V roce 1950 v 10. čísle „Krátkých vln“ byla popsána konstrukce oscilátoru v souosém (coaxialním) provedení. Tamtéž byly vytyčeny hlavní zásady a vztahy konstrukcí pro velmi vysoké kmitočty. Přesto, že podobné oscilátory pracují velmi spolehlivě při kmitočtech nad 1000 Mc/s, zdá se, že jejich konstrukce se neujaly hlavně pro svou složitost. Po pokusech s dutinovými obvody (Viz Dr B. Kvasil: A. R., 1952, čís. 9.) pro toto pásmo, konanými v posledních dvou letech, vrátili jsme se znovu k jednoduché konstrukci po prvé zkoušené v r. 1948. Jednoduchost konstrukce spočívá v tom, že laděný okruh je linkový - užívaný běžně mnohými amatéry na př. na 420 Mc/s pásmu.

Při pokusech se ukázalo, že o co je konstrukce podobného oscilátoru pro 1215 Mc/s jednodušší než coaxiální o tolik obtížnější je seřídit pracovní podmínky oscilátoru tak, aby se skutečně rozkmital nad 1215 Mc/s. Praxe potvrdila, že oscilátor s linkovým okruhem má horší účinnost než coaxiální, avšak ladění v širokém pásmu je krajně jednoduché a sama konstrukce je dostupná všem, kteří pracovali s linkovými okruhy na 400 Mc/s.

Zapojení

Zapojení oscilátoru je na obr. 1. Anoda a mřížka elektronky LD1 (2,4 Ta) jsou zapojeny na linkový okruh La Lg, jehož „elektrická“ délka je 1/2λ.

Tento obvod je na jednom konci zatížen kapacitou elektronky Cag, na druhém konci je otevřený. Následkem této nesouměrnosti je napětí na obvodu rozloženo rovněž nesouměrně - největší je na konci, nejmenší v určité vzdálenosti l₁ od anody a mřížky (body a, b obr. 1), při čemž l₁ je mnohem kratší než l₂. Body a, b na okruhu La Lg jsou jedinými body vhodnými pro přívod buď anodového napětí nebo mřížkového předpětí. Obě napětí jsou vedena k elektrodám LD1 přes filtrační odpory R₁ a R₂ zablokované kondensátory C₁ a C₂.

Okruh La Lg má při kmitočtech nad 1000 Mc/s značné ztráty a k tornu, aby oscilátor kmital, nestačí již zpětná vazba daná poměrem vnitřních kapacita samé elektronky. Zpětná vazba seřizuje se proto obvodem C-Ck-d-c zapojeném v kathodě LD1. Ladění obvodu kathody je velmi kritické. Neuzemněný pól žhavení je blokován kondensátorem C₃.

Ladění oscilátoru v celém pásmu od 23 do 25 cm se dosahuje změnou vlnového odporu okruhu La Lg, zasouváním trolitulové nebo calitové destičky mezi tyče tvořící La Lg. Při změně kmitočtu v širokém rozsahu je nutno měnit současně i velikost zpětné vazby. Na zapojení oscilátoru podle obr.1 není na první pohled nic neobvyklého, o jeho úspěšné nebo neúspěšné funkci rozhoduje správné provedení různých detailů.

Provedení oscilátoru s LD1

Praktické zapojení oscilátoru podle obr. 1 je schematicky naznačeno na obr. 2. ²)

Aby se zmenšil útlum oscilačního okruhu La Lg je nutno jej dokonale stínit a to především část l₂, případně část l₁ včetně elektronky. Pro omezení nežádoucích oscilací na nižších kmitočtech není v žádném obvodu oscilátoru použito tlumivek nýbrž filtračních odporů R₁, R₂  = 100 Ω. Z těchto důvodů všechny blokovací kondensátory C₁, C₂, C₃ jsou plošné konstrukce (minimální indukčnost) a jsou umístěny na vnitřní straně stínicího krytu. Důvod tohoto umístění je ten, že propojovací dráty od elektrody kondensátoru (na př. ZZ v obvodu nastavení obr. 2) zvyšují příznivě vazbu kapacitní) mezi jednotlivými elektronkami.

Zpětná vazba je řízena okruhem v kathodě. Tento je mechanicky tvořen přívody samotného calitového trimru Ck a spojovacích drátů C a D asi ?0 mm dlouhých. Zpětná vazba se plynule řídí nepatrnou změnou kapacity mezi anodou a kathodou, dosahovanou instalováním kovového pásku D v prostoru mezi stěnou stínicího krytu tyčí La spojenou s anodou elektronky (Přiblížení desky D k mřížkové tyči Lg oscilace utlumí!).Vliv doladění zpětné vazby se projevuje stoupnutím mřížkového proudu oscilátoru indikovaném miliampérmetrem.

Plynulé ladění v pásmu 1215 ÷ 1300 Mc/s je provedeno postupným zasouváním 2 mm trolitulové destičky L upevněné na hřídelce o. Pohyb při ladění je rotační (obr. 2a), takže lze použít normálního převodu (je žádoucí nejméně 1 : 15 ÷ 25).

²) Podobné provedeni oscilátoru se specifickou UKV triodou bylo uveřejněno r. 1948  v QST Petrem Sulzerem W3HFW. Četné pokusy s různě provedenými oscilátory ukázaly, že elektronky typu LD1, 2.4 Ta, mající podstatně jiné vnitřní kapacity, vyžadují jiného řešení různých detailů. V uvedeném článku nejsou zdůvodněny zvláštnosti zapojení, což vede čtenáře k velkému tápání a pracným samostatným pokusům.

Anténní vazba mezi koncem okrajů La LG a vnitřním vodičem souosého (coaxiálního) vedení napájejícího λ/2 anténu je kapacitní. Souosé (coaxiální vedení je symetrisováno „rukávem“ λ/4 dlouhým. Změna anténní vazby se provádí zasouváním souosého vedení (coaxiálu) do otvoru ve víku stínícího krytu. Správná vazba je v okamžiku, kdy mřížkový proud oscilátoru poklesne asi na 1/2 původní (nezatížené) hodnoty nebo podle maximální výchylky vzdáleného přijímacího dipólu s krystalem (stačí obyčejný upravený pro práce na UKV.³)

³) Viz článek o krystalových elektrodách v KV. r. 1950.

Konstrukce.

Nosnou částí oscilačního okruhu je calitová patice pro LG1 (LD1) upevněný na vnější straně dna stínicího krytu (obr. 3a). Část okruhu l₂ (viz obr. 1) prochází zaobleným otvorem 20 x 25 dovnitř krytu. Kryt je hliníkový průměr 70mm. Vyhovuje každý kryt o průměru 50 ÷ 70 mm, avšak může se tím ovlivnit velikost zpětné sazby a její regulace pomoci D. Část okruhu l₂ (obr. 1) je nad krytem a je tvořena samými přívody anody a mřížky LD1 včetně kontaktních pér na spodku elektronky.

Kontaktní péra z LD1 (dvojité) jsou naletovány na mosazný šroub M3 (M 2,6) a připevněny ke calitu matkami M₃ (M 2,6) vletovanými do trubičky o průměru 6 mm.

Tyto trubičky o délce 40 mm jsou na protějším konci rozříznuty, aby tvořily pevný dotek s výsuvnými částmi okruhu La Lg pro snadnější základní nastavení pásma (obr. 3a). Rozteč trubiček La, Lg je dána roztečí nožiček LD1 a je 8 mm, takže světlost mezi nimi je 2 mm. Tuto mezeru vyplňuje trolitulový pásek zasouvaný rotačním pohybem (obr. 2a) (mechanismus ladění kmitočtu a zpětné vazby není v obr. 3a, 3b detailně zakreslen - způsob provedení není podstatný). Na vnitřním obvodu krytu jsou ve vzdálenosti 15 mm (střed) upevněny polepy kondensátorů C₁, C₂, C₃ 15 x 25 mm. Jejich poloha je patrna z obr. 3b. Isolace - slída 0,15 ÷ 0,2. Přívody k těmto kondensátorům procházejí otvory průměru 5 mm ve dně krytu na roztečné kružnici o poloměru R = 26 mm. Jejich poloha je dána (obr. 3b). Calitový spodek je upevněn ke krytu 2 uhelníčky, které zapadají do osazených ploch K,K (obr. 3b). Poloha kondensátoru C_k (nejmenší typ trimru 13 x 18 mm) je patrna z obr. 3b. Spojení kathody s jedním polem žhavení je provedeno mosazným páskem pod matky M 2,6 (na vnitřní straně spodku - obráceném dovnitř krytu). Délka přívodu trimru stačí k připojení ke kathodě (K na obr. 3b) a zemnícího bodu Z kam je dvoumilimetrovým drátem dlouhým 10 mm přivedeno také žhavení. Druhý pól žhavení je 1 mm drátem otvorem O₃ vyveden na vnější stranu krytu.

Je nutno pamatovat na možnost (i nutnost stíniti též samotnou elektronku dalším krytem (mění rozložení vnějších kapacit a ovlivňuje zpětnou vazbu - zvláště důležité, není-li plynulá regulace zpětné vazby!) Konstrukce je vcelku snadná až na upevnění blokovacích kondensátorů, kde je nutno isolovat upevňovací šrouby (M 1,2 ÷ M 2). Konstrukce ladicího zařízení je závislá od mechanických a výrobních možnostech kolektivu nebo jednotlivců.

Uvedení v chod

Hlavní podmínkou při uvedení do chodu je vlnoměr pro pásmo 1000 ÷ 1500 Mc/s (Viz KV. roč. 1949-50.) Jedině spolehlivým indikátorem oscilací je mřížkový proud a jeho vztah vůči anodovému proudu. Oba proudy musíme kontrolovat, jejich hodnoty při správných fázových poměrech jsou protichůdné (řídí se současně s nastavováním zpětné vazby). Při zesilujících se oscilacích roste mřížkový a klesá anodový proud. Zpětnou vazbu ladíme na maximální mřížkový proud.

Při seřízeném oscilátoru, 140 V na anodě, mřížkovém svodu RG = 1 kΩ žhne indikační neonka (UK 110) značně intensivně. Rovněž na obou koncích dipólu je-li provedena symetrisace λ/4 rukávem nebo jinak.

Je zajímavé porovnat výsledky oscilační schopnosti oscilátoru v pásmu 1215 ÷ 1300 Mc/s v provedení souosém (coaxiálním) a linkovém. Mírou oscilačních schopností a účinnosti může nám být poměr mřížkového a anodového proudu v procentech. Názorní, o tom mluví diagram na obr. 4 s výsledky měření několika oscilátorů - vyčárkovaná plocha udává pásmo 1215 ÷ 1300 Mc/s a oscilační schopnosti různých oscilátorů.

1. Nejlépe kmital oscilátor s LD1 souosým (coaxiálním) okruhem o průměru 60 mm - na středu pásma, t. j. 23,8cm je poměr ig/ia = 31%.

2. Podobný okruh průměru 60 mm avšak s RD12Ta měl ig/ia = 27% 2a před postříbřením a 30% s postříbřenými okruhy.

3. První souosý (coaxiální) oscilátor o průměru 30 mm s RD12Ta měl pouze 14%.

4. Linkový okruh (zatím první, který kmitá v celém pásmu!) dává na středu pásma pouze 10% = ig/ia - t. j. pouze 1/3 nejlepších vzorků.

Přes to, že srovnání oscilátoru dopadlo tak v neprospěch popisovaného oscilátoru, jeho jednoduchost, snadná laditelnost a možnost použít v obvyklém zapojení (Rg = 4MΩ zapojené na kladné napětí z potenciometru) superreakčním s možností rychle přelaďovat v celém pásmu dávají tomuto oscilátoru vyhlídky na širší uplatnI v amatérské práci na tomto zajímavém pásmu.

OBÁLKA

Dně 31. 8. 1952 bylo provedeno první oboustranné spojení na 1215 Mc/s mezi stanicemi OK1KW a OK1VR na vzdálenost 4,6km. Obrázek ukazuje zařízení stanice OK1KW (K článku ,,Jednoduchý oscilátor pro 1215 Mc/s")