Výzva Polní den z výše 2663 metrů

Plán zúčastnit se Polního dne 1964 z kóty Gerlach ve Vysokých Tatrách na Slovensku, vysoké 2663 m, vznikl na jedné schůzce horolezeckého oddílu „Dukla Poprad“, jehož někteří členové jsou i nadšenými radioamatéry. Po mnoha debatách vznikl plán v této podobě:

Polního dne se zúčastní asi 15 členů horolezeckého oddílu a sportovního družstva radia z OK3KGJ. K zajištění provozu, ubytování a stravování bude třeba vynést pět až sedm metrických centů materiálu. K dosažení vrcholu bude nutno vybudovat postupně tři tábory — první ve výši asi 2000 m na takovém místě, aby na něm mohlo být znovu přezkoušeno zařízení a v případě nepříznivého počasí aby sloužilo jako záložní místo pro práci v závodě. Tábor bude vybaven elektrickou centrálou 1 kW, bude mít kuchyni a prostory k ubytování. Tábor č. 2 bude zřízen pod Batizovskou próbou, tj. v nástupním bodu k výstupu na vrchol. Tam se umístí materiál, který se den před závodem vynese na Gerlach; tábor bude zároveň sloužit k odpočinku operatérů. Tábor č. 3 bude umístěn na vrcholu a musí poskytnout ochranu pro techniku a tříčlennou obsluhu. Bude zřízen již v pátek odpoledne nebo v sobotu časně zrána.

Tak zněl plán a jak to dopadlo, vylíčil nám vedoucí horolezeckého oddílu :

„Po řadu měsíců připravovali horolezci spolu s družstvem radia školy spojovacích specialistů v Popradě výpravu na nejvyšší vrchol republiky. Již V přípravě se ukazovaly mnohé vážné problémy - vždyť vynést osm metrických centů materiálu, vybudovat tři postupné tábory, mít dostatečný počet lezců i techniků a nakonec vše skloubit tak, aby se vše zvládlo v šesti dnech, nebylo jen tak. Plán se propracovával a 2. července se začal realizovat.

O třetí hodině ranní ujížděla plně naložená vétřieska JZD Gerlachov vzhůru k tatranským velikánům... Cáry mraků nevěstily nic dobrého a nad pásmem lesů začíná pršet, kilometr pod Slezským domem na konci cesty již v hustém sněžení vykládáme potřebné věci - rance, bedny i bedničky, abychom je ještě v ranních hodinách přenesli k Velickému plesu. K deváté vyráží dvě skupiny vybudovat postupné tábory. Přelézáme veliké balvany a prodíráme se klečí do Kotle, kde bude základní tábor. Vítr je silnější a silnější, před promočením nás nechrání ani dokonalá výstroj. Druhé skupině se vede lépe - postupuje po Magistrále a ještě dopoledne vztyčuje stany pod Batizovskou próbou. Ještě jednou se chlapci vrací pro náklad - vítr se mění ve vichřici a je skoro neuvěřitelné, že se mohl s. Kubásek, horolezec z Jednoty Nový Bor, prodrat sněhovou vánicí s padesátikilovým motorem agregátu na krosně. Svědčí to o výborném tréninku.

Večer : dosahuje vichr osmdesátikilometrové rychlosti a nekrytý první tábor bojuje doslova o svoji existenci - před půlnocí se lámou podpěry vůdcovského stanu a jen nízké horolezecké stany odolávají. O páté hodině vytoužené slunce dodává sil našim prokřehlým tělům a nálada stoupá. Práce jde jako na drátku, co se včera nedodělalo, to doháníme lehce dnes. Z Lomnického štítu nás straší okluzní frontou na příští dny - nevěříme jim, modré nebe bez mráčku je zatím přesvědčivější. Večer je dokončen druhý tábor a tři agregáty, pohonné hmoty, vysílače a přijímače / to vše je připraveno k poslednímu útoku na vrchol.

Sobota ráno - „větroplachové“ se nemýlili - znovu sněží a zvedá se vítr. Radioamatéři z tábora číslo 1 provádějí zkušební spojení a jde to dobře. Ve tři odpoledne nastupujeme k poslednímu úkolu. Deset nejzdatnějších - soudruzi Kynčl, Ouředník, Hankovec aj. - každý s třiceti kilogramy na zádech nastupují do próby. Potkáváme mistra sportu s. Galfyho, který sestupuje s upozorněním na množství sněhu nahoře. Podivuje se, že s tak těžkými agregáty se chceme dostat nahoru. V řetězovaných úsecích postupujeme rychle, v dolním úseku musíme projít vodopádem tajícího sněhu. Tentokrát sprška poslouží. Nad řetězy první odpočinek. Soudruh Poláček hlásí radiem „Vše v pořádku“! Potkáváme německé horolezce, sousedy z Velické doliny, kteří se pochvalně i uctivě usmívají. No nic, dále vzhůru. Třeba jít opatrně - procházíme dlouhým vysněženým žlebem; nohy se boří a je nutno se dobře jistit. Těsně pod vrcholem nás zastihuje sněhová vánice. Štafetově si podávám pětimetrovou anténu a už už jen pár Stupů ve sněhu a jsme na vrcholu. Není čas se radovat, třeba rychle postavit anténní systém, bivak pro tři, kteří tu zůstanou přes noc. Technika však zlobí agregát lapá po vzduchu a jen neochotně běží po vyjmutí čističe vzduchu. Ruce mrznou, vítr nedovoluje kotvení. Vysílat je nemožné, zatím pracujeme z dolního tábora. Tři chlapci přečkávají noc na vrcholu, aniž mohli vystrčit hlavu z malého stanu.

Ani nedělní ráno nepotěšilo - skála je zledovatělá. Posílám družstvo, aby pomohlo při sestupu těm nahoře. Spolu nastupuji i ss. Křížek a Kafka - oba dobří horolezci a výborní radioamatéři, kteří se pokoušejí oživit mlčící Gerlach: Agregáty nejdou, v přijímači vypověděly dvě mezifrekvence - přesto si však poradili a v posledních hodinách 5. července 1964 začíná poprvé v historii vysílat radioamatérská stanice z vrcholu Tater.

To byl celý úspěch, ale jen polovina dřiny. Sestup s materiálem byl těžší a nebezpečnější, ale chlapci podávají vynikající výkony. Soudruzi Hankovec, Jakl, Dluhoš již po třetí v několika dnech vystupují na štít. Postupně rušíme tábory, až se dostáváme k cestě, kde narovnáváme záda a se spokojeným úsměvem se vracíme domů.

Lze říci, že představu, jak to skutečně vypadalo, mají asi jen soudruzi z OK2KQV, kteří pracovali o letošním Polním dnu z budovy Lomnického štítu a sledovali naše počínání. Vítr dosahoval osmdesátikilometrové rychlosti v hodině, napadlo 15 cm nového sněhu, starosti nám dělaly i výboje elektřiny, které znemožňovaly příjem ale znepříjemňovaly i dotyk kovových součástí a byly příčinou světelných a zvukových efektů.

Vysílače: xtal 8,005 MHz, GU29 na PA, modulátor KZ 25 určen pro práci z tábora číslo 1 - nebyl použit. TX - xtaly 14,4 a 14,5 MHz EF80, 6L41 a GU32, modulace pomocí EL84. Určen pro práci z vrcholu - pracoval téměř nepřetržitě od pátku ráno, ale jen z tábora číslo 1, na vrcholu nebyl uveden do provozu z důvodů nefungujících agregátů. TX - bateriový s xtalem 8,005 MHz, výkon asi 0,5 W. Určen jako záloha - byl použit z vrcholu. Přijímače 1. Konvertor s E88CC + Emil jako laděná mf. 2. Záloha - přestavěná „cihla“ upravená i pro bateriové napájení. Zdroje: 1. Agregát 1 kW pro tábor číslo 1; 2. :2 agregáty 120 W pro práci z vrcholu - a které, jak jsme později zjistili, nedokázaly v tak řídkém vzduchu pracovat; 3. Akumulátory pro záložní bateriové napájení. Antény sedmiprvkové směrovky.

Zde by tedy opravdu přišla vhod moderní polovodičová technika!

PD 1964 - komentář vyhodnocovatele

Náš letní závod na VKV, Polní den, je bezesporu největší podnik tohoto druhu. V tak masovém rozsahu není pořádán nikde ve světě. Za doba svého trvání - letos probíhal již XV. ročník - získal značnou popularita a zúčastňuje se ho stále větší počet stanic, jeho význam ještě vzrostl, když se před třemi lety stali spolupořadateli polští amatéři (PZK) a letos přistoupili jako spolupořadatelé i němečtí amatéři (GST). Letošní již patnáctý ročník tak byl současně čtvrtým polským a prvním německým Polním dnem.

Tradice Polního dne má však i své nevýhody. Závod jíž tak vrostl do života našich amatérů, že účast na něm se stala zvykem. Letos bylo přihlášeno 223 našich stanic. To je mnohem více, nežli se zúčastní pravidelného provoze na VKV pásmech během roku. Z toho vyplývá první nedostatek. Většina stanic nevěnuje pozornost výstavbě nových zařízeni, většinou je používáno zařízení individuálních koncesionářů, kteří často celý rok nevysílají, zařízení se před závodem jen „opráší“ a jede se. A tak často závady vysílacích stanic, které byly kritizovány loni, se objevují letos se stejnými nedostatky.

Tak např. OK1KUR byli mnohem širší než je zdrávo, ačkoliv právě na této stanici by se předpokládalo, že budoucí slaboproudí inženýři budou umět dát stanici do brilantního stavu. Rovněž OK1KHI bylo možno nalézt na celém pásmu, širokém 2 MHz, a ještě dále. U mnoha stanic jsou harmonické kmitočty tak silné, že třetí harmonická ze 145 MHz je v pásmu 70 cm často slyšet lépe než speciální vysílač pro toto pásmo. OK3YY pracoval speciálně jen na pásmu 70cm a zjistil, že lze slyšet větší počet OK1 stanic v dobrých silách. Ukázalo se však, že tyto stanice pracují vlastně na 2m. Nejbližší z nich byla 150 km vzdálená - úctyhodný to výkon na 3. harmonické! Jak ukázaly zkušenosti, je výkon vysilače zbytečně velký. takže zvláště v oblastech, kde je koncentrováno více stanic, dochází ke zbytečnému rušení. Dnes povolený příkon již neodpovídá současnému stavu a zkušenostem, které ukazují, že spolehlivé spojeni je možno dosáhnout s podstatně menším příkonem.

Příkladem za všechny je celotranzistorové zařízeni s. Pavla Šíra, OK1AlY, jehož vysílač s příkonem pouhých 5mW (pět miliwattů!!) umožnil i v silném soutěžním reji dosáhnout 94 QSO, tedy víte než řada stanic s výkonem 5000 x vyšším -  tj. 25 W. Přitom některé stanice měly v provozu i několik vysílačů! Pro příští Polní den by se měl snížit výkon vysílačů, vymezit použití jediného vysílače a v tomto smyslu změnit i podmínky PD. O co by se ještě zlepšily výsledky takové stanice OK1AIY, kdyby místo tranzistorů OC171 bylo možno použít např. tranzistorů typu mesa. Z toho vyplývá pro sekci úkol urychleně předložit požadavky na dovoz speciálních součásti, které by výstavbu nejmodernějších zařízení umožnily. S tímto názorem vyslovil souhlas i místopředsedu ÚV Svazarmu s. Vladimír Meisner, nadšený obdivovatel radiotechniky, který si při nepřetržité jízdě terénem prohlédl dvanáct stanic.

Snížený výkon moderního tranzistorového zařízení podstatně snižuje nároky na zdroje proudu, není třeba sebou vozit agregáty na výrobu proudu, polykající galony pohonných hmot; zařízené se stává opět přenosným, tj, „polním‘, jako tomu bylo před lety a branná hodnotu závodu by se značně zvýšila, takže název Polní den by dostal nový, kvalitativně lepší obsah. Většinu stanic bude pak nucena postavit nové vysílače s podstatně menší spotřebou, což nutně bude mít vliv na zlepšení kvalifikace konstruktérů. Vždyť v omezeném příkonu je právě vtip Bavorského horského dne, který tlačí konstruktéry předepsanou váhou k používáni polovodičů. Pavlovi Širovi stočilo pro celý provoz Polního dne několik plochých baterií! Náklady jsou pak minimální jak provozem, tak s dopravou, benzinem atd. Nezávislost na sítí má také své výhody. Nemůže se pak stát, anu vedoucí RaJ vypojil v libovolném čase proud, že potřebuje vyšší napětí třeba pro pivní kompresor, jak se stalo jistě na více místech.

Mnoho nového nebylo vidět oni na přijímací straně. Běžným standardem se staly konvertory, spojené většinou s inkurantním přijímačem EK10, případně jiným typem jako proměnnou mezifrekvencí. Někde byly k takovému konvertoru dva až tři přijímače EK10. Nu pásmu se po PD diskutovalo o tom, že byly stanice, které měly až osm přijímačů. Konstrukčně nejmodernějším zařízením, které jsme viděli, byl zlepšený celotranzistorový přijímač s. Šíra, popsaný v AR 11/63.

Jako jiná léta vyjeli pracovníci redukce do terénu. Chtěli navštívit při trvalé jízdě ve dne v noci 36 stanic. Podařilo se jim však uvidět stanic jen 25. Řadu stanic na přihlášených kótách nebylo, např. OK1KLE na Vlčí hoře u Děčína, OK1KWH nu Tolštýně, jiné byly navštíveny ještě když měly zařízení nerozbaleno, OK1KAl na Hazmburku měli již zase brzy po závodě zabaleno atd. Stanice OK1KST (ať už měla jakékoliv důvody) se přemístila prostě z Pustin na Zbytky. Je to sice jen 5 km od sebe, ale bez zaměřovacího zařízení (na lišku) se taková stanice nedá najít. I s takovým zaměřovacím přijímačem bylo však jen trápení, když stanice přestala na několik hodin vysílat. To se nám např. stalo s OK1KUR, která umlkla na několik hodin. Její stanoviště bylo nepřesně označeno a mimoto bylo v uzavřeném oploceném objektu. Jistě bude stačit i v příštím roce přijímač jen pro dvoumetrové pásmo, neboť 432 MHz značná část stanic neměla a když, tak mnoho zařízení správně nefungovalo. Zařízení pro 1296 MHz a výše sebou většina stanic vláčela zbytečně, neboť v celé republice se podařilo jen několik spojení. V technice tedy dnes zaostáváme. Je to smutné, ale je to tak! Jeden z důvodů jako příklad za všechny: OK1KRE potřebovali do modulátoru celkem běžnou ECC82. Nesehnali ji ani na Kladně, ani v Praze. Nakonec se utěšovali, že ji seženou někde cestou na Plešivec. A hle: toužená elektronka, tak vzácná v Praze a na Kladně, se objevila v hodině dvanácté v Abertamech, vesničce pod Plešivcem, kde by to nikdy nikdo nečekal! Je distribuce radiosoučástí tak vzorná, nebo tak nemohoucí?

Zrovna tak jako přemísťování stanic se nám nelíbilo, když si někde - jako např. v OK1KEP - neudělal zodpovědný operatér (OK1AJA) čas, aby na kótě kontroloval práci svého kolektivu. Provozní operatér je zde také ještě velmi mladý a jistě by mu pomoc zkušeného ZO byla vítána. Nehledě k tomu, že je to vlastně povinnost morální.

Zajímavé byly některé typy antén. Např. antény OK1DE (zde si sypeme hlavu popelem: jejich popis nevyšel při nedostatku místa dostatečně včas). Dobře byly provedeny soufázové antény OK1KPU, které měly 64 prvků. OK1KGG vylepšili své antény opět tím způsobem, že je umístili až na vrcholu rozhledny a jejich otáčení ovládali dálkově.

I když je na nějaké podrobnější hodnocení ještě brzy, zdálo se nám, že podmínky šíření byly letos k našim stanicím více než macešské. Na většině stanic, které jsme viděli, byla dosažena 2, nejvýše 3 spojení se zahraničím. V pohraničních oblastech snad byla situace o něco lepší, ale rozhodně nebyla taková jako loni a s předcházejícími lety se těžko dá srovnat. Přitom víme, že v současné době probíhal i sovětský Polní den a jen na Ukrajině pracovalo přes 200 stanic.

Z důvodů, které jsme uvedli výše (stejné zařízení jako loni), upustíme tentokrát od podrobnějších reportáží z jednotlivých stanic.

Zdroj: AR 1964