|
METODIKA RADIOAMATÉRSKÝCH SOUTĚŽÍ V PÁSMECH VKV [1988] FRANTIŠEK STŘIHAVKA,
OK1CA OBSAH I. Úvod II. Takticko—provozní zabezpečení závodu na VKV 1. Příprava závodu 2. Absolvování závodu 3. Zhodnocení závodu III. Technické zabezpečení závodu na VKV 1. Antény 2. Anténní zesilovače 3. Napáječe antén 4. Ovládaní antén 5. Transceivery a jejich vybavení 6. Klíče, mikrofony, sluchátka 7. Pracoviště a jeho uspořádání 8. Administrativa IV. Využití výpočetní techniky v radioamatérské praxi Vedení soutěžního deníku v závodě na VKV Výpočet vzdáleností pomocí ZX Spektrum /poznámka OK1TEH: pro neaktuálnost kapitola nebyla zařazena/ V. Písemnosti potřebné pro závody na VKV /poznámka OK1TEH: pro neaktuálnost kapitola nebyla zařazena/ Regulativ pro schvalování kót na VKV závody v ČSR Regulativ pro schvalování kót na VKV závody v SSR Zásady pro zřizování a provoz rádiových amatérských stanic v CHKO Dohoda o použití prostorů v objektech SR Praha Všeobecné podmínky závodů a soutěží na VKV Podmínky závodů a soutěží na VKV Závody kategorie A Závody kategorie B Vedení soutěžních deníků z VKV závodů Abecední seznam některých radioamatérských majáků na VKV VI. Použitá literatura Tabulky, mapy a grafy
I. ÚVOD Soutěže a závody jsou vyvrcholením sportovní činnosti na VKV pásmech. Představují nejvhodnější prostředek k porovnaní a ověření úrovně technického vybavení stanice a provozní zdatnosti operátorů. Účast československých radioamatérů v mezinárodních závodech přispívá k dobré propagaci ČSSR v zahraničí. V ČSSR byly vždy závody na VKV velmi populární s bohatou účastí, a československé radioamatérské stanice dosáhly a dosahují předních umístění v mezinárodních závodech. Publikace shrnuje poznatky z činnosti reprezentačního družstva ČSSR na VKV, jeho členů a dalších špičkových radioamatérů a kolektivů. Uceleně jsou zde shromážděny podmínky VKV závodů a vzory písemností potřebných k absolvovánÍ těchto závodů, s platností v době psaní této publikace. Zvláštní kapitola je věnována využití výpočetní techniky. Publikaci doplňují mapky, tabulky a grafy, které přispívají k objasnění jednotlIvých témat. Jako každá jiné sportovní disciplína, i VKV závody se neustále vyvíjejí a tato publikace nemůže být žádným univerzálním návodem. Ani při VKV závodech by se nemělo zapomínat na “fair play“ a soutěžící stanice by měly vždy dodržovat pravidlo radioamatérského “hamspiritu“. Jen takto vedené sportovní zápolení přinese plné uspokojení všem soutěžícím.
II. TAKTICKO-PROVOZNÍ ZABEZPEČENÍ ZÁVODU NA VKV Existuje celé řada VKV závodů, které se liší svým rozsahem, délkou trvání, způsobem hodnocení a podobně. Je zřejmé, že se na různý typ závodu bude lišit i příprava a vlastně absolvovaní závodů rozsahem menších se stává přípravou na závody větší a důležitější. Příprava po stránce organizační by měla začít důkladným seznámením s podmínkami závodu, který chceme absolvovat. Důkladné znalost všeobecných podmínek VKV závodů je nutností. Tato skutečnost se často podceňuje a z neznalosti podmínek závodu vznikají chyby jak v průběhu vlastního závodu, tak v soutěžním deníku. Chceme-li absolvovat závod z přechodného stanoviště, je třeba přihlásit si kótu u příslušného referenta buď v českých zemích nebo na Slovensku. Aby nedošlo k nejasnostem, je nutné v přihlášce uvést správný název katy, jak je uvedeno např. v turistických mapách. Nemá-li kata název, je dobré polohu blíže specifikovat. Nedorozumění vznikají hlavně při používání místních názvů, nepřesných map a podobně. Vždy bychom si měli uvědomit, zda můžeme požadovanou kartu dostat přidělenou podle příslušného regulativu. Nerozhodne-li v případě více žádostí datum a počet přihlášených pásem, rozhoduje se podle výsledků dosažených v závodech v posledním kalendářním roce. Aktivní účastí z méně obsazovaných kót si vypracujeme vhodnou pozici pro přidělení kóty atraktivnější. Nedá se předpokládat, že z kóty, odkud jsme ještě nepracovali, hned napoprvé dosáhneme dobrého výsledku. Většinou tomu tak není. Musíme se seznámit s provozními podmínkami v oblasti, kde se kóta nachází, které směry jsou výhodné pro práci na soutěžních pásmech z hlediska šíření VKV a hustoty stanic v dané oblasti, a s místními poměry na kótě. Na většině dobrých kót pro práci ve VKV závodech se nacházejí zařízení radiokomunikačních služeb a je třeba dosáhnout co možná největší slučitelnosti s těmito službami, tj. omezit nežádoucí rušení v obou směrech. Tuto záležitost si musíme ověřit vlastním zařízením, se kterým budeme závod z dané katy absolvovat. Slučitelnost různých zařízení, často koncepčně velmi odlišných, je velice rozdílná. Teprve opakované činnost na VKV ze stejné kóty je předpokladem k úspěchu. Zkušenosti řady stanic dokazují, že dobrých výsledků lze dosáhnout i z méně atraktivních kót nebo z kót, o kterých se tvrdilo, že to z nich “nechodí“. Zvláště v pásmu 145 MHz není podmínkou v nadmořská výška. Při práci ze stálého stanoviště nám tyto starosti odpadají. S podmínkami se obvykle dobře seznámíme během běžného provozu. Na kótě je potřebné zajistit umístění anténních systémů v různých místech s ohledem na šíření VKV a slučitelnost s ostatními službami. Umístění antény na nejvyššími bodě nemusí být tím nejvhodnějším řešením. Dobré je, můžeme-li zůstat na kótě nějaký čas mimo konání závodu a v klidu si různé varianty ověřit. Je třeba přihlížet ke změnám šíření VKV a výsledky z různých časových období se snažit zevšeobecnit. Vhodné je využít zkušeností dalších stanic, které z katy pracovaly. Předem se také seznámíme s přístupem na kótu a s možnostmi ubytování a stravování. Promyslíme si, kdy a co budeme jíst a hlavně pít, abychom neztráceli zbytečně při závodě čas. Dostatek teplých nápojů, zejména pro fonické závody, je nezbytný. Osvěžující jsou nealkoholické vitamínové nápoje, iontové nápoje, případně podle chuti čaj nebo káva v přiměřeném množství (nepřehánět!!). Je třeba pamatovat na teplá, lehce stravitelná jídla s velkým obsahem vitamínů, a na zajištění možnosti je ohřát. Ideálním doplňkem je med, např. v čaji. Mnohde přežívající názor, že cigarety, káva a alkohol jsou pro závodníka dostatečným dopingem, je asi právě tak správný jako podobné rekvisity v rukou hokejisty či atleta. Pro zdárný průběh závodu, který hodláme absolvovat s plným nasazením a s úmyslem získat co nejlepší umístění, je nejdůležitější celková pohoda závodníka. Přispívá k tomu jednak dostatečný a vydatný spánek před závodem (na ten už pak v závodě není čas!), celkový pocit dobré pohody a jistota, že nebylo nic za nedbáno při přípravě a zkouškách zařízení. V neposlední řadě je to i pochopení našeho okolí, které více či méně naši činnost trpí. A již jde o manželky, přítelkyně, ale i správce horských chat, pracovníky chráněných krajinných oblastí, televizní diváky, případně posluchače rádia a podobně. Před vlastním odjezdem na soutěž si vypracujeme seznam všeho materiálu potřebného pro zajištění závodu. Starost o něj můžeme rozdělit mezi jednotlivé účastníky, ale vždy je potřeba, aby byl určen jeden člen soutěžního týmu, který bude mít celkový přehled. Přesouváme-li se na soutěžní katu více dopravními prostředky, je dobré využívat mobilního provozu buď na přímých kmitočtech nebo přes vhodné převaděče. Možnosti mobilního spojení předem promyslíme, protože dosavadní síť převaděčů ne zcela dostačuje pro pokrytí celého území republiky. Mobilní spojení se používá při příjezdech na soustředění reprezentačního družstva, kdy se jednotliví účastníci sjíždějí z celé republiky. Při cestě na mezinárodní soutěž VKV 39 do MLR bylo mobilní spojení využito po celé trase, až do místa soustředění, a pomohlo vyřešit celou řadu nepředvídaných záležitostí. Navazování spojení na VKV závisí na podmínkách šíření rádiových vln v danou dobu, v našem případě v době trvání závodu. Převážná část spojení se v běžných VKV závodech navazuje šířením tropo. Jedním z ovlivňujících faktorů je meteorologické situace. Abychom ji mohli dobře posoudit i v době konání závodu, je třeba sledovat vývoj situace několik dní předem. Meteorologické situace z 01‚00 místního času se vysílá v 08,30 místního času na stanici Hvězda a podle této informace můžeme nakreslit synoptickou mapu nad Evropou a teplotní výstupy nad Prahou a Popradem. Sestrojení takové mapy je po drobně popsáno v několika článcích (9,12,16,17). Večer můžeme situaci posoudit podle informace v ČST v 19,20 místního času na I. programu. Z uvedených informací pak čerpáme při určování taktiky během závodu. Zbytečně se nesnažíme prorazit směr uzavřený blízkou studenou frontou, ale ponecháme si jej např. na druhý den, kdy fronta přejde, a snažíme se o maximální využití směru, který nám po přechodu fronty zůstane uzavřen. Případně z meteorologické situace usoudíme na možný vznik podmínek odrazem od fronty, či možný vznik ductu do určitého směru po přechodu teplého sektoru. V závodech probíhajících v letních měsících nám pak tato mapa mnoho napoví o možnosti vzniku sporadických vrstev Es. O vlivu meteorologické situace na šíření VKV byla napsána řada článků v odborných časopisech a ve sbornících ze seminářů, které doporučuji prostudovat. Při žádném závodě nezapomínáme na pohlídání krátkodobých podmínek šíření, přicházejících téměř denně kolem poledne, ráno a večer, vytvořených změnou teploty vysokohorských štítů (v našich podmínkách Alp), které přinášejí možnost navázání dalekých spojení do Jugoslávie, Itálie, Švýcarska a Francie i na vyšších pásmech než 145 MHz. Pravidelné zlepšení podmínek šíření VKV nastává při východu slunce. Experimentálně je prokázáno, že útlum trasy se sníží o řadu dB, zvláště na vyšších VKV pásmech. Při sledování podmínek šíření během závodu využijeme také poslechu radioamatérských majáků. Předem si připravíme seznam vhodných majáků pro danou oblast, s udáním kmitočtu, polohy a jejich vyzářeného výkonu. Jezdíme-li na kótu častěji, posech si ověřujeme v různou dobu. Je výhodné vést si deník poslechu těchto majáků a poslech vyhodnocovat vzhledem k meteorologické situaci i vlastní situaci na pásmech VKV. V přípravě nesmíme zapomínat ani na činitele nejdůležitějšího - na vlastního operátora. Každý, kdo chce úspěšně absolvovat závody, musí také systematicky pracovat na sobě. Jde o schopnost kvalitně pracovat telegraficky, alespoň do rychlosti 100 znaků za minutu, rozvíjet svoje jazykové znalosti a další znalosti potřebné k absolvování závodu. Řadu situací si můžeme vyzkoušet a nacvičit v běžném provozu nebo v menších závodech. Poznatky je dobré poznamenávat si buď přímo ve staničním deníku nebo v poznámkovém sešitě. Práce operátora se neustále vyvíjí závod od závodu, a ten, kdo není přístupný novým poznatkům, ztrácí kontakt a jeho výsledky mají sestupnou tendenci. Sebeuspokojení ještě nikomu úroveň nezvýšilo. Hodláme-li absolvovat závod s dobrým umístěním, je třeba se na něj včas a dostatečně připravit. Rozčarování nad špatným výsledkem ze závodu, do kterého jsme investovali množství času, úsilí i peněz, bývá značné. Většina závodů na VKV trvá 24 hodin a každý překlenutý km vzdálenosti mezi jednotlivými stanicemi se hodnotí 1 bodem. V tomto případě je třeba dosáhnout co největší počet bodů bez ohledu na počet spojení. Zkušenosti ukazují, že za běžných podmínek šíření VKV rozhoduje množství spojení se stanicemi ve středních vzdálenostech 300-500 km. Je potřebné provoz směrovat do takových oblastí, kde je větší seskupení stanic. Samozřejmě při výskytu mimořádného šíření do určitého směru se snažíme tuto možnost maximálně využít. Často se stává, že stanice se snaží navázat na počátku závodu co největší počet spojení bez ohledu na kvalitu. Spojení jsou to většinou s blízkými stanicemi. Tato spojení můžeme navázat kdykoli během závodu. Je třeba nedat se deprimovat většími počty udávaných spojení v závodu, tuto nevýhodu během závodu srovnáme. Důležité je také sledování mimořádného výskytu vrstvy Es či Aurory. Ideální je další poslechová pracoviště, která informuje o vzdálených, stanicích, se kterými pracují ostatní v naší oblasti. Získáme přehled o počtu navázaných spojení a směrech výhodných pro využití v závodě v danou dobu. Těchto po slechových pracovišť může být i víc, ale je třeba zajistit dobrou spolupráci s hlavním pracovištěm. K dobrému absolvování závodu patří také dostatečné kvalitní písemné pomůcky. Pro vedení soutěžního deníku je vhodné použít přímo formuláře VKV soutěžního deníku. Přepisování většího počtu spojení je náročné na čas a často při něm vzniknou chyby. Dobrá metoda je psát deník běžnou ostrou tužkou vhodné tvrdosti (výhodný je typ s gumou na jednom konci). Deník píšeme jen z jedné strany formuláře soutěžního deníku. Každou popsanou stranu hned opravíme, odstraníme různé vsuvky a doplňky, které jsme zaznamenali při zápisu a potvrzování spojení. Z tohoto deníku můžeme udělat kopii jak pro vyhodnocovatele, tak pro svoji potřebu, tj. jakou přílohu staničního. Odpadá úmorná práce při přepisu, deník vypadá úhledně a hlavně odpadnou chyby vzniklé při přepisu. Z praxe hodnocení závodů je známo, že se vypsání soutěžního deníku věnuje malá péče a nejvíce chyb vzniká právě při přepisu a hlavně při přepisu strojem. S rozvojem výpočetní techniky ji řada stanic používá již nejen pro výpočet vzdáleností navázaných spojení, ale i pro vypsání deníku. Je však třeba zachovat formátu a úpravu soutěžního deníku. Jen deník takovéto formy splňuje podmínky závodu a neztěžuje práci vyhodnocovatele Další důležitou písemností je přehled stanic, se kterými se v závodě pracovalo. Většina závodů má jednu etapu, takže s každou stanicí lze během závodu pracovat pouze jednou. Jsou ale i závody více etapové, těch je možno pracovat každou stanicí v každé etapě znovu. Jako zatím nejvýhodnější forma přehledu se ukázal způsob rozlišování stanic podle posledního písmena značky bez ohledu na prefixy. Tento přehled lze rozdělit na dvě části - část československých stanic a část stanic zahraničních (případné rozdělení provést podle počtu navázaných spojení z jednoho státu), obě části ale rozlišovat podle posledního písmena značky. Tento způsob je výhodný při závodech, kde předpokládáme velké množství stanic z jednoho státu, např. při Polním dnu. Tento systém má proti jiným způsobům (jako např. rozlišování podle prefixu, sufixu apod.) řadu výhod, neboť čítá pouze 26 rubrik (písmen podle abecedy), jež jsou zhruba stejnoměrně zaplněny, bez ohledu např. na výskyt mimořádného způsobu šíření do jedné určité oblasti, jek by tomu bylo v přehledu podle prefixů. Zvláště když jedeme do nám na VKV neznámé oblasti, nemůžeme předem předpokládat, s jakými stanicemi budeme pracovat. Seznamy stanic podle posledního písmena značky se osvědčily reprezentačnímu družstvu i v jiných oblastech, značně vzdálených od ČSSR (SSSR, BLR, MLR) Relativně malý počet rubrik, které můžeme uspořádat vždy ve stejném provedení, umožňuje nacvičit vyhledávání stanic a orientaci v přehledu v méně významných závodech jato přípravu na absolvování závodů vrcholových. Vzory přehledů jsou uváděny v příloze. V případě, že máme přehledy rozdělené na naše a zahraniční, našim píšeme pouze číslo a sufix (nepíšeme OK stanice), OL píšeme celé. U závodů více etapových můžeme použít zvláštní přehledy v každé etapě, nebo spojení v další etapě odlišit (např. barevně). Druhý způsob nám umožňuje získat přehled o stanicích, se kterými jsme pracovali v předcházející etapě a v další etapě s nimi zatím spojení nemáme. Také lze použít přehledy, kde se stanice rozlišují podle posledních dvou písmen značky. Takový přehled má rastr, kde v obou osách jsou rubriky po 26 písmenech abecedy a rozlišování se dělá křížovým způsobem. V případě dvoupísmenné značky, např. OK1CA, se napíše pouze do rubriky označené C a A — OK1, v případě tří písmenné značky, např. OK1VAM, do rubriky označené písmeny A a M - OK1V a podobně. Rubriky musí být dostatečně prostorné pro předpokládaný počet stanic, celý přehled vyjde rozměrově větší. Velice výhodný způsob je vést přehled o stanicích, se kterými se pracovalo, případně s dalšími údaji za pomocí vhodného stolního počítače s displejem a tiskárnou. Optimální by bylo všechny údaje potřebné pro vedení deníku zadávat do počítače pomocí klávesnice, odpadla by většina písemností. Podobný systém používá při VKV závodech stanice OK1KUO (počítač HP85). Mimo přehled o dosud navázaných spojeních nám takový systém dává okamžitý přehled o dosaženém počtu bodů, průměru bodů na spojení a o dalších údajích, které můžeme využít jak v průběhu závodu, tak po jeho ukončení. Údaje by měly být dostupné pomocí velkých displejů všem operátorům; v případě více pracovišť je vhodné mít více klávesnicových terminálů. Tento způsob využití počítače pro VKV závody je zatím v ČSSR v počátcích, další vývoj lze očekávat po zajištění vhodných počítačů z produkce TESLA nebo ze zemí RVHP. Musíme promyslet umístění neoslňujícího a dostatečného osvětlení pracoviště, koncových stupňů, pomocných zařízení (ovladač telegrafního klíče, magnetofon s nahranou výzvou apod.). Před očima je vhodné mít směrovou mapu lokátorů, abychom se snadno orientovali při otáčení anténou. Pro snazší orientaci je dobré, navykneme-li si, že směr, který máme přímo před sebou, budeme považovat za sever, vpravo východ, vlevo západ a dozadu jih. Indikaci otáčení antény upravíme podle této úmluvy přesazením indikace o takovou hodnotu, které je dána umístěním pracoviště podle skutečných světových stran. Odpadají pak problémy s orientací na neznámé kótě. Pro úspěšné absolvování VKV závodu je nutné fyzické zdatnost a psychické pohoda zúčastněných operátorů. Této otázce se věnuje zatím malé pozornost, výběr a nasazení jednotlivých operátorů se provádí náhodně. Pro práci v reprezentačním družstvu bylo jasné, že tato dosavadní praxe je nedostačující. K absolvování VKV závodu, který trvá celou řadu hodin (obvykle 24), je třeba přistupovat jako ke špičkovému sportovnímu výkonu a využít zkušeností ze sportovních odvětví charakterem blízkých. Ke spolupráci byl pozván lékař, který se zúčastnil několikadenního soustředění reprezentačního družstva, během něhož družstvo absolvovalo VKV závod. Pokusili jsme se objektivizovat psychické zatížení členů družstva během závodu. Testování mentální zátěže proběhlo paralelně třemi způsoby: a) Sledování psychické vyčerpanosti tzv. “Lorrovým dotazníkem nálady“, což je do jisté míry subjektivní metoda ovlivněná vyšetřovaným. b) Stanovení zplodin tzv. stresových hormonů v moči. c) Sledování profilu tepové frekvence telemetrickým zařízením. Všechny tři typy testů byly provedeny jednak před závodem, v klidu a duševní pohodě závodníků, jednak během závodu, či těsně po závodě. Na základě zpracovaných výsledků se zvolila spolupráce lékaře s reprezentačním družstvem na VKV. Výsledky testů fyzického i psychického zatížení a odolnosti se využijí při nasazování jednotlivých operátorů do závodu, při volbě časového úseku, po který na stanici pracují, a při skladbě operátorského týmu. Všechny předchozí informace se týkají kategorie “multi. Ale i při práci v kategorii “single“ se dají lékařské poznatky dobře využít, např. při volbě dob odpočinku. Řada výše uvedených skutečností byla známa z praxe již dříve a v závodech na VKV využívána. Zúčastní-li se závodu jeden operátor, musí si před závodem dostatečně odpočinout a ve vlastním závodě dobře rozvrhnout síly, v době sníženého provozu zvolit přestávku na odpočinek. V případě účasti v kategorii “multi“ vystupuje do popředí souhra operátorů při různých situacích, které v závodě vzniknou. Pro špičkové absolvování závodu je potřeba celá řada kvalitních operátorů, např. pro pásmo 145 MHz alespoň šest operátorů ve dvou směnách po třech, a to je většinou počet, který běžné klubová, stanice nemá. Musíme vycházet z daných možností a vhodným složením a délkou směnu stanice respektovat schopnosti jednotlivých operátorů. Zásadně dodržujeme požadavek, aby za celou činnost byl zodpovědný jeden člověk (manažér), který mé právo v dané situaci rozhodnout a provést případné změny během závodu. Nemusí se ale zúčastnit závodu jato operátor, naopak sledování průběhu závodu mimo provoz mu dává možnost odstupu a vidět vzniklé situace jinak, než vlastní operátoři. Při sestavování směn pro závod byla u reprezentačního družstva použita metoda subjektivních testů jednotlivých členů. I v klubové stanici je potřebné vycházet ze znalosti jednotlivých operátorů a plně respektovat osobu zodpovědnou za průběh závodu. Možnosti jednotlivých operátorů je nutná předem zvážit, přihlížet k momentálnímu stavu a nebát se vystřídat během závodu jiným operátorem. Složení směn a různé provozní varianty nacvičíme v méně významných závodech, třeba i krátkodobého charakteru, jako je např. provozní aktiv. Stanovený rozvrh není nutno bezpodmínečně dodržovat. Pokud střídající operátor vidí, že se spojení daří, není vhodné přerušovat “pile-up“, ale vyčkat na vhodnou dobu, kdy nás nebude nikdo volat. Naopak zjistí-li právě obsluhující operátor, že se mu nedaří, že není v dobré pohodě či správně koncentrován, je vhodné, aby požádal o vystřídání. Není třeba stydět se za momentální indispozici a je nutné mít vždy na mysli, že soutěží kolektiv. Jakékoli projevy sobeckosti, povyšování se nad druhé, jsou v průběhu závodu velmi škodlivé a nežádoucí. Zdravé soutěžní nálada, vzájemná ohleduplnost je důležitým faktorem pro zdárné absolvování závodu a má nemalý vliv na dosažený výsledek, ale i celkovou psychickou vyčerpanost. Na základě rozboru situace se můžeme předem rozhodnout pro některý druh soutěžního provozu. Provoz systémem “pile-up“ Podstata tohoto systému spočívá v tom, že si zvolíme libovolný kmitočet, nejlépe v méně obsazené části pásma, kde je menší možnost rušení. Na tomto kmitočtu voláme výzvu a odpovídáme stanicím, které nás zavolají, Z výhodně položené a dobré kóty, s kvalitním anténním systémem a zařízením, s dostatečným výkonem a dobrým operátorským týmem lze za průměrných nebo zlepšených podmínek šíření takto pracovat celý závod. Velmi důležité přitom je udržet si kvalitním provozem zájem protistanic. Musíme si uvědomit, že protistanice, které nás zavolá třeba 5x po sobě, aniž bychom na její volání reagovali, ztratí o nás zájem a odladí se. Z toho, která stanice nás volá, můžeme vycítit, jaký má náš protějšek o nás zájem. Zda volá stanice, které rovněž soutěží, nebo si operátor pouze snaží prověřit zařízení v “pile-up“, zda jsme pro stanici vzácný DX nebo zda volá jen ze sympatií k našemu provozu (chce dát body). Dobrý operátor pak nejen že rozebírá “pile-up“ tak, že čte značky několika stanic, ale rozlišuje je, aby každé pokud možno odpověděl ve správném pořadí. Blízké soutěžící stanice zavolá určitě znovu, možná o něco později, ale operátora stanice, který jenom zkouší zařízení, musíme přesvědčit, že se dovolá brzy tak, jak očekával. Podle znalosti podmínek šíření odpovídáme nejdříve stanicím DX, které nám zakrátko zmizí. V “pile-up“ je dobré vést si seznam zachycených značek a je jich částí, podle něhož pak voláme. Z našeho provozu musí být zřejmé jistota, nebo stanice, které neustále volá QRZ, nechává si údaje opakovat, mnoho sympatií nezíská a její “pile-up“ rychle ubývá. Tento provoz je velmi efektivní, ale i náročný na kvalitu operátora. Udržení “pile-up“ vyžaduje provozní zkušenosti, které nelze jinak získat, než častým soutěžním provozem. Podle počtu stanic, které nás volají, přizpůsobíme rychlost provozu. To znamená, že při velkém počtu volajících stanic provoz zrychlíme, při menším počtu volajících stanic zpomalíme, abychom udrželi trvalý zájem stanic. Zrychlení provozu nesmí být však na úkor kvality. Při velmi dobrých podmínkách není vzácností, že nás volá i několik desítek stanic najednou a takový “pile-up“ trvá i několik hodin. Operátor je pak nucen provoz usměrnit a stanice seřadit. Zpravidla se navazují spojení s těmi nejvzdálenějšími stanicemi podle zemí, a pokud toto nestačí, podle prefixů. I zde je třeba zachovat závodní etiku, aby o nás bližší stanice neztratily zájem, a ve vhodnou chvíli dát šanci i jim. Veškeré příkazy při takto vedeném provozu musí být pro stanice srozumitelné a krátké, jen tak si udržíme pořádek na kmitočtu a trvalý zájem protistanic. Jak takový “pile-up“ zvládnout? Je vhodné sledovat provoz špičkových stanic na VKV, případně si poslechnout “pile-up“ některé expedice na KV, a již v závodě, nebo mimo něj. Tyto stanice bývají obsluhovány špičkovými radioamatéry a z poslechu jejich provozu se dá hodně naučit. Při tomto systému zásadně předáváme soutěžní k jen jednou a bez vyžádání jej neopakujeme vícekrát, protože protistanice má možnost doplnit chybějící část kódu poslechem při dalším spojení. Vlastní značku dáváme také jen jednou při každém spojení a při QRZ. Někdy je žádoucí dávat značku protistanice na začátku i na konci relace, zvláště v případě, že pracujeme “pile-up“ se vzdálenými stanicemi. My sice víme, s kým pracujeme, ale uvědomme si, že z určité oblasti nás volá více stanic najednou, které samy sebe vzájemně ruší, už třeba jen tím, že neskončí volání ve stejný okamžik. Potom se lehce může stát, že nikdo z volajících neví, komu vlastně odpovídáme. Proto značka protistanice na konci relace. Velmi diskutabilní je časté dotáčení antény na signál protistanice. Operátor si sice usnadní poslech pro jedno spojení, ale pak přijde často I o několik stanic, kterým z přijímače zmizel. Při volání výzvy na určitém kmitočtu je třeba počítat s tím, že v těsné blízkosti může v námi používaném směru pracovat silné stanice, kterou neslyšíme, neboř je vzdálená a antény má natočeny jinam, ale znemožňuje příjem stanicím ve svém okolí. Poznáme to tak, že přestaneme pracovat se stanice mi z určitého směru, ačkoliv na poslechovém pracovišti je zřejmé,. že podmínky šíření v daném směru trvají Pak je třeba zvážit, zda nebude výhodnější kmitočet změnit, než ztrácet čas marným voláním výzvy nebo točením antény do směru, odkud nejsou dobré podmínky šíření. Velmi důležité je další poslechové pracoviště, na kterém se sleduje ostatní dění na pásmu a popřípadě usměrňuje činnost pracoviště hlavního. Při provozu “pile-up“ dáváme přednost SSB. Je rychlejší a více stanic v amatérsky hustě obsazených oblastech používá SSB. Provozem CW pracujeme v případě otevření pásma do oblasti, kde se více preferuje provoz CW. Při “pile up“ provozem CW je třeba zvolit svižné tempo vysílání telegrafních značek, musíme si v uvědomit, že na VKV se převážně pracuje provozem SSB (výjimku tvoří speciální telegrafní závody) a stanice pracující telegrafním provozem jsou rozdílných kvalit. Proto je třeba zvolit tempo vysílání takové, aby vyhovělo pokud možno všem staticím. Je zbytečné předvádět se, jak rychle umíme telegraficky vysílat, někdy na hranici svých možností, se spoustou překlepů. Plně platí pořekadlo “měně znamená více“. Své kvality spíše prokážeme perfektním vysíláním, bezchybným příjmem kódů od protistanic a svižným provozem, Čímž si udržíme zájem protistanic. Při přeladění zpět na SSB se snažíme vrátit na původní‘ kmitočet, protože můžeme předpokládat, že stanice, které mají o spojení s námi zájem, budou hlídat především tento kmitočet. Při provozu “pile up se vyhýbáme používaní kmitočtů 144,300 MHz a 144,050 MHz, kde bývá obvykle značné rušení. Provoz systémem vyhledávání stanic Tento způsob provozu volíme v případě, že použité zařízení, antény a stanoviště nám nedávají možnost pracovat systémem “Pile-up". Výhodou tohoto systému je lepší přehled o dění na pásmu, především v případě pouze jednoho pracoviště, bez možnosti poslechu na vedlejším pracovišti. Je to systém vhodný především pro práci z trvalých stanovišť nebo z níže položených kot. Výhodou déle je, že neztrácíme čas zbytečným voláním výzvy, na kterou nám neodpoví buď nikdo, nebo nás zavolá stanice z blízkého okolí, jejíž bodový přínos je malý. Další výhoda tohoto způsobu navazování spojení já v možnosti výběru protistanic, což je výhodné zejména v závodech, kde se bodují spojení podle různých tabulek a kde se pro vyhodnocení používají násobiče. Často tímto způsobem dosáhneme z horších stanovišť lepších výsledků, než stanice výhodněji umístěná, s lepším vybavením, která pracuje systémem “pile-up“. Tato stanice dosáhne sice více spojení, ale nemá možnost vybírat násobiče a je tedy odkázána na to, kdo ji zavolá. Na provoz systémem vyhledávání stanic jsou rovněž odkázány stanice pracující s malými výkony. Zde je třeba zdůraznit, že se velmi často zapomíná na důsledné dosměrování antény na signál protistanice. Musíme si uvědomit, že stanice, které voláme, pracují v tomto případě většinou s většími výkony, a i když je slyšíme dobře, nemusí ony slyšet nás. Opakovaným voláním se zbytečně připravujeme o drahocenný čas. I s malými výkony se dá dosáhnout pozoruhodných výsledků a navázat řadu pěkných spojení. Protože závodů s kategoriemi malých výkonů je vypsáno během roku několik, je potřebné se nácviku vhodné taktiky pro tento druh závodů věnovat speciálně. Při vyhledávání stanic je důležité všímat si zejména DX stanic, které jsme zaslechli, nebo jsme slyšeli některou stanici s nimi pracovat. O těchto stanicích si vedeme přehledné poznámky, obsahující značku stanice, kmitočet, lokátor, případně údaje o směru a další. Jestliže se stanice nedovoláme, sledujeme občas tyto kmitočty a při zlepšení podmínek nebo dotočení antén sledované stanice se nám často podaří navázat dlouhé spojení. Nejlépe se osvědčil linkovaný sešit, kde z jedné strany dvou listů vedeme výše uvedené poznámky a z druhé strany si pak můžeme vést poznámky běžného krátkodobého významu. Při předávání služby na pracovišti další operátor pokračuje ve sledování těchto stanic a spojení se ve většině případů podaří. Stanici, se kterou bylo spojení uskutečněno, si pak odškrtneme. V případě, že naše zařízení je opatřeno pamětí kmitočtů, zadáváme kmitočty sledovaných stanic po paměti. Provoz kombinací obou výše uvedených způsobů Je to pravděpodobně nejrozšířenější způsob práce v závodě. Je důležité správně odhadnout, v kterém okamžiku závodu je výhodnější volat výzvu a kdy ladit. Zcela nevhodný je takový styl provozu, kdy se na začátku závodu (“dokud to jde“) volá výzva a teprve potom se ladí a vyhledávají stanice. Obvykle se v tomto případě naváže spojení s velkým množstvím blízkých stanic (převážně OK), jejichž bodový přínos je malý. Může se stát, že tím promarníme příležitost pracovat při kratším otevření pásma se vzdálenými DX stanicemi. Blízké stanice máme možnost zavolat kdykoli, nebo nás zavolají samy v průběhu závodu. Je velmi výhodné volat tyto blízké stanice až v době, které vyhovuje nám, kdy už není možnost navazovat spojení se stanicemi vzdálenějšími. Dosáhneme tak rovnoměrného rozložení počtu spojení v jednotlivých časových úsecích závodu a vyhneme se situaci, kdy v pozdních nočních a časných ranních hodinách “není co dělat“. Práce v tomto časovém období je zvláště náročné na psychiku a únavu, pro to se snažíme do této doby přesunout alespoň část spojení s blízkými stanicemi a udržet tak potřebnou pozornost aktivitu operátora. Znovu je potřebné zdůraznit, že jednotlivé způsoby soutěžního provozu měníme. podle vzniklé situace na pásmu. Pro dobrou orientaci situaci na pásmu je zřízení jednoho, ale podle možností více poslechových pracovišť podmínkou. Do závodu vstupuje nový prvek: součinnost jednotlivých operátorů na pracovištích.. Tuto situaci je třeba důkladně vyzkoušet a nacvičit. Směny v závodě potom volíme tak, aby souhra mezi jednotlivými operátory byla co nejlepší, vzhledem k jejich možnostem, schopnostem a vlastnostem. Při všech uvedených systémech soutěžního provozu dodržujeme následující všeobecně platné zásady: - Mluvit a klíčovat jasně, srozumitelně, zřetelně, raději pomaleji. Vyhneme se tak zbytečnému opakování, kterým zmaříme více času, než bychom získali rychlostí mluvení nebo klíčování na úkor čitelnosti. Je třeba si také uvědomit, že ne každý operátor je schopen pobrat vysoká tempa CW. Doporučené tempo je od 80 do 120 znaků za minutu, protože i tempo pomalejší než 80 znaků odradí některé zájemce o spojení !nechtějí dlouho čekat na spojení!. - Vysílat jen to, co je skutečně potřebné a nutné, ostatní fráze a zbytečné řeči, které je zvykem používat při běžném provozu, si odpustit. Důsledně šetřit každým slovem, značkou, ovšem tak, aby to nemělo negativní vliv na srozumitelnost. - Výhodné je používat “R-píp“ na konci vysílané relace. Musíme si ale uvědomit jeho funkci, že totiž označuje konec našeho vysílání a přechod na příjem. Je tedy zbytečné vyjadřovat toto navíc slovně. Komicky a nesmyslně působí např.: Výzva všem ‚ volá OK1XXX, stanice OK1XXX končí volání výzvy a přechází na příjem, prosím zavolejte - a následuje 1-2 sekundový “R-píp“. Potom ztrácí svoji funkci a kromě toho spojení zdržuje. Používání písmena K na konci relace je zbytečně dlouhé a problematické. - Stejně nesmyslné je dlouho opakovat formulku Výzva do závodu a posléze dát jednou svoji značku. Pro stanici, která nás poslouchá, je podstatná naše značka. O tom, že závodíme, ví. - Důsledně používat mezinárodně platnou hláskovací tabulku a zavedené zkratky. - Při volání DX stanic nevolat zbytečně dlouho, je třeba si uvědomit, že nevoláme sami a rušíme ostatní. Příklady spojení v závodě: Provoz CW: CQ TEST OK1XXX OK1XXX K (zavolá OK1YYY) OK1YYY 599001 JO60LJ K (OK1YYY potvrdí a dá kód) CFM QRZ? OK1XXX K (zavolá OK1ZZZ) OK1ZZZ 599002 JO6OLJ K ............ atd. Provoz SSB: Vede se obdobně, K nahrazuje “R-píp“, při výzvě se volá CQ contest, místo CFM se vysílá “Roger“ nebo “QSL Toto.je vzor nejefektivnějšího způsobu provozu, všechny ostatní fréze jsou nepodstatné pro správnost soutěžního spojení, v nejlepším případě pouze zdržují provoz. Spojení v závodě jakkoliv zrychlené, musí být vždy oboustranně potvrzeno. Po skončení je nejdůležitější vyplnění soutěžního deníku. O jeho vedení byla již zmínka v předcházející části. Používáme-li metodu psaní přímo do formulářů soutěžního deníku, stačí formuláře pouze opravit, případně doplnit podle poznámek a vyhodnotit body za jednotlivá spojení. Důležitou částí soutěžního deníku je jeho titulní strana, kterou musíme správně vyplnit ve všech rubrikách (viz příloha). Od takto vzniklého originálu soutěžního deníku pořídíme kopie jak pro vyhodnocovatele, tak pro vlastní potřebu. Další metoda je přepsání soutěžního deníku, a již ze staničního deníku nebo ze zvláštních formulářů. Přepsání provedeme odpovědně, nejlépe ti operátoři, kteří závod absolvovali. Nejvíce chyb vzniká při přepisu strojem, zvláště když přepis provádí osoba, která se závodu nezúčastnila, případně není ani radioamatér. Kontrola další osobou je v každém případě nutná. Při použití tiskáren různých počítačů dbáme na zachování formy soutěžního deníku jak v obsahu, tak ve zpracování formuláře. Vyplněný soutěžní deník je nutné odeslat nejpozději do deseti dnů po skončení závodu. Protože se většina závodů koná o víkendech, je poslední termín pro odeslání deníku středa následujícího týdne. Po skončení a vyhodnocení závodu provedeme rozbor, kam a kdy v průběhu závodu bylo navázáno nejvíce spojení, ve kterou dobu byl nejvyšší bodový zisk a naopak, které směry přinesly málo spojení. Vhodné je na přehledné mapce znázornit, se kterými stanicemi se v závodě pracovalo, statisticky vyjádřit počty spojení a jejich kvalitu za určitý časový úsek (např. za 1 h). Výše uvedené údaje lze také znázornit v závislosti na operátorském obsazení. Směry a časy navazovaných spojení dát do souvislosti s meteorologickou situací a zkusit určit vzájemné souvislosti. Takové vyhodnocení závodu je velmi zajímavé a poučné u stanic, které pracují řadu let ze stejné kóty a lze tedy výsledky závodů porovnávat i několik let zpět. Zde se zpravidla kladně projeví jakékoli technické vylepšení na zařízení, případně kvalita operátorského obsazení. Je dobré vést si statistiku výsledků závodů, kde u každého závodu jsou stručně zachyceny zjištěné poznatky nebo nedostatky, které jsou pak vodítkem pro další závodní činnost. Celá statistika se nejlépe provádí pomocí počítače, kde jednotlivé faktory můžeme porovnat i během závodu. III. TECHNICKÉ ZABEZPEČENÍ ZÁVODU NA VKV Pod tímto pojmem rozumíme soubor poznatků a technických opatření, dovolujících nejen závodní provoz, ale i v plné míře použitelných od krbu. Pro lepší orientaci je rozdělíme do několika kategorií podle společných činitelů: 1. Antény 1. Antény Je známou pravdou, že nejlepší zesilovač je anténa. Ve VKV závodech závodíme buď ze stálých pracovišť, kde můžeme stavbě antén věnovat dost času a neustále je zdokonalovat, nebo ze stanovišť přechodných, kde je situace složitější. Musíme si uvědomit, že anténa je jedinou cestou jak zvýšit vyzařovaný výkon při závodě, protože výkon vysílače je dán podmínkami závodů. Zvláště to platí, závodíme-li v kategoriích s malým výkonem, např. 5 wattů. Při návrhu nové antény musíme uvážit dvě kritéria: typ, jaký zvolíme a mechanické provedení pro podmínky, kde chceme anténu použít. Na VKV se nejčastěji používají antény typu Yagi, v ČSSR typy podle autorů PA0MS a F9FT. Pro vyšší pásma potom antény typu loop Yagi. Zvláště pro další pracoviště se dobře osvědčily antény jiného provedení než Yagi. Jde například o antény typu Quad od autora GW4CQT. Stavební popisy a návody byly vícekrát v radioamatérské literatuře uveřejněny. Vzhledem k tomu, že v ČSSR se žádné anténa pro amatérské pásma nevyrábí, zbývá amatérské výroba. Při amatérské konstrukci antén je třeba přesně dodržet rozměry a hlavně způsob uchycení prvků a zářiče podle návodu. Odchylky znamenají vždy ztrátu vlastností originálu, nikdy ne přínos. Jako hlavni antény volíme vždy ziskové, proto základní typ antény dáváme do soustav, většinou po dvou nebo po čtyřech. Je potřebné všimnout si také vyzařovacího diagramu. Příliš úzký, hlavně v horizontální rovině, není pro závody výhodný. Proto volíme např. se stavu dvou nebo čtyř antén nad sebou, abychom příliš nezúžili vyzařovací diagram v horizontální rovině. Naráží to ovšem na mechanické možnosti, přesto pro pásmo 432 MHz takové se skupení čtyř antén nad sebou je realizovatelné. Pro přehled a práci v začátku závodu vyhoví i kratší antény, které díky širšímu vyzařovacímu diagramu pokryjí větší oblast. Jednou z možností je skupina takových antén, které jsou pevně umístěny a přepínají se přepínačem. Také volba přepínačem krátká anténa nebo větší systém je v některých fázích závodu přínosem. Tuto problematiku musíme řešit v souvislosti s tím, z jaké kóty pracujeme a jaký systém provozu chceme zvolit. Pro kvalitní práci v kategorii multi je nezbytné použít více pracovišť vybavených více anténami. Antény musíme ale umístit tak, aby se co nejméně ovlivňovaly. Toto umístění je třeba důkladně vyzkoušet před závodem. Praxe ukázala, že příjem jedné stanice na více antén (třeba i různého provedení) je různý. Často se stane, že signál z menší antény je lepší než z velikého anténního systému. To výhodně použijeme v týmové práci a údaje od protistanice poskládáme ze dvou nebo i více pracovišť. Důležitým kritériem je mechanické provedení antén a anténního stožáru. Problém spočívá hlavně v obtížnosti opatření vhodného materiálu. Takový materiál vyrábí Kovohutě Děčín a je občas k dostání ve vybraných prodejnách. Při konstrukci na prvé místo klademe otázku spolehlivosti. Pro práci z exponovaných kót s extrémními povětrnostními vlivy je nutné vše podstatně předimenzovat. Je dobré, známe-li materiál použitý na konstrukci antén a mechanické namáhání vypočítáme. Anténa má být umístěna co nejvíce ve volném prostoru. Pokud je obklopena předměty z vodivých materiálů, projevuje se deformace elektromagnetického pole v daném místě, na což bývají zejména dlouhé antény velmi citlivé. Takové nehomogenita pak způsobuje, že anténa není stejnoměrně ozářena a prakticky klesá její zisk a deformuje se vyzařovací diagram. Pro práci v závodech volíme fixní elevaci 5 - 7 stupňů. Stožár upravíme podle toho, otáčíme-li anténou ručně nebo použijeme-li rotátoru. Stožár je nutné spolehlivě zakotvit. Osvědčily se čtyři kotvy umístěné okolo stožáru po 90 stupních, pokud možno v několika patrech (nejméně ve dvou), aby se zamezilo průhybu stožáru. Velmi důležité je otázka volby vhodných kotevních lan. Je třeba, aby lana byla co možné nejvíce stabilní při různých změnách teploty, vlhkosti a namáhání. Vcelku dobře tyto požadavky splňovala ocelová lana, na přechodných stanovištích se s nimi ale obtížně pracuje. Z různých dostupných lan se nejvíce osvědčila jachetní a pomocné horolezecké lana, pro menší námáhání i některé typy prádelních šňůr. Výhodné je před vlastním použitím takovéhoto lana vystavit ho v napnutém stavu povětrnostním vlivům; změny u takto fixovaného lana nejsou velké. V každém případě použijeme vhodných napínáků, kterými můžeme změny délky korigovat.
Používáme-li antény na různé přechodné stanoviště, nesmíme také zapomenout na snadnou rozebíratelnost a možnost a všechny díly, pokud nejsou univerzální, dobře označíme, abychom předešli nedorozuměním při montáži. Pro označení se dobře osvědčily různobarevné automobilové laky ve sprejích, pro označení jednotlivých dílů mechanické razníky, aby označení bylo trvalé. Všechny díly antén pravidelně kontrolujeme, poznatky ze závodů realizujeme a všechny vzniklé závady se snažíme co nejdříve odstranit, ne až před příštím závodem nebo při něm. Osvědčil se poznámkový sešit, kde jsou vedeny všechny díly anténních systémů a jejich stav. Takové poznámky nám pomohou při úvahách, jaký anténní systém zvolit na kótu, odkud jsme ještě nevysílali. Z hlediska optim využití signálu v daném místě je nezbytné zajistit, aby první zesilovací stupeň byl umístěn co nejblíže antény, respektive zářiče aby útlum cesty mezi ním a anténou jako zdrojem signálu byl minimální a mohlo být využito jeho neobyčejně nízkého šumového čísla. To je požadavek strany přijímací. Naproti tomu vysílač potřebuje dopravit do antény co největší výkon. Z toho plyne, že musí být možné takový zesilovač obejít a při vysílání jej vyřadit. To jsou extrémně protichůdné požadavky, uvážíme-li, že tranzistor předzesilovače nesnáší na vstupu ani výstupu silný signál a mnohdy již desítky mV jej dokáží zničit. Nejběžnější způsob, používaný mnoha našimi radioamatéry, je použití dvou relé, která ale musí mít dobrou izolaci (tj. malý průnik nežaudoucího signálu) a zároveň dostatečně robustní kontakty, které bez problémů přenášejí plný výkon vysílače. K tomu musí být přepnutí z příjmu na vysílání rychlé, aby se zamezilo opalování kontaktů. Zároveň být zajištěno, že signál z vysílače ani při poruše relé, vysílače nebo ovládání nesmí přijít na (obyčejně dost drahý) tranzistor předzesilovače. Některé používané konstrukce, ovládače buď signálem jen z vysílače, nebo i vf VOXem (automatické spínání vf výkonem) jsou nevhodné už i pro výkony jen desítek wattů. Mají nízkou spolehlivost a tak se pro soutěžní provoz příliš nehodí. Vhodnější systém, který ovšem použít dvě výkonová relátka, je takový, kdy se napětím z TCVRu ovládá zařazení či vyřazení předzesilovače. Z TCVRu je vyvedeno napětí (+ 13,5 V RX), které je navíc možno přerušit vypínačem. Napětí je vyvedeno z těch obvodů TCVRu, které jsou v provozu pouze při příjmu. Proto je možné předzesilovač zapnout pouze při příjmu. Další součástí systému je pak ochrana vysílací strany TCVRU. Ovládací napětí pro koncový stupeň je totiž vedeno přes tlumivky koaxiálním kabelem k anténě a pak po jeho plášti zpět do vysílače. Tím je zajištěno, že teprve po přeložení obou relé (při přechodu z příjmu s předzesilovačem na vysílání) se galvanicky uzavře cesta přes anténu a teprve pak se odblokují vysílací obvody TCVRu. Tato ochrana se jeví jako spolehlivá a účinná. Velkou nevýhodou je použití dvou výkonových relé, výhodou je však zase použití jednoho napáječe pro příjem i vysílání. Pro praktické použití je výhodnější systém se dvěma separátními napáječi: pro příjem a pro vysílání. Odpadá pak nutnost řešit obcházení PA stupně při příjmu. U antény stačí jen jedno relé s přepínacím kontaktem v koaxiálním provedení a s jedním pomocným kontaktem pro indikaci své polohy. Toto relé je v klidu (bez napětí) v poloze TX. Znamená to, že pokud při jakékoliv manipulaci přivedeme do antény výkon, nic nemůžeme zničit. Teprve při přivedení napětí RX přijímacích obvodů TCVRu se relé přeloží a přivede signál antény do předzesilovače, který je umístěn co nejblíže a má další přídavnou ochranu. Předzesilovač je ovládán napětím z RXu, ale přes vypínač, umístěný na TCVRu, kterým může být odpojen. Přes další kabel se tedy přivádí signál od antény, resp. předzesilovače, paralelní nezávislou cestou přímo do TCVRu. Je výhodné, aby TCVR měl nezávislý vstup pro RX a nezávislý výstup pro TX, v případě použití jen TCVRu pro provoz pak i možnost připojení anténního relé a využívat jeden napaječ pro anténu. Naopak na vysílací straně je možné řadit výkonové zesilovače v sérii (menší PA budí velký PA) bez nutnosti složitého přepínání. V praktickém případě je např. používán k provozu tovární TCVR, který je doplněn na zadní straně konektorem s vyvedeným napětím pro TX, pro předzesilovač je TCVR doplněn na předním panelu vypínačem, který přerušuje napětí RX. Všechna napětí mají velikost napájecího napětí (obvykle 13,5 V). Na výstupní konektor TCVRu je připojeno krátkým kabelem malé relé (např. QN59925), ovládané pomocí výše uvedeného konektoru, které jednak rozděluje vf signál RX a TX na dvě nezávislé celky jednak odděluje ovládací napětí z TCVRu od napětí pro další obvody. Ovládání PA, anténního relé atd. musí být nezávislé pro případ poruchy či zkratu. Tato úprava je univerzální a je výhodná zejména při použití v kategorii multi, kdy je možno snadno nahradit jeden TCVR jiným (např. při poruše). Samostatným problémem je konstrukce spolehlivého předzesilovače s co nejmenším šumovým číslem. To je dáno prakticky použitým typem tranzistoru. Pokud používáme dlouhý napaječ od antény k přijímači a tedy i šumové číslo kolem 2 dB bude pro nás přínosem, lze s úspěchem použít čs. tranzistory KF907 nebo KF910. Pokud se chceme dostat na hodnotu kolem 1 dB, je v pásmu 145 Hz obvyklý typ BF981. Aplikace moderních tranzistorů GASFet přinese šumové číslo až 0,3 dB. Problém je však v tom, že jejich vstupní impedance má silně komplexní charakter, což přináší komplikace s přizpůsobením antény, které je nutné vždy dělat s danou anténou individuálně. To je však vhodné provést i s předzesilovačem s BF981, nemáme-li dobré možnosti měřit zisk a přizpůsobení vstupních obvodů. Obecně lze ke konstrukci předzesilovačů shrnout toto: Je třeba umístit je co nejblíže k anténě, provést jako robustní celek odolný proti účinkům povětrnostních vlivů, zajistit dokonalé mechanické i elektrické spojení se stožárem antény, jenž musí být řádně uzemněn. Co nejblíže k předzesilovači umístit vhodné relé a dbát na to, aby všechny propoje byly dělány co nejkratšími kabely s minimálním útlumem a všechny spoje byly vf “těsné“ a s definovanou impedancí, koaxiální kabely správně namontované. Zajistit, aby v žádném případě nebyl tranzistor předzesilovače vystaven nebezpečí zničení silným signálem z vysílače. Jen tak splní předzesilovač svůj účel a nebude jen zdrojem poruch a potíží. Úkolem napaječe je přenést výkon s co nejmenšími ztrátami od vysílače do antény a naopak slabé signály dopravit zpět do přijímače. Lze tedy shrnout, že napáječ má mít pro užitečný signál co nejmenší útlum. Pro naši praxi vyhoví kabely s kabely i pěnovým dielektrikem (mají menší útlum) i pro přenos vf výkonu řádově 300 W (třída A). Je třeba dbát na to, aby do kabelu nikde nevnikla voda, aby byl používán vždy do dobré (tj. dobře přizpůsobené) zátěže a aby nebyl příliš mechanicky namáhán. Pěnové dielektrikum je totiž poměrně měkké a při nešetrném zacházení se vnitřní vodič vyosí, což snižuje elektrickou pevnost a mnohdy má za následek i zkrat v kabelu. Dále je nutné věnovat dostatečnou pozornost vf konektorům, sloužícím pro připojování kabelů a zařízení. Musí být konstruovány pro vf účely (symetrie přívodů, možnost propojení stínění po celém obvodě, izolační materiál musí být určen pro vf použití). Situace je kritická hlavně na vyšších pásmech, kdy nevhodný konektor způsobuje “nevysvětlitelný“ utlum i několika dB. Pozor též na různé “inkurantní“ kabely, kabely s korálkovým dielektrikem, které jsou snadno zranitelné. I zdánlivě nový kabel, který má třeba jen neznatelně zkorodované opletení, může mít značný útlum. Jednoduchá zkouška wattmetrem, kdy připojíme zátěž k TCVRU (stačí malý výkon) nejprve krátkou propojkou a pak se zkoumaným koaxiálním napaječem, poví mnohé o jeho vlastnostech. Měříme samozřejmě na tom kmitočtu, na kterém budeme kabel používat. Zásadní je, aby v žádném případě nevnikla do kabelu ani do konektorů voda nebo vodní páry. Vhodné je dokonalé bandážování vulkanizační páskou (výrobce KABLO Bratislava) a zalepení (alkaprén). V každém případě se vyplatí pravidelně kabely kontrolovat a měřit, nejlépe před každým závodem. Pro lepší přehled si jednotlivé napaječe označíme tak, aby na prvý pohled bylo jasné použití a délka. Dobré je zavést si evidenční čísla a vést si deník o všech používaných napaječích, kde uvedeme délku, použití, konektory, údaje o útlumu, které pravidelně kontrolujeme, a případně další údaje. Osvědčily se kovové štítky umístěné u jednoho konce napaječe. Nejčastěji se na přechodných stanovištích používá ručního natáčení antény, které mé bezesporu některé výhody proti natáčení antény rotátorem. Je to především rychlost, tím i větší pohotovost, a rovněž, technické nenáročnost. Anténní stožár musí být lehce ovladatelný pomocí páky nebo volantu z pracoviště operátora. Rovněž je nutné, aby pata stožáru byla uložena v ložisku a celý systém vybaven brzdou proti samovolnému otáčení antény ve větru. Výhodné je ovládat brzdu nohou. Na řadě přechodných stanovišť však nelze vybudovat pracoviště přímo u paty optimálně umístěného stožáru antény, a potom musíme použít rotátoru. Anténní stožár ovládáme rotátorem, není-li stožár dostupný přímo z pracoviště operátora. Pro přenos povelů a indikací používáme výlučně elektřinu. Systém otáčení antény se skládá z ovládací části, indikační části, snímače polohy, výkonné části a propojovacího vedení. Podle použitého motoru pak vychází buď sítové nebo bateriové, případně smíšené napájení. V nejjednodušším provedení je to přepínač smyslu otáčení, indikace polohy buď selsyny nebo měřidlem (je-li snímačem polohy antény potenciometr), motorek s převodovkou s možností uchycení přímo na pevný stožár. Podnik Radiotechnika vyrobil rotátory Sever, ovšem je jich nasazení je problematické, zvláště pro větší anténní systémy. Prvé kusy měly konstrukční závady, poddimenzovaný zdroj, nevyhovuje přepínač, rychlost otáčení je malá a rotátor má silné tření ve vlastních převodech. Navíc propojovací kabel k motoru má malý průřez, na kterém vzniká úbytek napájecího napětí. Převážná část radioamatérů řeší tedy problém rotátoru svépomocí. Jaké by měly být asi parametry rotátoru pro VKV závody? Důležitým parametrem je rychlost, kterou se rotátor otáčí. Pro běžné antény je vyhovující otočení o 360 stupňů asi za 20 vteřin, tedy tři otáčky za minutu, pro větší anténní systémy je nutno rychlost zmenšit. Pro velké antény vyhoví až jedna otáčka za minutu. Je důležité, aby rotátor měl samosvorný, tj. šnekový převod, který musí být dostatečně robustní, aby snesl i velké momenty při rozběhu a zastavení antény, ale hlavně pak nápory větru v nepříznivých podmínkách. Poddimenzování znamená zničení rotátoru a mnohdy i napaječe. Je vhodné věnovat pozornost dorazům při otáčení (koncové vypínače); při troše pozornosti však stačí vymezit při provozu “mrtvý směr“, tj. směr s malou aktivitou stanic a anténu přes tento směr nepřetáčet dokola. Malé vůle převodů je nutná, neboť vyzařovací úhly větších antén jsou malé a taková vůle pak znemožní nastavení do žádaného směru. Při rozběhu a zastavení nebo při poryvu větru pak hrozí ulomení zubů převodu. Pro uvedené rychlosti otáčení vyhoví pro pohon rotátoru motorek o výkonu 10-20 W. Je proto schůdné řešit rotátory i pro bateriové napájení, např. z akumulátoru. Vlastnostem převodů musí být úměrná i přesnost indikace polohy. Použití selsynů je vhodné pro síťové napájení, lze však konstruovat různé tranzistorové měniče, neboť selsyny bývají určeny pro kmitočet 400 Hz; jsou také dostupné selsyny čs. výroby pro 2x110 V a 50 Hz. T však mají většinou přesnost 5 stupňů i horší, což může být nedostatečné. Dalším vhodným způsobem snímání polohy je použití víceotáčkového potenciometru - Aripotu. Je vhodné použít převod do rychla z výstupní osy rotátoru tak, aby např. otočení antény o 360 stupňů odpovídaly 3 otáčky Aripotu. Použijeme-li pětiotáčkový typ, máme na krajích dostatečnou rezervu proti jeho zničení, jako indikaci pak použijeme velké panelové měřidlo, u kterého budou krajní polohy (plné až nulová výchylka) znamenat otočení antény kolem dokola. Dbáme-li, aby ručka měřidla ukazovala vždy na stupnici, nemůžeme Aripot zničit. Měřidlo je nejlépe zapojit do můstku, který snímá stabilizované napětí přiváděné na krajní vývody Aripotu. Velikost tohoto napětí se řídí podle ohmické hodnoty Aripotu. Příčný proud je třeba volit dostatečný, aby neovlivňoval přesnost měření (použít citlivé měřidlo, např. 100 μA). S výhodou lze však použít měřidlo o citlivosti 40 μA, kde využijeme původní stupnici s dělením do 40 i pro indikaci (tj. o 400 stupňů). Pro ovládání rotátoru je vhodné použít běžný telefonní přesmykač, který připevníme např. pod pracovní desku stolu, aby byl co nejsnáze dostupný. Pro praváky je na levé straně stolu, neboť pravá ruka obsluhuje zařízení či mikrofon. Pro konstrukci rotátoru je déle zásadní, zda jej budeme umísťovat na vrchol pevného stožáru a výstupní hřídel nebo držák bude určen rovnou pro upevnění antény, nebo zda bude rotátor u paty stožáru. Pak se otáčí celý stožár a jeho kotvy musí umožňovat volný pohyb stožáru dokola (uložení v ložisku nebo třecí uložení). Při síťovém napájení motoru rotátoru je nutno obzvláště věnovat pozornost bezpečnostním předpisům pro prostory, kde bude rotátor umístěn, a pro typ prostředí, ve kterém bude provozován (venkovní provedení, vhodný propojovací kabel, uzemnění). 5. Transceivry (TCVR) a jejich vybavení Pro soutěžní provoz nabývají na významu zvláště ty parametry, které umožňují elektromagnetickou slučitelnost, to jak s ostatními radioamatérskými stanicemi, tak s ostatními službami, které se mohou v místě vysílání vyskytnout. Technické provedení radioamatérských zařízení je častým námětem článků v odborných časopisech nebo technických seminářůa není účelem této publikace podrobně rozebírat tuto otázku. Všimneme si pouze základních požadavků, kladených na zařízení vhodné pro absolvování VKV závodů a hlavně poznatků ergometrického charakteru (vztah člověk stroj). V přijímací části TCVR si budeme všímat vstupní citlivosti, která by měla být co největší s ohledem na co největší odolnost. Oba požadavky nelze optimálně splnit, často bývají v rozporu. Pro účely závodu je vhodnější odolnější TCVR s horší citlivostí, kterou můžeme zlepšit připojením vhodného anténního předzesilovače. Je nutné, aby vstupní díl přijímače, případně předzesilovače, měl dostatečnou selektivitu, která zamezí průniku nežádoucích signálů mimo požadované pásmo. Tato otázka vyvstává do popředí zvláště v poslední době s růstem různých rádiových služeb a na VKV je důležitá proto, že se často pracuje z kót, kde jsou zařízení těchto služeb umístěna. Použije-li se na některých kótách jako pracoviště objekt TV vysílače (např. Klínovec, Kleť, Praděd apod.), je potřebné použít ještě dalších přídavných filtrů o vysoké selektivitě, zabraňujících příjmu nežádoucích signálů Je samozřejmé, že na těchto kótách je nezbytné zabránit rušení ze strany radioamatérských zařízení. Mezifrekvenční selektivitu běžně určují krystalové filtry. Lepší křivku propustnosti vykazují filtry elektromechanické (např. výrobky SSSR), a to jak svým tvarem, tak hlavně vyššími hodnotami stopbandu. Dobré zařízení by mělo mít také filtr pro příjem telegrafie. Protože některé profesionální zařízení tento filtr nemají (FT221, FT225, FT480 apod.), lze jako doplněk použít filtrů nízkofrekvenčních (aktivních nebo pasivních). U filtrů aktivních je třeba věnovat pozornost nejen jejich tvaru (selektivitě), ale také odolnosti na silné signály (odolnost na skok). Praxe ukázala, že i vhodné zúžení pásma při SSB nízkofrekvenčním filtrem je přínosné. U všech typů filtrů musíme dodržet zásadu, že při změně filtru se nemění nízkofrekvenční úroveň. Některé profesionální zařízení mají možnost změny šířky propouštěného pásma posunem dvou filtrů proti sobě v mezifrekvenci. Tento způsob je náročnější na obsluhu, jeho výhodou je možnost zlepšit selektivitu z jedné strany přijímaného signálu a tím zmenšit rušení nežádoucími signály. U části vysílací vystupuje do popředí faktor slučitelnosti s ostatními radioamatérskými stanicemi i s radiokomunikačními službami, abychom je nerušili nežádoucími produkty. Obecně lze říci, že nestačí pouze dodržovat technické ustanovení povolovacích podmínek, ale je třeba vyšší kvality. Důležitým parametrem vysílače je jeho výkon. Pro použití ve VKV závodech se musíme řídit pravidli pro VKV závody v I. oblasti IARU o maximálně dovoleném příkonu 500 W, což odpovídá třídě A. V závodech nelze použít zvýšených příkonů. Protože v převážné většině závodů pracujeme provozy SSB a CW, je důležité dodržet linearitu vysílače. Protože možnost kontroly analyzérem má jen málo radioamatérů, postačí kontrola linearity pomocí dvoutónové zkoušky. Při provozu CW je důležitá kontrola tvaru telegrafní značky tak, aby bylo zabráněno rušení klikvy. Důležitou otázkou je šumová šířka použitého oscilátoru TCVR. Řada zařízení, která používají fázový závěs, nevykazuje dostačující parametry pro hustý základní provoz, i když často splňuje povolovací podmínky. Jako dobré se ukazuje použití VXO, kde se dosahuje velmi dobré šumové čistoty signálu. Tato otázka je zvláště v poslední době často řešena v odborné literatuře a není náplní této publikace. Při porovnání zařízení používaných nejčastěji v ČSSR vychází nejlépe FT221R a FT726R, nejslabší je zařízení FT225RD. Je ovšem samozřejmé, aby zařízení byla bez závad. Jak bylo již vícekrát uvedeno, je potřeba pro zamezení nadměrné únavě operátora učinit používané ovládací prvky co nejsnáze dostupné. V první řadě se to týká umístění knoflíku ladění. Nebává dobře vyřešen ani u některých továrních zařízení (FT221, FT225). Pak je vhodné zařízení podložit několik cm, aby ruka byla při ladění v přirozené poloze. Použití digitálního přelaďování je dosti problematické (ladění tlačítky UP a DOWN na mikrofonu FT480R a FT780R) u pásma 145 MHz. Při použití na vyšších pásmech pro skenování (tj. přelaďování nahoru a dolů) je však opodstatněné. V každém případě je ale výhodné, máme-li možnost měnit krok ladění buď digitálně změnou jeho velikosti nebo analogově zcela prostě knoflíky jemné a hrubé ladění. Zde se ukazuje, že třeba poměr velikosti a délky knoflíků u zařízení Radiotechnika BOUBÍN a OTAVA je nevyhovující. Knoflík hrubého ladění má příliš velký a knoflík jemného ladění příliš malý průměr. Při použití v závodech je výhodné, aby zařízení mělo dva přepínatelné oscilátory VFO pro ladění v CW a SSB pásmu. Při přechodu z CW na SSB a naopak je nutné, aby nedocházelo ke změně kmitočtu. Znamená to, že naladíme-li se na žádanou stanici SSB a chceme-li ji zavolat CW, nesmíme být naladěni mimo. To je nedostatek digitálně řízených zařízení, která jsou někdy zbytečně komplikovaná. Dále je nutné, aby zařízení mělo rozlaďování přijímače a vysílače RIT. Musí být vypínatelný a jeho zapnutí musí být výrazně indikováno na panelu zařízení. Obyčejně postačí rozladění ± 5 kHz od žádaného kmitočtu. Strmost jeho ladění by měla být úměrná strmosti hlavního ladění. Pro ovládání příjem/vysílání se osvědčuje při SSB spínání vysílače ručním tlačítkem přímo na mikrofonu. Různé spínače na panelu jsou použitelné jen např. pro trvalé zaklíčování při CW provozu pomalým tempem, kdy zamezíme neustálému krátkodobému přepínání RX/TX v mezerách mezi značkami při pomalých rychlostech a krátké konstantě při přechodu z vysílání na příjem (použití MOX). Rovněž použití nožní šlapky pro ovládání RX/TX není praktické a zdržuje. V rozhodující chvíli obyčejně nemůžeme šlapku nohou nahmatat. Navíc nás šlapka připoutává do jedné polohy, což působí únavně. Systém VOX při SSB je problematický při kolektivní práci a prakticky nepoužitelný. Při provozu CW je vhodné používat systém automatického spínání vysílače pro vysílání prvního znaku. Vzhledem k časovým konstantám relé v TCVRU a hlavně u antény není obvykle vysílána první tečka či čárka po přechodu na vysílání. S tím je třeba počítat, aby nebyl na začátku vysílání údaj, který by se mohl zkomolit. Časovou konstantu přidržení je vhodné zvolit asi 1 sec. s možností ručního trvalého přepnutí na vysílání. Pro rychlé naladění a orientaci je vhodné, aby TCVR měl digitální stupnici. Účelné jsou zeleně svítící displeje, nemusí být příliš vysoké, 13 mm výšky na jeden znak je mezní hranice. Přehlednější jsou malé displeje (např. u FT48OR a FT726R). Použití digitální stupnice není podmínkou. U známého zařízení FT221 je dobře vyřešena analogové stupnice a je též velmi přehledné. Otázkou zůstává její přesnost (dělení). Odečítání kmitočtu na 1 kHz u analogové stupnice a 100 Hz u digitální stupnice je nezbytné. U všech zařízení je bezpodmínečně nutné dbát na to, aby při provozu SSB zařízení přemodulováno, aby nereagovaly obvody ALC. To vždy znamená podstatné zhoršení čistoty signálu. Pro soutěžní provoz je z tohoto hlediska nezbytné použití kompresoru dynamiky (viz déle). Ukazuje se, že je vhodné, aby zařízení bylo vybaveno koncovým pípnutím nf tónem asi 1 kHz v délce několika desetin sekundy po ukončení SSB relace a při přechodu na příjem. To totiž definovaným způsobem oznámí protistanici, že posloucháme a že nebudeme již vysílat. Koncový tón “roger-píp“ nesmí být ale příliš dlouhý. Rovněž vysílání znaku K na konci je problematické - buď zdržuje, nebo při velké rychlosti neupoutá. Koncový tón by měl byt vypínatelný, není to však podmínka. Při použití obvodu Tesla MHB4011 lze tento doplněk vestavět přímo do mikrofonu většiny továrních zařízení. Při použití odděleného anténního předzesilovače je nutné, aby jej bylo možno vhodným vypínačem na panelu odpojit. Většina zařízení totiž příliš velký celkový zisk a vřazení dalšího zisku předzesilovače celkově sice zlepší šumové číslo zařízení, ale zhorší jeho dynamické vlastnosti (tj. schopnost zpracovat bez ovlivnění slabé i silné signály najednou vedle sebe), někdy velmi podstatně. U amatérských konstrukcí bývá na závadu zbytečně velký vf i mf zisk, neboť mnozí nezkušení konstruktéři hodnotí zařízení podle toho, jek moc šumí. Obvykle bývá velmi podceňována nf část zařízení. Je to na škodu, neboť i zde je třeba soustředit část celkového zisku zařízení při dodržovaní minimální úrovně šumu. Nikoli pro závodní činnost přímo, ale např. pro hlídání podmínek šíření VKV je vhodné, aby zařízení mělo účinný umlčovač šumu, který pracuje při CW a SSB, a déle obvod automatického přelaďování, nebo možnost skanovat po předem nastavených kmitočtech. To nám umožňuje účinné hlídání vybraných kmitočtů, aniž jsme unavováni šumem, není-li na pásmu užitečný signál. Časové konstanta umlčovače má být delší, aby jej neotvíraly poruchy impulsního charakteru. Z toho hlediska bývá užitečný dobře fungující klíčovač rušení (noise blanker). 6. Klíče, mikrofony, sluchátka Klíče Pro závodní činnost jsou v současné době ruční telegrafní klíče již přežitkem. Rovněž tak mechanické vibroplexy patří minulosti. Převážně se používají nejrůznější automatické elektronické klíče - elbugy. V současné době existuje dostatek jednoduchých elbugů, které důsledně dodržují konstantní poměr tečka - mezera - čárka (1:1:3) v širokém rozsahu rychlostí, mají malé rozměry i nepatrný odběr. Problematické bývá konstrukce ovladače klíče - pastičky. Mezi radioamatéry je rozšířena celé řada konstrukcí ovladačů s různými specifickými vlastnostmi. Volba a nastavování (tvrdost, vzdálenost kontaktů) je čistě individuální záležitost každého operátora. Ovladač by měl především splňovat požadavky na mechanickou pevnost, snadnost nastavování a v neposlední řadě spolehlivé spínání kontaktů, což je základní předpoklad pro bezchybné vysílání telegrafních značek. S rozvojem moderní techniky však nacházejí uplatnění klíče typu “squeeze“. Zde je ovladač dvojitý, pro tečky i čárky zvlášť. Takový klíč umožňuje nejen automatickou tvorbu teček a čárek při stlačení odpovídající části ovladače, ale navíc generuje automaticky při současném stlačení obou ovladačů najednou sled tečka - čárka (nebo naopak), který se opakuje po dobu držení ovladače. Jako nezbytné se v poslední době ukazuje používání paměťových klíčů. Jejich užívání zjednodušuje vysílání opakujících se textů. Jsou nepostradatelné třeba pro opakované volání výzvy, znaků QRZ? de.... apod., podle typu, kapacity a rozdělení paměti. Platí zásada, že ovládání vstupu a výstupu z paměti musí být jednoduché a snadné. S nástupem mikropočítačů se otvírá široké pole využití alfanumerické klávesnice pro generování telegrafních značek přímo počítačem. Tato otázka souvisí s celkovým využitím mikropočítače pro závodní provoz. Mikrofony Je známo, že pro dostatečnou telekomunikační účinnost stačí přen jen omezené kmitočtové pásmo, aniž utrpí srozumitelnost. Hlas pak vlivem absence vyšších kmitočtových složek, jež určují barvu, dostává ono charakteristické telefonní zabarvení. Pro zvýšení telekomunikační účinnosti přenosu, zvláště v případech, kdy je malý odstup užitečného signálu od šumu (slabé stanice SSB těsně nad úrovní šumu), je třeba co nejvíce zmenšit rozdíl mezi maximální a minimální úrovní modulace. Provedeme-li totiž rozbor lidského hlasu v závislosti amplitudy na čase, vidíme, že výkonové využití je malé. Poměr mezi největší a nejmenší amplitudou jednotlivých složek je velký. Těmito problémy se zabývali mnozí odborníci a dospěli k závěru, který lze zjednodušit a zevšeobecnit asi tak to: Pro zlepšení komunikační účinnosti lze lidský hlas amplitudově omezit asi 10x, přičemž ztráta srozumitelnosti bude velmi malé (do 5 %). Komunikační účinnost však podstatně vzroste, zvláště v podmínkách, kdy je malý odstup od šumu pozadí. Tedy např. právě ve zmíněném případě slabého SSB signálu. Problémem zůstává, jak tuto tzv. amplitudovou kompresi zavést. Prosté omezení amplitudy nf signálu nelineárním prvkem (diodami) je nevyhovující pro velké zkreslení vzájemnou intermodulací jednotlivých kmitočtových složek hlasu. Pro praktické použití se ustálily dva rozdílné typy amplitudových kompresorů. V prvním případě signál prochází zesilovačem s proměnným ziskem, závislým na okamžité amplitudě signálu - řeči. Toto řešení je však problematické vzhledem k tomu, že je třeba zisk měnit velmi rychle. Tyto kompresory se vyznačují menším stupněm komprese, jsou však obyčejně jednoduché. Mnohem dokonalejší jsou kompresory vysokofrekvenční. V nich se z nízkofrekvenčního signálu vyrobí vysoko frekvenční signál s jedním postranním pásmem a potlačenou nosnou vlnou - SSB, na kmitočtu zpravidla několika MHz. Ten se pak amplitudově omezí, projde filtrem a po detekci je k dispozici zkomprimovaný nf signál. Limitací (omezením) vf signálu se totiž podstatně zmenší zkreslení intermodulačními produkty. Vysvětlení: Uvažujeme-li, že nf modulace obsahuje pouze 2 kmitočty, např. f1 = 1300 Hz a F2 = 800 Hz, po omezení vzniknou IM produkty, z nichž produkty 2. řédu (f = f1 + f2 = 2100 Hz, f = f1 - f2 = 500 Hz) budou působit velmi rušivě, další produkty vyšších řádů neuvažujíc. Omezený nf signál bude tedy silně zkreslen. Tolik v případě omezení nf signélu. Jiné bude situace po omezení vf si modulují-li se stejné kmitočty na nosnou frekvenci, např. 9 MHz SSB (kmitočet potlačen), budou IM produkty 2..řádu spadat daleko mimo přenášené pásmo (f1 = 9001 ‚3 kHz, f2 = 9000,8 kHz, IM produkty 2. řádu budou f1 + f2 = 18002,1 kHz, f1 - f2 = 0,5 kHz). Podobně i IM produkty vyšších řádů budou ležet daleko mimo propustné pásmo filtru, který následuje, a budou tedy odfiltrovány. Po detekci dostáváme zkomprimovaný signál, prostý IM zkreslení. Použití kompresorů, jejich nastavení, kmitočtové korekce signálu apod. jsou opět individuální záležitostí podle charakteru hlasu každého operátora. Pro závody nalézají uplatnění u nás málo známé hlasové dávače opakujícího se textu. Přitom však stačí nahrát na kousek pásku text CQ CONTEST, CQ CONTEST OK1XXX a slepit v nekonečnou smyčku. Po zapojení do nf vstupu TCVRu pak máme jednoduché automatické “cékvidlo", které zvláště v kategorii “single op“ uspoří spoustu drahocenného času, který můžeme využít pro jiné úkony. Rýsuje se další možnost elektronické ho generování hlasu počítačem. Sluchátka Výstupním prvkem každého zařízení je elektroakustický měnič - sluchátka nebo reproduktor. Záleží na každém operátorovi, čemu dává přednost. Ale pro kolektivní práci (kategorie multi), kde více operátorů sleduje současně různé signály, nepřipadá použití reproduktoru v úvahu. Při použití sluchátek musíme sledovat kromě spolehlivého a věrného přenosu také požadavek, aby sluchátka při dlouhém závodě neunavovala. Dají se použít různé typy TESLA, např. i sluchátka k přenosným magnetofonům, které jsou velmi lehké. Je to však přísně individuální záležitost každého jednotlivce a lze jen doporučit co nejvíce experimentů, aby se nalezl vhodný typ. Při kolektivní práci je také dobré, aby si každý operátor mohl upravit nízkofrekvenční úroveň do svých sluchátek po dle potřeby. I tato drobnost přispívá ke zvýšení kvality operátora a snížení jeho únavy během závodu. 7. Pracoviště a jeho uspořádání Při provozu a zejména v závodech je účelné minimalizovat počet nutných úkonů při zachování maximálního pohodlí operátora. Ovládací prvky zařízení i veškeré pomůcky mají být co nejsnáze dostupné, indikátory stavu zařízeni co nejpřehlednější, jejich počet co nejmenší. Při vysílání v polních podmínkách (třeba ze stanu), při napájení zařízení z akumulátorů, se osvědčuje toto uspořádání (pro praváky): Ve stanu stůl 60 x 100 cm, po levé straně stožár s ručním ovládáním a nožní brzdou. Pata stožáru je v ložisku, aby šel stožár lehce otáčet. Nožní brzda se obsluhuje levou nohou. Na pracovním stole vlevo vzadu je umístěn TCVR, na něm reproduktor se samostatnou regulací hlasitosti a možností připojení dalších sluchátek. Hlavní operátor používá sluchátka s individuálním nastavením hlasitosti. Vpravo od TCVRu poněkud vpředu je elbug. Před TCVRem na stole jsou čisté listy soutěžního deníku (s předem nadepsanými čísly spojení), papír pro poznámky. Po pravé ruce na stole jsou seznamy stanic, se kterými se pracovalo. Na TCVRu zásobník s tužkami, gumou a ořezávátkem. Ne stěnu stanu umístíme před oči operátorů mapu lokátorů. Vedle ní voltmetr s potlačenou nulou, udávající napětí akumulátoru. Vlevo vpředu nad hlavou operátora je žárovka nočního osvětlení se stínítkem proti oslňování. Osvědčily se lampičky na osvětlení stanů. Stožár s anténou se otáčí pomocí ruční páky. Ta je seřízena tak, aby bez ohledu na postavení stanu směr přímo před operátorem vždy odpovídal severu u antény. Jih je vzadu, západ vlevo, východ vpravo. Toto uspořádání odpovídá orientaci podle všech map a podstatně usnadní orientaci neznámém terénu. Mapu není třeba pracně otáčet. Akumulátor napájející zařízení umísťujeme vždy co nejblíže TCVRu. Použijeme krátké, dostatečně dimenzované přívody pro napájení přímo ze svorek akumulátoru, abychom vyloučili přechodové odpory. U stolu je žádoucí sedět na pohodlné židli. Obyčejně vyhoví i skládací pevné typy s dlouhým opěradlem a možností nastavení sklonu. Dobré oblečení a obuv zpříjemní noční hodiny závodu. Zejména v horských oblastech bývá zcela nenadále mnohem chladněji, než bychom očekávali. Jako doplněk vybavení poslouží vhodně umístěný propan-butanový teplomet. Propan-butanovou lampu lze použít s výhodou pro osvětlení i jako zdroj tepla. I pro práci se zařízením napájeným z elektrorozvodné sítě můžeme použít podobné uspořádání pracoviště. Koncové stupně a případně napájecí zdroje umístíme mimo pracovní stůl tak, abychom je mohli lehce kontrolovat. Na stole přibude ovládání a indikace rotátoru v případě, že ho používáme. Zřizujeme v budově (horské chata, TV vysílač apod.), musíme se přizpůsobit daným podmínkám. Ale vlastní stůl a židle, na které jsme zvyklí, nám usnadní absolvování závodu lépe, než někdy pracně přizpůsobení provizoria. Nejlépe je seznámit se s pracovištěm předem a případně si připravit pomůcky pro daný terén. Při kolektivní práci (v kategorii multi) se osvědčilo následující uspořádání pracoviště: U podlouhlého stolu sedí zleva hlavní operátor, který ovládá TCVR a vede deník; vedle něho pomocný operátor, který má možnost poslechu z TCVRu nebo z pomocného přijímače a vede přehledy stanic, se kterými se pracovalo; déle jeden nebo více dalších pomocných operátorů s pomocnými přijímači. Místo pomocných přijímačů lze použít také TCVRy s elektronickým blokováním, aby byl zajištěn vždy v daný okamžik pouze jeden signál na pásmu. Jiný systém spočívá v použití dvou (případně více) TCVRů, které napájejí jeden společný koncový stupeň s jednou anténou a jsou navzájem elektronicky blokované. Snadno lze takový systém realizovat, použijeme-li jako TCVR VKV transvertor ke KV TCVRu; těchto KV TCVRŮ pak můžeme připojit více. Výhodnější se jeví použití různých typů TCVRŮ, ale hlavně antén i pro poslech jednoho signálu. Pracoviště lze také uspořádat tak, že pomocná pracoviště jsou mimo hlavního a dorozumívání se uskutečňuje interkomem. Toto uspořádání je složitější a méně operativní. Dorozumívání interkomem je nezbytností při práci v závodě na více pásmech. Např. pro informaci mezi pracovišti 145 MHz a 432 MHz při soutěžích “Vítězství“ se osvědčil hlasitý přenosný interkom napájený z baterií. Vhodné zařízení typu interkom se prodává, ale pro jeho vcelku vysokou cenu je výhodnější použít amatérské konstrukce. Řadu problémů při spolupráci více operátorů v kategorii multi řeší použití počítače. V době psaní této publikace bránil rozšířenému použití počítačů jejich nedostatek na trhu. Využití počítače je věnována samostatná kapitola této publikace. Pro správné vedení deníku je nezbytný přesný čas. Ve všech závodech na VKV se používá jednotný celosvětový čas UT. Pro VKV závody se nejlépe osvědčily číslicové hodiny s dostatečnou velikostí čísel, které ale ukazují pouze hodiny a minuty tak, jak je potřebné pro vedení soutěžního deníku. Na našem trhu jsou vhodné výrobky SSSR. Před závodem si čas vždy zkontrolujeme poslechem rozhlasového přijímače. Ten by měl být také součástí výbavy, protože umožňuje poslech meteorologické situace, případně na VKV rozsazích možnost výskytu mimořádné vrstvy Es. Doplnění výše uvedených informací nám poskytne televizor (malý přenosný plně vyhoví). Do vybavení pracoviště patří také vše, co zajišťuje osobní pohodlí operátorů. Tato otázka by se neměla podceňovat, ve využití kvalit operátorů bývají největší rezervy. O vytápění pomocí propan-butanových teplometů jsme již hovořili. Vhodné oblečení si každý zajistí podle svých požadavků. Pro operátora je potřebné zajistit občerstvení, hlavně nápoje (převážně teplé). Celé uspořádání pracoviště musí být účelné a přehledné; je dobré vyzkoušet si ho už před odjezdem na kótu a případně si zhotovit nezbytné doplňky. Tato část zabezpečení se často podceňuje a předem se jí nevěnuje pozornost. Přesto nabývá stejné důležitosti jako ostatní technické zabezpečení, protože soutěžní deník je vlastně výsledkem závodu a celého snažení jednotlivce či kolektivu a jeho nesprávným zpracováním se celé předchozí préce zmaří. Pod pojmem administrativa rozumíme hlavně pomůcky na vedení soutěžního deníku, ale i poznámek okolo závodu, záznamů meteorologických situací, stavu poslechu majáků apod. Podle zkušeností získaných v reprezentačním družstvu je výhodné všechny tyto pomůcky shromáždit v jednom kufříku (Osvědčil se kufřík “atašé“) a svěřit je jednomu členu soutěžního týmu. Ten mé obsah kufříku na starosti, pravidelně ho doplňuje Co by měl takový soubor administrativních pomůcek obsahovat? Dostatek formulářů soutěžního deníku včetně titulních stran, přehledové mapy lokátorů Evropy, mapy meteorologické situace, formuláře na seznamy stanic, se kterými se v závodě pracovalo, zásobu čistých papírů na poznámky. Musíme mít dostatek psacích pomůcek. Píšeme-li obyčejnými tužkami, dbáme na to, aby byly předem ořezány. Potřebujeme. také gumy na gumování, ořezávátka, sadu barevných tužek, případně fixů, uplatnění naleznou i tzv. zvýrazňovače. V obsahu kufříku by měl být také seznam radioamatérských majáků, podmínky závodů, potvrzení kóty, staniční deník se všemi náležitostmi a koncesní listina. Shromáždění všech písemností nám usnadní orientaci a nemůže se přihodit, že bychom něco podstatného zapomněli doma. Obsah kufříku můžeme doplnit mapami okolí soutěžní kóty a podobnými informacemi, busolou - prostě vším, co potřebujeme k pobytu na soutěžní katě a k absolvování závodu. Před závodem (nejlépe doma) si připravíme formuláře deníku, do kterých budeme zapisovat soutěžní spojení, předepíšeme čísla spojení a na každém listě vlastní lokátor u prvního spojení. Přehledy stanic si také připravíme, nejlépe je přilepit je na tvrdou podložku pro snadnější práci v závodě. Mapy lokátorů si připravíme tak, aby sedaly dobře umístit na pracoviště; v případě, že se v závodě používají lokátory jako násobiče, máme mapy lokátorů připraveny podobně jako přehledy stanic. V příslušenství je dobré mít malou kalkulačku, nejlépe s jednoduchou možností výpočtu vzdáleností. Celá tato administrativa dozná podstatných změn, použijeme-li počítače přímo v průběhu závodu. O této problematice budeme hovořit v následující kapitole. Příprava všech potřebných administrativních pomůcek je zvláště důležitá, zúčastní-li se operátor závodu v kategorii “single“. V tomto případě je nutné všechno si předem důkladně připravit, protože každé činnost v závodě navíc zdržuje a unavuje. IV. VYUŽITÍ VÝPOČETNÍ TECHNIKY V RADIOAMATÉRSKÉ PRAXI V současné době dochází k velkému rozvoji výpočetní techniky a k jejímu pronikání do oblastí, které ještě nedávno stály stranou těchto zájmů. I tak je pochopitelné, že se tato technika začala prosazovat i mezi radioamatéry, kterým přinesla zjednodušení mnoha problémů, podstatně rozšířila jejich možnosti v oblastech moderních druhů provozu, ale také je (v některých případech) připravila o mnoho drahocenného času, respektive je i úplně odvedla od vysílání. Cílem této kapitoly není podat
vyčerpávající přehled o výpočetní technice, ale spíše nástin možností a několik
informací o tom,jak je tato technika využívána v kolektivu V jakých oblastech může radioamatér používat výpočetní techniku: 1. Přímé využití výpočetní techniky k některým moderním druhům provozu (RTTY, SSTV, AMTOR), resp. zefektivnění klasických druhů provozu (např. CW klíče na bázi mikropočítače, mluvicí programy atd.). 2. Zajištění informací potřebných pro radioamatérský provoz a přípravu na něj, např. při družicové komunikaci, směrování antén, možnosti spojení via satelit, pravděpodobnosti spojení v pásmech KV v závislosti na sluneční činnosti (teoretické podmínky šíření), zpracování meteorologických údajů do map apod. 3. Generování textů CW pro nácvik, včetně jejich automatického dávání, a další programy pro zkoušení, např. Q-kódů, prefixů, zkratek apod. 4. Programy z oblasti elektroniky pro výpočty a návrhy obvodů. 5. Zpracování výsledků nejrůznějších radioamatérských soutěží (ROB, MVT, CW, technické soutěže). 6. Vyhodnocování vzdáleností při provozu v pásmech VKV, příp. včetně směrování antén. 7. Vedení provozní evidence a deníku při VKV závodech, následné zpracování kompletního deníku ze závodu. 8. Vyhodnocování radioamatérských závodů VKV. Už z takto krátce nastíněných oblastí použití výpočetní techniky v radioamatérské činnosti je zřejmé, že požadavky na technickou stránku se budou lišit. Pro některé výpočty podle 4. a pro výpočet vzdáleností z lokátoru může stačit i programovatelný kalkulátor, i když např. nutnost “kódovat“ lokátory do řady čísel může být (a někdy je, jak se ukazuje při vyhodnocování závodů) zdrojem četných náhodných chyb. Pro oblast vyhodnocení radioamatérských soutěží v pásmech VKV jsou vzhledem k množství údajů zapotřebí systémy podstatně rozsáhlejší, pokud samozřejmě výpočetní techniku nechceme použít ke kontrole správnosti vypočtených km. Například při vyhodnocení IARU Region I. VHF/UHF Contestu 1986 byl pro tyto účely použit minipočítač ADT-4500 s rozsáhlým vybavením, diskovými pamětmi, terminálovou sítí a databázovým systémem. A i tak si vyhodnocení vyžádalo cca 50 hodin strojového času, a dalších cca 100 hodin při přípravě a odlaďování programů. A to ještě při křížových kontrolách byla pro kontroly vzdáleností používána další technika. Jinak by se ale zřejmě nepodařilo zvládnout vyhodnocení přibližně 2200 deníků v 16 kategoriích za dobu 4 dnů, včetně vytištění výsledkových listin a podkladů pro tisk výsledků. Většinu výše naznačených oblastí stačí zvládnout nejrůznější mikropočítače, dostupné již v určité míře i u nás. Např. pro nejrozšířenější mikropočítač ZX-Spektruin jsou k dispozici mnohé programy, o kterých se již psalo i v Radioamatérském zpravodaji, a které se mezi radioamatéry šíří. Ve stručnosti jen několik údajů o některých z nich: Programy pro SSTV: od GIFTU, pro příjem SSTV přímo do počítače, a maďarský, který umí SSTV i vysílat. Program pro RTTY: opět od GIFTU, který umí přijímat i vysílat RTTY bez konvertoru, s komfortem několika pamětí, možností přípravy textu při příjmu. Program SOPP4: pro práci přes družice na vysoké dráze (Phase 3) včetně směrování antén, grafického znázornění polohy družice a sféry viditelnosti. Program WOTSON: pro určení pravděpodobnosti spojení v pásmech KV podle stavu sluneční činnosti, období a pásma. Programy pro příjem CW. Mnoho programů pro výpočet elektrických obvodů, antén, transformátorů apod. Ze stručného přehledu je vidět, že tyto oblasti využití počítačů v radioamatérské praxi pokrývají dostupné programy, i když se samozřejmě nabídka programů liší pro různé počítače, a ve většině případů jsou tyto programy psány alespoň částečně ve strojovém kódu a nejsou tedy přenositelné na jiný typ počítače, i když oba používají jako základ BASIC. Vedení soutěžního deníku na VKV Pro práci na VKV bude zřejmě nejzajímavější aplikací vedení provozní evidence při závodech a následné vyhodnocení závodu. Vzhledem k tomu, že tento problém není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá, pokusme se rozebrat požadavky na počítač, který by tento úkol mohl splnit. Od programu požadujeme, aby byl schopen zpracovat minimálně 600 spojení, aby doba odezvy na požadavky operátora byla okamžité, aby systém byl bezpečný, tj. aby v případě výpadku el. proudu nebo havárie systému zbyla kompletní data anebo minimálně něco, z čeho jsme schopni deník rekonstruovat. Od počítače požadujeme, aby to byl pokud možno kompaktní systém (vždyť všelijakých “krabiček“ je většinou na pracovišti operátora i tak dost), vybavený spolehlivou klávesnicí, obrazovkovým displejem, tiskárnou (viz rekonstrukce dat) alespoň na úzký papír, s možností připojení kvalitní tiskárny na široký papír (nebo alespoň dálnopisného stroje) a hlavně rychlou záznamovou jednotkou pro ukládání dat (tedy pružným diskem nebo kazetopáskovou jednotkou s přímým přístupem, ovladatelnou z programu). Na počítači by měla být možnost psát programy ve vyšším programovém jazyce, protože psaní takového programu ve strojovém k je sice realizovatelné, ale námaha by byla neúměrné výsledku. Z uvedených požadavků je snad zřejmé, že systémy jako ZX-Spectrum s kazetovým magnetofonem jsou použitelné pouze s velkými výhradami. Z Československé produkce by pravděpodobně přicházel v úvahu pouze systém TNS z JZD Slušovice, ale to není záležitost pro amatéry ani majetné radiokluby. Radioklub OK1KUO, který vyhodnocuje VKV závody na počítači od roku 1975, používal zprvu pouze kalkulátor HP-9803 (ovšem pouze pro tisk deníku, nikoli pro evidenci při závodech); nyní používá pro evidenci při závodech stolní kalkulátor firmy Hewlett-Packard HP-85. Jde o stolní kalkulátor vybavený displejem o 16 řádcích s 32 znaky na řádek, úplnou klávesnicí, tiskárnou na teplocitlivý papír (32 znaků na řádek), kazetovou jednotkou. Kapacita paměti je 32 kB pro uživatele. Vše je zabudováno do pouzdra velikosti psacího stroje a perfektně odrušeno (i při umístění těsně vedle přijímače není na něm ani stopa po počítači). Pro tento stolní počítač byla postupně vytvoř‘ena sada programů, umožňujících vedení průběžné evidence v závodě s uchováním údajů o spojení na kazetě, z níž se po návratu do stálého QTH vytiskne kompletní deník se všemi náležitostmi ve tvaru, který vyhodnocovatelé akceptují. Programy umožňují, aby na jedné kazetě byly uloženy údaje až z pěti různých závodů, kde každý závod může obsáhnout až 900 spojení. Pro informaci zde stručně popíši strukturu ukládaných údajů a funkci některých programů.
1.
GURIČAN, J.: Program na evidenci spojení v radioamatérském preteku /PC-1500/.
Radioamatérský zpravodaj č. 5/1986 VI. TABULKY, MAPY A GRAFY 1.
Stavba antény pomocí jehly.
|
Při stavbě antény na volném
prostranství se osvědčila stavba pomocí druhého pomocného stožáru - tzv. jehly.
V tomto případě postavíme nejdříve vlastní stožár, upravíme délky kotev a potom
postavíme stožár znovu s anténním systémem 
