Z GALERIE našich amatérů Václav Nemrava, OK1WAB
Když se zamyslím nad prožitým životem a oživím si vzpomínky na minulé doby, těžko bych určil okamžik, kdy jsem se rozhodl stát se radioamatérem. Staré pořekadlo o stromu a jablku v mém případě ne platí, neboť rodiče a především otec - zemědělec v Křeči u Tábora - mým zálibám o techniku nepřál a proto jsem si také užil jak domluv, tak častého výprasku, když jsem včas nezahladil stopy svého sklonu k technice. Smutně vyhlížela babiččina malovaná starodávná truhla se zdobenými rohy a vyřezávanými lištami, když z ní trčely dlouhé hřebíky s navlečenými cívkami od nití a různými kolečky, propojenými dráty, které se při točení kličkou daly do pohybu. Já - „konstruktér“ - jsem se krčil strachy v babiččině klíně, když se otec snažil mi vnutit svou vůli uplatňováním práva silnějšího. A snad právě proto, že jsem musel překonávat překážky a příkoří, rostla má touha po nových poznatcích. A radistika mě chytla jednou provždy v okamžiku, kdy místní obchodník se snažil, i když laicky a neodborně, vysvětlit vylaďování stanic na radiu. Už jsem se nezbavil myšlenky, jak to asi je s tím zavoláním jiné stanice! Ani ve škole mi to nedalo - pod lavicí jsem měl spleť drátů, spojujících Wagnerovo kladívko, a jednou v nestřeženém okamžiku mě pan učitel přistihl při činu a úlovkem obohatil vitrínu v kabinetu. Aniž otec věděl, odebíral jsem na adresu spolužáka „Radioamatéra“, kde jsem našel mnohá poučení a vysvětlení mi nejasných věcí. Svízelná situace tehdejších let i nedostatek učebních míst v oboru elektro-radia způsobily, že jsem se šel učit zámečníkem - a i zde mě má radiová vášeň neopouštěla. Překážky a potíže jen posilovaly touhu po drátech. Po mnohých pokusech se nakonec přece jen zrodila bateriová „dvoulampovka“ a to už rádio zapustilo ve mně hluboké kořeny. V okupaci, když krátkovlnné rozsahy radiopřístrojů oněměly, nahrazovaly se krystalovými adaptéry do zdířek pro gra mofon, aby náhodné prohlídky neměly ná mitek a hlas nadějí mohl k nám proniknout z dalekých končin. Když amatér má odvahu dělit se se svými vědomostmi s jinými a má-li chuť k práci i smysl pro povinnost, jsou zbytečné obavy, že propase příležitost k uplatnění. A těch příležitostí bylo v okupaci dost zážitků příjemných a někdy bylo až příliš mnoho okamžiků, kdy krev měnila skupenství. Už tenkrát jsem byl příslušníkem modré armády a pracoval jako zámečník na opravách lokomotiv. V době heydrichiády jsem upravoval jednomu spolu zaměstnanci (odbojovému pracovníku) přístroj a shodou okolností a náhod jsem se neocitl mezi těmi v novinách, co schvalovali atentát.
Jsem strojvedoucím parních lokomotiv, motorových a dieselelektrických kolejových vozů. Jezdil jsem na nákladních, osobních, ale i rychlíkových lokomotivách. Mé zaměstnání donedávna nemělo nic společného s radiotechnikou. Dnes však začíná i do železniční dopravy pronikat elektronika. Má zařízení se rodila v podmínkách doslova amatérských. Uvedení v provoz a prověřování parametrů nikdy nevidělo prostoro výzkumných ústavů nebo výrobních podniků. Proto práce také tolik těší, že znám cenu i obtíže, za jakých jsem tvořil. Radioamatér musí být vším klempířem, svářečem, konstruktérem, návrhářem, lakýrníkem i radiotechnikem.
Po zaměstnání jsem si našel vždy čas na svou libůstku a v době po osvobození, kdy náš průmysl nestačil ještě pracovat na plné obrátky postavil jsem si různá rozhlasová zařízení z inkurantních součástek a elektronek. Byla mezi nimi i zařízení, dosahující 600 W střídavého výkonu, síťové a výstupní transformátory se vinuly ručně a jejich váha byla i přes 8 kg. Začal jsem erpířit - měl jsem číslo RP-6341. Má záliba prodělala svůj vývoj od rozhlasových přijímačů, zesilovačů, měřicí techniky až k televizní a tranzistorové technice. Slovo „radioamatér“ dnes ztratilo svůj starý význam, kdy v něm veřejnost viděla někoho, kdo dovede snad zařízení jen zbastlovat, porouchat, znehodnotit! Význam slova radioamatér i vnitřní jeho náplň roste. Dnes se k radiosportu a pokusnictví hlásí vedle tisíců „fanoušků“ i pracovníci výzkumných ústavů, inženýři, technici a vedoucí výrobních podniků, a stávají se technickou páteří velké rodiny radioamatérů. Spočti si sám, milý čtenáři radioamatére, kolikrát jsi začínal znovu a znovu od doby, kdy vzplanula v tobě touha po poznání tajů rádia! Touto výsadou mladosti a stále nové svěžesti se nemůže pohlubit každý sport. Vždyť např. šachy se hrají staletí stále stejně a i ostatní sporty nedoznaly od dob Reků velkých změn. Stojí za uvážení, aby chvíle volného času vás mladých, nastávajících amatérů, chvíle, kdy nabíráte nových sil k práci v zaměstnání, byly prožity v příjemné pohodě a vzrušení. Abyste jednou mohli s pocitem uspokojení odpovědět na otázku „Jak jste hospodařili se svým volným časem“ že nebyl doslova ubit na ulicích, v lokálech, v prostředí společnosti, kde se mnohdy důstojnost člověka ztrácí ve spleti přízraků a klamu. RAEM soudruh Krenkel, vypráví anekdotu o jednom tátovi, který říkal: „Mám tři syny - dva jsou normální a třetí je radioamatér!“ I já mám tři syny a všichni jsme normální radioamatéři. I když někdy bývá u nás doma té techniky až dost a moje žena ač hrůzou trne, přece by nám náš sport nevyměnila za cinkání sklenic v zakouřených místnostech. Jsem radioamatérem tělem duší a pomáhám kde je třeba. Postavil jsem si pěkné a výkonné zařízení, jsem členem propagačního odboru okresní sekce radia, instruktorem kroužku radia při ZO Svazarmu v n. p. Silon. V našem depu jsem zřídil závodní rozhlas. A nedrží mě jen radiotechnika, ale technika vůbec. Podal jsem na sedm zlepšovacích námětů jako např. na odstranění netěsnosti a úpravu odpadového potrubí nafty apod., drží mě fotografování a mým koníčkem je i zahrádka - mám pěknou skalku a vzácnou květenu v ní. Jen kdyby ten den byl delší a měl alespoň 48 hodin, abych stačil udělat vše, co ještě chci! Václav Nemrava AR
1963 |