když se tak člověk dívá zblízka na ty koncové RD50, ani se nechce věřit, že jim slouží všechno, co je natlačeno v celé té rozlehlé budově. Stačí však pohled na měřidla, která ukazují 400 A na žhavení při 20 V a vědomí, že je tu docela příjemné teplo. Oni zde totiž topí chladicím vzduchem! Dole v přízemí sají úctyhodné ventilátory chladný venkovní vzduch, jímž se ofukuji elektronky otepleny vzduch se odvádí zpět do klimatizačního zařízení, kde se míchá s vnějším chladným, čistí na filtrech, ovlhčuje a vhání do prostor vysílače. Prémie jsou, když není fofr Obrovské příkony, proudy a napětí také vyžadují svoje. Tak např. není možné zapojit žhavení najednou. Magnetodynamickými účinky proudového nárazu by se žhavicí vlákna rozlámala. Ona to vlastně vlákna nejsou, když jsou tlustá jako malíček. Žhavení se proto uskutečňuje postupně, jak jsou samočinně spínány do krátka předřadné odpory. Usměrňovače jsou tyratronové. Vzhledem k napětí - 16 kV stř - jsou pak pochopitelné miniaturní rozměry žhavicího „transformátorečku“. Déle trvající zpětný zápal by ovšem způsobil zhoubně a proto je důmyslná ochrana: zkratovým proudem se indukuje impuls, jímž se zablokuje mřížka tyratronu a odpojí napětí a po chvíli se tyratron opět připojuje. Při několikrát opakovaném nezdaru operace se odpojí napětí působením bimetalového zpožňovacího obvodu trvale. Takových ochran je tu celá řada - nelze připojit anodové napětí dokud nejsou vlákna dostatečně nažhavena, nelze vstoupit do kobky, dokud není napětí odpojeno; správný postup při uvádění do chodu je důmyslně svázán předem stanoveným programem a vše je blokováno proti lidským chybám. Ke složitosti zařízení přispívá ovšem i to, že vysílače jsou vlastně dva a stejně tak i pomocná zařízení. Některá ústrojí (např. usměrňovače vn) jsou i trojmo. Tato důslednost zaručuje provoz pro posluchače téměř bezporuchový. Pak by člověk řekl, že k provozu není třeba lidí. Opravdu, je tu hodně řídké osídlení. Nicméně přes všechnu automatizaci a blokování práce dost. Provoz se sleduje jednak na velínu uprostřed haly, jednak na jednotlivých agregátech a při vstupu nás OK1BB upozornil: Kdyby něco bouchlo, stůjte na místě a nemotejte se, protože pak je fofr a moc práce. Závady se nám objeví na prémiích. Prémie se také řídí podle nákladů, na něž mají vliv úspory všeho druhu, i energie. Míníme nahlas, že by tedy šlo trošku stáhnout výkon, ale jsme ubezpečeni, že taková „malá domů“ ne projde nepozorována. Směny jsou čtyři a největší tuml má ta noční, po druhé hodině, kdy se končí pro gram. Po krátké přestávce se píská pro měření OIR, pak se provádějí domácí měření kmitočtové charakteristiky, nelineárního zkreslení a hluku, zbývá hodina na údržbu a od půl páté ráno se jede ven nanovo. Našla se relikvie! A my tu už tak dlouho zdržujeme! Takové návštěvy tu můžete potřebovat, že? - A vidíte, kde by byla pochopitelná nevlídnost, setkáváme se s nečekaným milým překvapením: Zatímco jsme prolézali všechny kouty, ředitel s. Sahula prohrabal knihovnu, aby nám mohl nabídnout technický deník radiostanice Kbely z roku 1922-1928, který kdysi taktak zachránil před sešrotováním. A tím mi umožnil začít tuto reportáž od Adama. Pěkný poslech na kmitočtu 638 kHz! A abych nezapomněl: nevíte o EZ6 nebo M.w.E.c. pro inž. Jardu Kadlčáka, OK1BB? On si totiž občas rád oddychne o středních vln. v roce 2008 přepsal a upravil pro web OK2KKW Matěj OK1TEH
|
