Za dalším rekordem na 56 Mc [1935]

V. Vopička OK1VP

Vysílací a přijímací polní aparatura OK1VP pro 56 MC s vysílací a přijímací anténou a s bateriovým kufříkem.

"S jídlem roste chuť", praví přísloví a tak po zdařilých pokusech dne 28.října 1934 na trati Ml. Boleslav-Říp mezi stanicemi OK1VP a OK1AA rozhodl jsem se zkusiti štěstí na vzdálenost mnohem větší. To proto, že při těch 48 km byla síla obou stanic nad očekávání veliká, dávající naději na úspěch mnohem významnější.

Začal jsem jako voják před bitvou: s mapou v ruce. (Já sice nevím, jestli se takto bitva začíná, ale to je jedno). A po delší úvaze, ve které brány v potaz všechny okolnosti, rozhodnuto, že pětimetrový vysílač nebude umístěn někde jinde, než na Černé hoře u Janských lázní v Krkonoších. Toto rozhodnutí se řádně uleželo a rozleželo po dobu zimní, nepřející takovým lehkoathletickým cvičením, jako je pochod s portable stanicí, stavění stanice pod širým nebem atd. Zatím stalo se ještě určitějším a pevnějším: buď to, nebo nic.

První prací s pokusy související byla příprava aparátů. Po nabytých zkušenostech bylo usneseno: 1 zhotoviti skládací stožár pro svislou anténu vysílací, 2. zlepšiti účinnost vysílače, 3. zabezpečiti všestranně provoz stanice. K těmto třem bodům přibyl za nedlouho čtvrtý, totiž 4. použití jednodrátového reflektoru.

Prvý bod se zdál býti nejtěžším problémem, ale nebyl. Nápad přišel a v brzku sestaven celý skládací systém, nesoucí nejen anténu, ale i stolek pro aparáty, které se tak dostaly do žádoucí výše nad nenasytný povrch zemský. Je čtyřdílný a zakotvený šňůrami na čtyři kolíky, zaražené do země. Stabilnost FB! (viz obrázek)

Účinnost  vysílače bylo možno zvýšiti jen jednou cestou: zabrániti pokud možno nejdokonaleji ztrátám vysokofrekventním. Kufřík s bateriemi nebylo možno rozšířiti a osazovati vysílač výkonnějšími lampami jsem zamítl s ohledem na zatížení proudového zdroje. Zůstal tady kufřík nedotknut, naplněn jsa 32 suchými bateriemi od říjnových pokusů (jichž napětí zatím pokleslo ze 135 na 125 V) a čtyřvoltovým akkumulátorem nejmenšího rozměru. Zato vykonány přehlídky tlumivek, které doporučuji nejvřelejší pozornosti všech pracovníků na 56 MC. Až se hlava točila z točení nových a nových tlumivek - ale ty rozdíly, pane bože! Potom se ladila anténa na nejvhodnější délku, což přidalo také něco šťávy. A tak se zachycoval pramének za praménkem , až - ejhle - zkušební žárovka v kmitně antény znamenitě svítila. Konečně seřízením mřížkového předpětí a napětí pomocné mřížky modulační pentody nastavena modulace (Heising) na žádoucí výkon.

Zabezpečení provozu se stalo pevnou konstrukcí aparátů, přehlédnutím všech spojů a - několikanásobným postavením a rozebráním celé aparatury (něco jako polní cvičení). Nikdo neví, na co všechno možno zapomenouti!

Právě dva dny před pokusy zkoušky byly dokončeny a připravena dvě malá zavazadla, kufřík s přístroji a příslušenstvím a kufřík bateriový, k němuž přidána složená anténa.

Posice OK1VPx na Černé hoře

Zatím zalarmovány známé 56 Mc stanice a rozeslány jim pořady pokusů, které jsou dobré k tomu, aby nebyly dodržovány. Ale máte něco jistého v ruce, jak říkala moje bytná. Sám, neznaje Černé hory (tu v Krkonoších), dlouho jsem přemýšlel, jak se informovati včas o tamní situaci. Také jsem hledal oběť, která by mne na tuto pouť za štěstím nezištně doprovázela. Všichni známí majitelé aut byli "právě zadáni", nezbyla než dráha, na kterou sice takto hubujeme, ale která nás musí nakonec z nouze vytrhnouti. 138 km vlakem je drahý špás a lanovka na Černou horu ještě dražší - však to znáte: krátce a dobře, neměl jsem nikoho.

A tu jsem konečně měl užitek ze svého tajemníkování v ČAV: vzpomněl jsem si, že jistý pan Jar. Černý z Černé hory jest našim členem. Dvojitý lístek tam a lístek s odpovědí rozřešily vše: nalezl jsem pomocníka a dostal informace o terénu. Později jsem viděl, že ten pan Černý na svou nezkušenost je docela milý človíček, mající hodně chutí do SW a tři krátkovlnné přijímače, které ale nejdou.

Den před odjezdem vypadala situace takto: OK1AA bude QRV někde za Prahou, OK1MC na Strahově v Praze, OK1BM na Chlumu u Ml. Boleslavi, OK1RO na Kozákově, OK1AM na Neštěnické hoře u Benešova, OK1AW někde u Městce Králové. Od ostatních vyzvaných, zejména z OK2 nebylo zpráv.

Neděle 5. května se ohlásila skvělým počasím, zatímco všech čtrnáct dni před tím nestálo za mnoho. Ráno jsem v 1/2 8, odťukal slíbenou depeši na 3,5 Mc, kterou asi nikdo neposlouchal a hajdy na autobus k pražskému rychlíku. V jedenáct hodin jsem již od Hostinného studoval cíl své cesty: Černou horu. Vzdouvala se v malé dálce, baňatá, se sloupy visuté dráhy a Sokolskou boudou na vrcholu a - nelíbila se mi. Na mapě vypadala rozhodně lépe. Viděl jsem všude po svazích černý les, jen asi dvě mýtiny, za ní kopce ještě vyšší a holé, svítící sněhem: ty by se mi rozhodně líbily - ale je k nim daleko, příliš daleko na můj krátký čas do 14 hodin! Zahalil jsem se do trpělivosti a přemýšlení, které jsem vystřídal až ve vozíku lanovky živou zvědavostí. Ta lanovka mne naprosto nedráždila (vždyť stojí 28 Kč!), ale ten terén pod ní! Na konec jsem byl v duchu rozhodnut pro terasu Sokolské boudy. Té terasy se asi také týkala má první slova, jimiž jsem časoval pana Jaroslávka, který mi přišel ke stanici lanovky naproti. Na které je straně? - Má železné zábradlí? Viděl jsem to brzo: byla na severní, nevýhodné straně, měla důkladné železné zábradlí a byla schována za hřebenem střechy. Ztratil jsem okamžitě o ní zájem a věnoval pozornost mýtině pod boudou, na svahu otevřeném k jihozápadu. A tu mi pan Černý nabídl první pohostinství: je tam jakési lešení pro fotografa. Přijal jsem a když jsem lešení viděl, dokonce s nadšením. Bylo dřevěné a i toho dřeva bylo na něm tak málo, že vítr, ač mírný, jim téměř kýval a pod kroky vystupujícího člověka po žebříku se chvěla a zmítala jak loď na moři. Bylo to výborné. Ihned vztyčen stožár (bylo 13 hodin), zakotven na pohyblivém lešení (jaká ironie - samo potřebovalo zakotvení a také se na něm pan Černé pro budoucnost usnesl!), podle kompasu umístěn reflektor a za ním přijímací anténa, která shozena prostě dolů na nejbližší smrček. Byla velká nouze o motouzy (raději víc do kapes!), ale konečně vše sestaveno, jak při trainingu bylo nacvičeno. Myslím, že ve 13 a 1/2 jsme byli QRV, nebýt toho, že pán Černá dal přinésti vepřovou s knedlíkem až na lešení, které tím prodělalo hotovou mořskou bouři a operátor téměř by byl začal pokusy s voláním S.O.S. !

Ve 13.50 jsem odmítl každou stravu a zahájil - ne hladovku, ale naslouchání. Člověk nikdy neví, co na bandu najde. A našel jsem ihned. OK1RO hlásí smutnou zvěst, že jest právě vyhořel, zničiv tři lampy v přijímači: vysílá, ale nemůže přijímati. Je na Kozákově a je nám ho opravdu líto, neboť jeho stanice je slyšitelná velmi silně (R9) a její modulace je výborná. Přesně ve 14,00 končí a naše stanice začíná vysílati první výzvu telegrafií i fonií. Ve dvouminutové přestávce zaslechnuty stanice OK1ROx a OK1BMx, kterým ihned podána o poslechu zpráva. V dalším intervalu zaslechnuta stanice OK1AAx, která ohlašuje své QRA u Lipan, mezi Čes. Brodem a Kouřimi. Nebylo možno odepříti si potěšení z rozmluvy s touto milou stanicí, známou z dřívějších pokusů. Operátor byl pan Ing. Schäferling, hlásí podmínky stanice a jakost příjmu a s potěšením se dovídáme, že přijímá naší stanici zcela silně a srozumitelně na několik párů sluchátek. Spojení omezeno bylo na nekratší dobu, aby bylo možno zavolati i jiné slyšitelné stanice, mezi nimiž OK1BMx se již hlásila po delší dobu. Také tato stanice, obsluhovaná p. M. Burdou z Trutnova a panem K. Kosteleckým z Ml. Boleslavi, přijímá naší telefonii silně a čitelně. Ale je nutno hledati dále - a brzo narážíme na flétnové signály stanice OK1AWx (operátor Alois Weirauch), se kterou ihned vstupujeme ve spojení. Také tato stanice nás přijímá bezvadně, sama pak má modulaci výbornou. Po tomto spojení zaslechnut neobyčejně silný hovor stanice OK1FFx, pracující se stanicí 1AB. Ihned zavolána a okamžitě se uskutečňuje spojení s touto ze všech nejvzdálenější stanicí. Je umístěna na vrcholu Ládví u Prahy, přijímá nás velmi dobře a je nadšena tímto spojením. Ale čas ubíhá nemilosrdně a nutno ještě provésti několik pokusů s OK1AAx, která mění umístění reflektorů a direktorů, jakož i rozloučiti se s ostatními stanicemi. Zavolány proto postupně poznovu všechny uvedené stanice, poděkováno jim za součinnost a před 16. hodinou sklapnuty definitivně vypínače přístrojů.

Následovalo rozebírání stanice a složení do zavazadel, po čemž nastal "ústup" ke stanici lanové dráhy. Lanovka i železnice zdála se příjemnější, lidé roztomilejší a svět krásnější: pokus se zdařil, vraceli jsme se spokojeni.

Docílené výsledky jsou tyto: největší překlenutá vzdálenost 108 km (Ládví u Prahy), pak 90 km k Lipanům, 65 km na Chlum u Ml. Boleslavi, 55 km do Městce Králové a 35 km na Kozákov. Všechny spojení byla v maximální síle R9+, srozumitelnost 100% a to na obou stranách. Input všech stanic kolem dvou wattů, spíše méně.

A na konec jednu zajímavost: stanice OK1VPx byla po celou dobu pokusů přijímána uprostřed města Ml. Boleslavi (230 m. n. m.) na rozhlasovou anténu v síle R9. QSA5. U superregeneračního přijímače byl OK-RP 173 (F. Kostelecký).

Krátké vlny 6/1935

Poznámka: podle tehdejších povolovacích podmínek byly značky stanic na portable stanovišti doplňovány znakem "x"

KLÍNOVEC V KRUŠNOHOŘÍ : STUDNIČNÁ V KRKONOŠÍCH = 200 km [1936]

Prof. Václav Vopička, OK1VP

Pokusy s 56 Mc, stanovené na dny 24., 27. a 28. července loňského roku do Krkonoš, měly jednoho velikého nepřítele: nepohodu. Prší-li a je vítr, jsou pokusy v poli i "v kraji" nepohodlné a obtížně. Prší-li však, je hustá mokrá mlha a řezavě studený vítr na horách, jsou polní pokusy ve výškách kolem 1500 metrů něčím, co potřebuje kuráž. Trpí jak operátor, tak aparáty a neschází mnoho, aby oběma přešla chuť a zahodili flintu do žita.

Byly to první systematické pokusy s hřebenů Krkonoš, když předtím 5. května jsem s úspěchem okusil pracovati s Černé hory. Jejich pořad byl všem známým majitelům zařízení 56 Mc poslán předem a tak nezbylo, než 24. července přes nepříznivé počasí vydati se s aparáty na pouť ze Sv. Petra, kde byla moje dočasná "základna" - do stoupání přes 700 metrů na stanoviště na Luční hoře 1548 m vysoké. V nižších polohách pršelo, nad 1200 metry byla hustá mlha a ostrý severozápadní vítr. Vystupoval jsem po svahu Kozích hřbetů a moje zavazadla (dva kufříky, chlebník se svetry, pumový plášť) mne značně tížila a propotila. První obtíží bylo najíti samotnou Luční horu ve tmách husté mlhy. Když se to šťastnou náhodou zdařilo, stavěly se aparáty a chvílemi tancoval indiánský tanec kvůli zahřátí. Všechny svetry a nepromokavé kabáty byly velmi slabou slupkou proti dotěrné studené vichřici. A přece ve stanovenou hodinu (14 hod.) prořezávaly mlhu první signály všeobecné výzvy.Námaha se tenkrát vyplatila. V kraji nebylo tak zle a věrní pracovníci OK1AW, OK1AA, OK1FF a OK1BM byli na svých místech a ozývali se jeden po druhém. Za nejlepší platilo toho dne spojení OK1VPx s OK1AAx, umístěným na Besedné u Dobříše, překlenutá vzdušná vzdálenost asi 150 km.

Na oba další dny jsem měl společníka: OK1AW neodolav pokušení, vypravil se za mnou do Sv. Petra, odkud 27. července jsme stoupali za celkem pěkného počasí k Výrovce na horu Pláň, 1426 metrů vysokou. Tam jsme se usídlili na triangulační věži. Přes poměrně příznivou povětrnost (oblačno, větrno) jsme silně trpěli zimou a OK1AW konečně složil zimou roztřesené údy na podlahu věže, hledaje marně ochranu před chladivým vánkem. Toho dne očekávání zklamalo. Ukázalo se, že weekendová sobota není vhodným dnem pro pokusy: pouze 4 amatéři našli toho dne čas, aby se někde umístili se svými aparáty. Za nejlepší spojení tohoto dne platí OK1VPx - OK1AAx, který měl přístroje nad Týncem nad Sázavou. Vzdušná vzdálenost z minulých pokusů (140 km) nebyla toho dne překonána.

Neděle 28. července začínala pro pokusy zcela nepříznivě: celou noc pršelo a husté mraky se hnaly přes krkonošské hřebeny. Toho dne se dlouho otálelo s výstupem. OK1AW nezdál se jeviti právě mnoho nadšení pro horolezeckou túru, který nás čekala (v plánu byla Studniční hora jako nejlepší místo pro spojení s Moravou), ale mlčel a čekal, co budu říkati já. Já také zatvrzele mlčel a myslím, že nebýti toho mlčení, zůstali jsme rozhodně doma. Neboť stačilo jen, aby někdo neprozřetelně projevil svou odmítavou náladu: na to se čekalo na obou stranách. V poslední minutě se vyrazilo a bylo nutno čile šlapat, aby čas byl dodržen. Nahoru jsme došli zničeni, po Studničné ani památky; jen mokrá mlha kolem dokola a silný, řezavý vichr. Terén jsem sice znal dobře, přece však v "kamenité pláni" kolem Studničné jsme ztratili směr a konečně se nouzově usadili na pokraji svahu, který jsme měli za vrch Studničné hory. Postavení aparátů vyžadovalo kruté práce. Než byly postaveny, bylo vše mokré skrz naskrz. Mokrá mlha se srážela v neobyčejně vydatné kapky na obleku, rukách, obličejích, lampách, šňůrách, sluchátkách, na mikrofonu, vypínačích, anténě - krátce všude. Jak se sáhlo na kov, hned to škublo elektrickou ranou. A přece jsme se pokusili o spojení a statečně vysílali svou výzvu. Ale síla aparátů slábla. Navlhly šňůry baterií, sluchátek, utvořily se kapky vodní mezi deskami ladících kondensátorů a mezi závity cívek, potom i louže kolem lamp a skomírajícím přijímačem jsme zaslechli slabé volání stanic OK1BM a OK1FF, jimž pro hluk vichru nebylo možno dobře rozuměti. Nic platno: ohlásili jsme svou situaci a rozhodli se pro ústup.Ten proveden zcela v pořádku a hodinu nato jsme se oba a se vším sušili v Havlově boudě na Výrovce, kde OK1AW k radosti několika nešťastníků spravil bateriový rozhlasový přijímač (v boudách na hřebenech není světelný proud), aby mohl býti poslouchán zápas Slavia - Juventus ze Švýcar. Den, do kterého se kladlo nejvíce nadějí, skončil tedy špatně. A přece přinesl řadu nových zkušeností, kterých bude v budoucnu využito... Tedy přece jen úspěch.

To by byla historie,  která nemá s nadpisem a zamýšleným tématem Klínovec - Studničná co dělat. Je zde uvedena jen jako dokument amatérského snažení (nebo, chcete-li, tedy fandění) a postupnému lámání rekordů. Šlo to krásnou vzestupnou řadou: Chlum-Říp 48 km, Černá hora - Ládví 108 km, Luční hora - Besedná 140 kilometrů.

Při jedné z rozmluv s RP-108 jsem vzdychl odvážnou tužbu: kdyby tak chtěl se někdo podívati na Keilberg (Klínovec) a vzíti s sebou 56 Mc aparaturu. To bylo koncem července. A ejhle! Po návratu z Paříže koncem srpna nalézám doma lístek, tlumočící úmysl pana OK1AA vydati se na Klínovec s 56 Mc zařízením s pozváním k účasti. Všechna únava z cesty padá, ihned píši kladné rozhodnutí, vyměňuji "zhaslé" baterie, přezkoušuji aparáty a třetího dne po návratu z ciziny (1. září) si to již šinu k Špindlerovu mlýnu s oběma známými kufříky a potřebnou turistickou výzbrojí (o jeden svetr raději víc!). Kdyby bylo po mém, byl bych si vybral za stanoviště Černou horu. Jsem již přesvědčen, že je to ideální místo pro práci na 56 Mc, z celých Krkonoš nejlepší! Výborná poloha pro celé Čechy a pro Moravu také. A lehce dostupná pomocí lanovky - žádná dřina. Než okolnosti rozhodly jinak a já musil na Špindlerův mlýn. Vyvolil jsem tedy Studničnou horu, hlavně s ohledem na moravské kolegy, kteří také zvláštním lístkem upozorňovali mne a vyzývali k nedělním pokusům. Ostatní kopce jsou z té strany stíněné a německo-čsl. Sněžka by mohla vésti k nějakému maléru ...

Tři hodiny úmorného výstupu mne přivedly na Studniční horu, tentokrát jasnou a usměvavou v záři sluníčka. Točím se po místě, kde jsme tábořili s kolegou OK1AW, a vidím, že to bylo na svahu Obřího dolu, pro Čechy nijak výhodné postavení. Triangulační věž, na kterou vylézám, je asi 700 m dále na SV. Čas vysílání nebylo možno dodržeti: teprve přesně v 11 hod. vysílám prvé volání místo v 10 hod. Staří známí se hlásí svými stanicemi a tak slyším a volám postupně OK1ROx, OK1AWx, OK1LHx, OK1AOx. Marně pídím po moravských stanicích, kvůli nim zkracuji až neslušně spojení se stanicemi českými. Ale poněvadž se pracuje výlučně telefonicky, jde vše rychle a zbývá dosti času na usilovné poslouchání po pásmu. Z moravských OM neslyším nikoho, zato narážím na slabší vlnu stanice OK1AAx, umístěnou na Klínovci v Krušných horách. Je právě ve spojení s OK1ROx. Slyším, že obě stanice měly spolu pěkné duplexní spojení na 160 km, čímž znovu zlomen poslední rekord, slyším ale i to, že OK1AAx přijímá mou stanici, sice slabě, že i možnosti spojení nepochybuje... Od té vteřiny já však o možnostech spojení nepochyboval. Přijímám jeho stanici, on slyší mou - to aby v tom byl čert, abychom se nesešli. OK1AAx končí spojení s OK1ROx se žádostí, aby mne upozornil OK1ROx, že mne bude OK1AAx volat, já však nečekám na výzvu se strany OK1ROx a s jistou vážností a důkladností volám do mikrofonu výzvu pro OK1AAx. Vždyť se jedná o zlomení právě zrozeného rekordu! Výzva skončena, klapou vypínače a - OK1AAx je zde! Známý a milý hlas přítele Ing. Schäferlinga ozývá se ve sluchátkách sice se zmenšenou hlasitostí, než na jako jsme mezi sebou zvyklí - ale přece zřetelně a srozumitelně. Hlásí obvyklý report stran příjmu (jsme tam také slaběji slyšen), některé zajímavosti, svou posici a dodává, že podle mapy, kterou má po ruce, činí dosažená vzdálenost tentokrát plných 206 km. Po výměně depeší končíme toto spojení, abychom věnovali opětně čas poslechu moravských amatérů, z nichž jsme neslyšeli ani jednoho. Také pražští kolegové OK1MC a OK1FF dnes nejsou k slyšení, jak u mne, tak i u OK1AA.

Nadchází poledne a s nim i přerušení pokusů. Stanice umlkají, jen OK1AA vysílá za nějakým účelem své telegrafické signály. Využívám této přestávky nejen k tomu, abych dodal vychladlému tělo nových kalorií v podobě řízku s chlebem, ale i k tomu, abych zřídil druhou anténu přijímací kvůli těm moravským kolegům. Je laděná a směrovaná k jihovýchodu. Ještě provádím jeden běh kolem trigonometrického bodu, abych vrátil tělu potřebnou pohyblivost a již ve 13 hodin sedím opět se sluchátky na uších u aparatury a se vší známou obezřetností a trpělivostí hledám moravské stanice. Marně. Znovu zjišťuji signály stanice OK1AAx a ve 13 hod. 36minut zachycuji výzvu nové stanice v pásmu pětimetrovém, OK1AMx. Kolega Aug. Stejskal, její operátor, je spolu s OK1ZL na Mezivratech (za Voticemi), odkud má krásný výhled na celou Šumavu, který líčí: Je 712 m vysoko (což vzhledem k vysokému okolí není nijak vynikající) a přijímá naší stanici v síle r 5, 80-100% čitelnost. Slyšel stanici OK1AAx a OK1LHx, ale nedosáhl od 9 hodin dopoledne žádného spojení, až tohoto. Oba máme radost a já tím větší, že toto spojení je opět novým dokladem pro způsob šíření vln těchto dálek. Vzdušná vzdálenost mezi našimi stanicemi činila plných 150 km. A znovu se dávám do hledání nešťastných OK2. Slyším kuňkání nějaké stanice, pracující s nemodulovanou vlnou, jejíž signály jsou ovšem hned na tom, hned na onom dílku diálu a - bůh odpusť - marně se snažím je rozluštiti. Trpělivě přejíždím celé pásmo znovu a znovu v důvěře, že snad přece zaslechnu tu touženou dvojku, ale marně. Blíží se hodina, kdy musíme nastoupiti sestup, abych ve Špindlerově mlýnů stihl dopravní prostředek: navazuji ještě spojení s OK1AQ a OK1LH, kterým sděluji svůj odchod, jakož i dnešní výsledky, uzavírám stanici a dávám se do skládání. Před 15. hodinou opouštím svou posici, abych zdolal tříhodinový sestup kolem Luční boudy. Rennerovy boudy a stezkou po svahu Kozích hřbetů (Bucharovou). Je 18 hodin, když vstupuji do hotelu "Slávie" ve Špindlerově mlýně, abych se zrestauroval černou kávou a holbou piva.

Tak tedy byl 1. září udělán svojí nový rekord: 160 km mezi OK1RO a OK1AA a 205 km mezi OK1VP a OK1AA.

A ti moravští mi leželi v hlavě celou cestu zpět a myslím, že mne i v noci pronásledovali v nepěkných snech. Buď jím bůh milostiv!

Krátké vlny 2/1936 (na webu OK1VVW )

pro web OK2KKW přepsal a upravil Matěj, OK1TEH