Z GALERIE našich amatérů

Vlastimil Houska, OK1HB

Radioamatérský život na českém jihu se soustřeďoval ve třicátých letech v českobudějovickém radioklubu, kde přednášel tehdy po večerech neúnavný experimentátor dr. Štech a patron klubu ředitel gymnasia dr. Vodička. Touha dorozumět se prostřednictvím radia se vzdáleným světem ve mně vznikla již vlastně daleko dříve, asi v roce 1924, když jsem jako žák obecné školy byl přítomen přednášce a předvedení radiového přejímače v Suchém Vrbném u Českých Budejovic - přednášející zde přijímal telegrafní signály z Paříže a zapisoval je na tabuli.

Se základy radiotechniky jsem se seznámil teprve v Jihočeském radioklubu, kde jsem si mohl ohmatat používané součástky. Radiotechnická literatura byla tehdy velmi vzácná; hlavním zdrojem mých informací byla brožurka Francouze Duroquiera, v níž byly návody k výrobě amatérských součástí. Pevné kondensátory jsme vyráběli ze staniolu a foto-desek, odpory se kreslily tužkou na porcelán nebo lepenku; dokonce tam byla popsána výroba triody, ale do té jsme se nepustili - chyběla rtuťová vývěva na vyčerpání vzduchu. Začínali jsme tedy opravdu jako robinzoni. Součástky byly sice již v prodeji, ale jejich ceny byly pro nás nedostupné... a tak jsme je chodili jen okukovat za výlohy obchodu Radioton a podle možností je kopírovali. Nejdražší byly elektronky - např. bateriová trioda A 415 stála 80 Kč a na to jsem musel jako student úporně šetřit cely rok. A na přijímač byly třeba dvě! Transformátory jsme si rovněž vinuli sami, hotové byly drahé.

V radioklubu jsem se sešel se zájemci, kteří stejně jako já byli odhodláni postavit si vysílač a zahájit pokusy. Tak jsme zorganizovali malé spiknutí - pochopitelně tajně. Byli jsme tři - Jarda Burcar, učeň radiomechaniky a náš nejzkušenější muž, dále Jindra Engel - studující stejně jako já. Jindra si postavil tehdy vysílač, pracující na VKV; na Lecherových drátech změřeno 3,5 m s elektronkou RE 134. S tím jsme také zkusili první bezdrátový přenos na vzdálenost asi půl km z Jindrova bytu do mého podkrovního pokojíku. A skutečně to šlo! - Ale ty potíže s laděním! Brzy však v činžáku, kde Jindra bydlel, začali se ozývat posluchači rozhlasu, že zachytili na středních vlnách zvláštní vysílání. To se vysvětlilo rozptylem modulačního transformátoru, ale s dalšími pokusy jsme byli už opatrnější.

V té době jsme se dozvěděli, že existují radioamatérské vysílací stanice a na vlastních dvoulampovkách jsme se pokoušeli je zachytit. V dvaatřicátém roce jsme si zhotovili lampový bzučák a začali s tréninkem telegrafie. Také jsme jednu neděli zajeli do Soběslavi k OK1PL, který studoval techniku a měl slušný vysílač - nezapomenutelný dojem v nás vzbudil vařící se a prskající elektrolytický usměrňovač vysokého napětí! Dřeli jsme telegrafii, a tak už asi za tři měsíce jsme brali šedesátkou a troufali si na band. Mezitím postavil Jarka Burcar pěkný oscilátor TPTG s tříwattovou triodou B 409 a Jindra Engel dodal eliminátor. To vše jsme soustředili ke mně do podkroví, kde jsem měl připraven přijímač a vyladěnou anténu. Netrpělivě jsme čekali na půl jedenáctou v noci, kdy končilo po zprávách ČTK vysílání pražského rozhlasu - pak již nebylo nebezpečí, že se prozradíme rušením. Vysílali jsme tři minuty CQ na 80 m a hned na to jsme s napětím začali prolaďovat přijímač. A tu najednou jsme zaslechli, jak nás volá německá stanice! Vzrušením se nám třásly ruce, že jsme se museli u klíče střídat po chvilkách. Stanice naše vysílání potvrdila, oznámila QRA (tehdy nikoli QTH) Halle a. d. Saale. Spojení na vzdálenost cca 300 km bylo navázáno! Tu noc jsme takřka nespali - dosáhli jsme ještě několika spojení.

Od té doby jsme již pravidelně vysílali - každý se svým zařízením. Ale na žádost o koncesi zatím nebylo ani pomýšlení, neboť poplatek za zkoušky dělal 300 Kč a tolik peněz se mi podařilo sehnat teprve v roce 1935. V roce 1933 postavil v radioklubu Jarka Burcar, OK1JB, s několika pomocníky pěkný třístupňový vysílač s příkonem asi 30 W a s anodovou modulací. Ten přitahoval zájemce, kteří se v klubu scházeli několikrát za týden a navazovali mnoho zajímavých spojení. K nejpěknějším patřily skedy s PA0BN, který byl zahradníkem v Osterbeeku. Toho jsme bezdrátově učili česky a velmi jsme se podivili naší mateřštině, když nám poslal dopis s naučenými větami, vypsanými foneticky holandským přepisem. Dosáhli jsme tisíce spojení a naší snahou vždy bylo dobře reprezentovat československé radioamatéry, dozvědět se při spojeních něco zajímavého a něco zajímavého také říci tomu na „druhém konci drátu“ proto, že to je zpravidla také člověk a ne robot, který tluče spojení.

Za války bylo naše zařízení zabaveno, radiokluby uzavřeny, a tak jsme se scházeli jenom po hostincích nebo u některého z přátel. A po válce, po návratu z koncentračního tábora, jsem začínal znova. Ale to vše bylo již snazší - spousta inkurantu byla k dispozici a také naše řady byly již početné. V Plzni, kde jsem podruhé začínal, bylo v odbočce ČAV mnoho obětavých nadšenců, kteří rádi pomohli komukoliv a kdykoliv bylo třeba.

Vlastimil Houska, OK1HB - AR 1965

Více http://www.ok2kkw.com/00003016/hamradio_ok1rr/pameti_ok1jb.htm

v roce 2009 přepsal a upravil pro web OK2KKW Matěj OK1TEH