|
Nepatřím mezi horlivé čtenáře fantastické literatury. Vadí mi, že autoři často příliš volně vykládají výsledky předpovědi současné vědy. Rád čtu ale takovou fantastickou literaturu, která kritizuje některé zjevné současné negativní vývojové tendence a ukazuje perspektivy jejich kladného řešení ve prospěch lidi. Příkladem může být kniha pokrokového amerického spisovatele Ray Bradburyho „451º Fahrenheita, kde mimo jiné vážnější věci je krásná scéna z domácnosti, kde paní domu podlehla svodům televize (která v té době už měla obrazovky přes celou stěnu místnosti) a nepřetržitě holdovala jejím pořadům, jež v té době nevynikaly zvláštní duchaplností. Musím však říci, že mi stále vadí u takových seriózních ‚science fiction‘ soustavné opomíjení problematiky, týkající se budoucnosti radioamatérské činnosti. Jsem totiž přesvědčen, že jen povrchně technicky sečtělý spisovatel by při troše fantazie měl najít v amatérském oboru studnici nápadů, za něž lze celkový honorář jen stěží vyčíslit. Toto moje přesvědčení se datuje od jednoho šerého nedělního večera, kdy jsem
sedl k svému ,,dvoumetru", narazil sluchátka a začal přejíždět pásmo. Bylo tu
jaksi pusto a nevlídno ladem i sadem. Zato však bylo po večeři, a tu . . . šum
pásma ustává a já stavím velký vysílač (1,5 kW, 1250 MHz, řízený krystalem) pro
spojeni odrazem od Měsíce. Pamatuji se jasně, že dlouho jsem se nemohl
rozhodnout, mám-li použít vyřazené vysílací elektronky z vysílače barevné
televize, jež po uplynutí záruční doby služby ve vysílači přenechala Čs.
televize kolektivům za cenu staré mědi. Kromě toho mi totiž poradní středisko n.
p. Tesla, zřízené pro technické konzultace amatérům v Evropě i jinde, nabízelo
různé části starších vývojových vzorků VKV vysíláčů, ale nakonec jsem zůstal u
té televizní elektronky, poněvadž ta byla opravdu skoro zadarmo [1]. Abych
vysvětlil to středisko, musím říci ke cti naši rodné Tesly, že poměrně brzo si
uvědomila, že by se pro amatéry mohlo něco udělat a kromě zřízení toho střediska dala do prodeje amatérský komunikační přijímač typu
,,Kopřiva", který měl takové parametry, že po jeho poznání u všech světových
firem stáhli roletu a ač neradi, přešli na výrobu dětských kočárků. Viděli, že v
oboru komunikačních V té době se také odlehčilo československým dálnicím, neboť radioamatéři místo Spartaků a Wartburgů kupovali houfně zmíněné přijímače. Přišly už do prodeje vysokofrekvenční konektory a proslýchalo se, že nejbližších měsících, nejpozději do konce prvního pololetí 1980, budou mít v radioamatérské prodejně v Žitně ulici v Praze vyřazené krystaly pro stavbu VKV vysílačů. Jak tak člověk zaměstnává ruce vrtáním a pilováním, semele v myšlenkách ledacos.
Já jsem si zavzpomínal, jak jsme nedávno seděli v jedné z kluboven v
předposledním patře nově zřízené budovy Ústředního radioklubu ČSSR na Sněžce,
jehož úroveň se tak podařilo mnohonásobně zvýšit. Do Krkonoš v té době dávno
vedla bezhlučná visutá rychlodráha, která pražské amatéry přepravila z Večer, když se setmělo, zapjali jsme klubovou dvanáctistovku a dodělali pro
OK1CAV odrazem od Měsíce poslední spojení pro diplom WAS ZMZ-1250 MHz fone [2].
Naše signály probudily posádku Československé observatoře na Měsíci a již nás
volal příjemný hlas Mrkosův, který po předání reportu si v delší relaci liboval,
jaké jsou tam na Měsíci krásné horolezecké terény, lepši než na Lomnickém štítě
a na jižním pólu (Země). Jelikož se blížila doba zpráv, vyčkali jsme přeletu radioamatérského sputníka, z
něhož jsme si vyžádali nejnovější radioamatérské zprávy.
Tohoto sputníka se také používalo pro sjednávání skedů. Jeho magnetická paměť
shromažďovala data, kdy je kdo na zeměkouli na VKV pásmech v tu chvíli připraven
ke spojení například EME 145, 435 nebo 1250 MHz, a po vyslání povelu ze Země
magnetofon všechny záznamy zvýšenou rychlostí vyslal. Amatér chtivý VKV DXů si
jen pásek pomalu přehrál, našel vhodnou protistanici na 1250 MHz (to bylo
uskutečněno z iniciativy OK1KAD) a příslušné spojení navázal. O tomto způsobu
navazování spojení se sice hodně diskutovalo, to prý to není to pravé
amatérství, ale sběratelé rekordů a diplomů si smlouvali spojeni pomocí
managerského sputníka čím dál tím víc. Dlužno však poznamenat, že poměrně stejnosměrní vékavisté v té době už nebyli nejaktivnějším odborem sekce. Před řadou let bylo možno pozorovat po našich vlastech, zvláště ve větších vzdálenostech od měst, podivné záblesky a úzké pruhy světla, mířící s kopce n kopec, s kopce do údolí i s kopce ke hvězdám, zvláště pak ku Měsíci. Tyto svatojánské mušky, to nebyl nikdo jiný, než příslušníci odboru HKV (čti: hrozně krátkých vln, těž mikronáři zvaní) [3]. Tito amatéři používali molekulárních zesilovačů a generátorů koherentního světla, které lze modulovat a pomocí kterých už v roce 1960 bylo navázáno spojení na vzdálenost 40 km [4]. Přišly ke cti staré návody na fotoblesky (kde jsou ty časy, kdy na ně vysílači žehrali), neboť molekulární zesilovače světla potřebují záblesk z výkonné výbojky ke vzbuzení intenzivního koherentního, tzv. vynuceného vyzařování světla. Uhlová šířka svazku světla tohoto druhu vysílačů činí nepatrné zlomky stupně, takže lze např. na vzdálenost 40 km vytvořit světelný terč o průměru několika desítek metrů a na Měsíci vytvořit výkonnějším vysílačem (tak asi třídy B) „prasátko" o průměru asi 100 km. Hlavním technickým problémem mikronářů, o němž se mnoho nadiskutovalo a mnoho papíru v Radiu ČSSR popsalo, byli konstrukce dostatečně stabilního stativu, z něhož by bylo možno bezpečně trefit příslušný kopec, popřípadě kýžený kráter na Měsíci [5]. Stabilita kmitočtu, která kdysi dělávala takové starosti, je u těchto generátorů světla alespoň 10-7, takže dobře vyhovovala v té době již po páté zpřísněným provozním předpisům.
Amatérům rovněž nabízeli k vysílání jednu čáru v infračerveném pásmu, tedy vlastně pásmu tepelném, ale po několika pokusech se zjistilo, že na infra vysílá každá horká hlava a že by tedy úroveň rušení na tomto pásmu byla značná. A tak zbylo jen to pásmo ultrafialové (1250 terahertzů), které mělo alespoň tu výhodu, že za špatných condů se mohl amatér pomocí svého vysílače do brunátna opalovat [9]. Ale abych se vrátil na tu Sněžku. Po vyslechnutí zpráv ze sputníka jsme si poslechli ještě půlnoční zprávy z vysílače Mělník. Tato stanice měli pro naše vékavisty zvláštní půvab, neboť po skončení programu po půlnoci se používalo na žádost URK tohoto vysílače k vytvořeni naši vlastní Československé polární záře, lépe řečeno záře mělnické, amatérskou hantýrkou: ,,mělničiny". Vedle normální rozhlasové antény postavili radioamatéři z ušetřeného materiálu velkou soustavu dipólů, která vytvářela úzký svazek kruhově polarizovaných vln směřujících kolmo vzhůru. Na tuto anténní soustavu se celý výkon vysílače po půlnoci přepínal. Ozařujeme-li zředěnou atmosféru výkonnou kruhově polarizovanou vlnou, vytvoří se ve výšce asi 90-100 km zářící výboj zcela podobných vlastnosti jako polární záře [10]. Potřebný výkon je několik set kW a vhodný kmitočet leží v kratším pásmu středních vln (proto ten Mělník) záleží na místní velikosti magnetického pole Země v Ionosféře, místě dolní vrstvy E. Naše mělničina má proti záři polární tu výhodu, že v ní je možno dosáhnout vyšší koncentrace a že se tedy od ní mohou odrážet vyšší kmitočty než od záře polární obyčejné. V novém přehledu druhů polárních září, karé v té době uveřejnil UI8ABD ex OK1KW, náš dobrý známý Lexa [11], byl již tento druhů umělé polární záře uveden jako osmý případ v pořadí, s označením, že není sice tak krásný jako případ sedmý (tzv. záře korunová), ale zato je spolehlivější (pokud se ovšem nevypíná elektrický proud). Při té příležitosti mi napadlo, že kdyby si podobné záře zhotovili též v Kyjevě a Volgogradě, tak by se to Lexovi trojím odrazem do toho Taškentu doneslo. Přitom by jednotlivé místní záře mohly mít malé procento vlastní modulace, takže by se na výsledném signálu mohlo pomocí Gorkovsko-Lucemburského efektu kontrolovat, od kolika záři se přijatý signál vlastně odrážel. Této umělé záře, kterou si vyprosili radioamatéři, začala později používat správa spojů k přenosu televize do Varšavy, Moskvy a zpět. Pořady se v noci nahrávali a ve dne pouštěly. Zbytečně bych si přidělával práci, kdybych teď chtěl vymyslet nějaký vtipnější způsob traspozice mých duševních hnutí z roku 1962 do roku 1980 než šlofíkem u zařízení po večeři, která mírně zanedbala pravidla správného stravováni. Čtenář se už stejně sám dovtípil, že je na čase, abych se probudil právě o půlnoci, jíž končilo letošního prvního apríle. Tak se také stalo. Připusťme, že v tak krátkém snu a zvláště pak s ohledem na poměrně malý rozsah tohoto časopisu stejně nelze vyčerpat najednou všechny aspekty součastného i budoucího života našich radioamatérů. Bylo by ještě o lecčems podumat, ale část námětů se týká zcela stejnosměrné části našeho radioamatérstva, do jehož života mluvit se neosměluji. Byl bych zcela spokojen, kdyby mé snové líčení alespoň někoho přesvědčilo, že
náš VKV odbor čeká budoucnost nadmíru zajímavá. Těch několika málo zmínek o
nedostatcích v zásobování materiálem asi bleskový čtenář laskavě příliš nevšímá;
ty jsou určeny těm, kteří náš časopis nečtou a kterým se to snad donese. Osobně
jsem přesvědčen, že vékávisty od velkých cílů ani sebevětší potíže neodradí . .
. váš tentokrát Jirka z OK1KTV [2] Zkratka ZMZ značí druh spojení Země-Měsíc-Země.
Mezinárodně se označuje EME = Earth-Moon-Earth [4]S výkonem světelného toku 15 mW, viz časopis Bell Lab. Record 1960. O tomto nové druhu vysílačů a zesilovačů světla si přečtěte pěkný článek vynikajících odborníků N. G. Basova a druhů v sovětském časopise ,,Priroda" 12/1961 [5] Bylo spočítáno, že s pomocí součastných již realizovaných vysílačů a přijímačů koherentního světla (tj. v r. 1961) je možno uskutečnit spojení nejen ze Země na Měsíc, ale až na vzdálenost tří světelných roků. Za jednu vteřinu uběhne světlo asi 300000 km. To by byla DX spojení! [6] 1 terahertz = 106 MHz = 1012 Hz [7] Už v r 1961 byly vypracovány systémy přenosu televize na světelných a ultrafialových vlnách (podle zpráv tisku) [8] Podle Ivana Šolce [9] Zhnědnutí pokožky je způsobeno ultrafialovým zářením ze Slunce [10] To už navrhoval udělat v r. 1938 V. A. Bailey ve svém článku: ,O některých jevech v ionosféře, způsobených elektromagnetickými vlnami". Časopis Philosophical Magazine 26,425,(1938). V současné době se s umělou polární záři konali pokusy v Nové Anglii v USA s konečným úmyslem použít jí ke sdělovacím účelům, viz časopis Journal of Research NBS, 65 D, 4, červenec - srpen 1961 [11] Inž, Alex. Kolesnikov: Polární záře AR 2/62 str. 51-55 [12] RNDr. Jaromír Budějický, ScC. Šumový poměr a teplota radiové sdělovací soustavy. Sdělovací technika č. 12/1261 [13] Inž. Ivan Bukovský, Přijímač 1215 MHz. AR 4/1961 str. 106 AR 4/ 1962 - přepsal OK1TEH
1958
V době, kdy toto píši, je horké léto a po delším pobytu na prudkém slunci mi začíná fantazie pracovat na plné obrátky. Žijeme v době umělých družic, kdoví kolik sputniků bude obíhat kolem Země, než toto povídání vytisknou a tak není divu, že se snažím představit si, jak bude vypadat amatérský provoz snad už za několik desítek let. To už pracuje stálá observatoř na Měsíci a také Mars a Venuše nejsou neznámé. Už s prvními výpravami Čedoku cestovali naši odborníci - spojaři a mezi nimi samozřejmě I řada radioamatérů, kteří nyní navazují spojení s rodnou planetou. Je o ně snad ještě větší zájem než kdysi byl o JT1AA a JT1YL. Převrátily se ovšem staré amatérské pojmy. Pásma 145, 430 a 1250 MHz jsou nyní dálková. Podařilo se několik spojení s Měsícem už i na 28 MHz a v době slunečního minima se bude mnoho nadšenců pokoušet prorazit ionosféru i na 21 a hlavně na klasickém pásmu 14 MHz. Podaří-li se to, bude to stejný výkon, jako dnes spojení USA-Evropa na 145 MHz. Na dálkových pásmech se používá velmi ostře směrovaných antén, vysílání je impulsové s výkony řádu stovek kW. Největší potíž je ovšem s rušením televise, jednak přímým, jednak jsou též rušeny retranslátory na umělých družicích, Odborné časopisy sice přinesly řadu návodů, jak se rušení vyhnout, ale jak to vypadá, nejméně rušení vyzařuje pouze vypnutý vysílač (ač i v takových případech došly již stížnosti televisních diváků).
Změnil se i způsob provozu. Antény jsou natáčeny hodinovým strojem podobně jako radiově teleskopy. Jsou otiskovány tabulky jak v kterou dobu směrovat anténu. Chceme-li navázat spojení napře s expedicí na Marsu, voláme 3 minuty výzvu, pak máme 10 minut na svačinu, neboť signál cestuje 5 minut na Mars a pak teprve poletí zpět. Když jsme se nasvačili, posloucháme, zda dojde odpověď. Na Saturnu zatím sice ještě nikdo není, výprava se připravuje, ale tam to bude trvat asi dvě hodiny, takže amatér zavolá výzvu, poté půjde s rodinou do plastického barevného telekina a navrátiv se domů uslyší, že ten modulační pokus byl velmi pěkný. Za spojeni s Měsícem, Marsem a Venuší se vydává diplom „S3NT“, tj, spojení se třemi nebeskými tělesy, ke kterému jsou doplňovací známky za jednotlivá pásma. Podobně diplomy mají ovšem i radioví posluchači. Jak vidíte, podstata radioamatérského sportu se nezmění. Bude to stále experimentování, hledání, romantika dálkových spojení, sportovní soutěžení a navazování přátelství na dálku. Budeme si jen přát, aby se budoucím radioamatérům zachovaly jen naše dobré vlastností a zvyky. A tak se vracíme do přítomnosti, lépe řečeno do minulosti, protože tu mám pár poznámek ještě z května t.r. Právě na 1. máje bylo povedeno zase jedno ukázkové spojení na 80 metrech mezi stanicemi OK1TL a OK2DO. Stanice OK1TL měla tón 7, stanici OK2DO tón kuňkal a přeskakoval o 1-2 kHz. Jaké reporty si operátoři vyměnili, nemusím snad ani psát samozřejmě, že na obou stranách byl slyšet čistý, hladký, stejnoměrný a téměř krystalový tón bez kuňkání, kliksů a parasitních kmitů což je jedině T9. Dne 11. května vyletěla pravděpodobně do povětří stanice OK1GC, a to před osmou ráno. Její fónické spojení bylo totiž zakončeno slovy „tytytytádydá BUM!!!". Pro ty, kdo neznají cizí řeči, uvádím na vysvětlenou, že „tytytytádydá“ je slovo z jazyka dost málo známého afrického kmene Kebabve a Česky je to něco jako konec rozmluvy nebo spojení. Hojně je užíváno při provozu známými bubny lokalí. Na osmdesátce jezdí daleko více žen a dívek než dříve, přece jen však Květa, Jarka nebo Vlasta není vždycky operátorka; ovšem na fonii se to pozná, jako v případě Květy, který jezdí z OK1KCK. Nyní dvě rovnice: OK1KSL= OK1KHD Levá strana jsou značky stanicím řádně přidělené a zapsané v povolovací listině. Pravá Strana jsou značky, na které budou docházet staniční lístky. Upozorňuji na to QSL-službu. Není to proto, že by někdo vysílal „na černo“ - ono se to ani nevyplácí, jak bylo letos už dvakrát dokázáno, ale pro jejich originální „rukopis“. Bude-Ii takových stanic více, budou vydány zvláštní převodní tabulky ve formě, uvedené nahoře. Velmi se tím urychlí a usnadní provoz na pásmech. Tak a to je už zase všechno. V létě se skoro všechen provoz přesunuje na dálková pásma (ta dnešní) i na hodně krátké vlny a tam už toho tolik jako na osmdesátce slyšet není! Doufám tedy jen, že se vám Polní den na všech stanicích vydařil, že všechna zařízen fungovala, že nebylo velké horko ani moc chladno, že blesky se vašim anténám vyhýbaly a že to zkrátka všechno klapalo. Zdraví Vás R AR 8/ 1958 - přepsal OK1TEH |
přijímačů pro amatéry se už neuplatní.
Nutno zdůraznit to „vyhovovala", ten minulý čas. Původně totiž byla světlonošům
přidělena k amatérskému vysílání oranžová čára vlnové délky 0,6 mikronu, což
odpovídá kmitočtu asi 500 THz [6], ale pak se vedle posadila televize [7],
amatéři nešťastnou náhodou vlezli několikrát do pořadu, když se vysílalo něco o
Venuši a horliví milovnici reportáží z této krásné planety pak prosadili na
nejbližší mezinárodní konferenci posunutí amatérského pásma na 1250THz, do pásma
ultrafialové čáry (vlnová délka 0,25 mikronu). Jó, to bývaly doby na tam
oranžovém pásmu! To stačilo posvítit a protistanice poznala prostým okem bez
zapnutého přijím
