SVĚTOVÝ REKORD NA 1215 Mc/s [1953]

OK1KAX NA DECIMETROVÝCH VLNÁCH

A. Rambousek

Decimetrové vlny zůstávaly dosud jen na okraji činnosti v našich kolektivkách i u jednotlivců První „vlaštovky“, i když byly úspěšné, přece nezlákaly větší počet zájemců. Zdá se, že tu chybělo trochu té organisační činnosti i snad trochu agitace.

Z amatérských pásem mezi decimetrové vlny počítáme pásmo 420, 1215 a 2200 MHz. Zkušenosti z Polního dne i ze zářijové VKV soutěže ukazují, že první z nich, t. j. čtyřistadvacítka, je už zralá na to, aby se stala běžným pásmem pro spojení v městě a nejbližším okolí. Tak nějak, jako před několika lety bylo pásmo 50 MHz, ale s poněkud hlubší náplní. Jistě by to přispělo ke zlepšení úrovně a pomohlo zlepšit výsledky při příštích soutěžích. Zkušenosti z práce kolektivní stanice OK1KAX ukazují, že na tomto pásmu lze dosáhnout s poměrně velmi jednoduchými prostředky dobrých výsledků

Před letošním Polním dnem, a to již před začátkem přípravy, diskutovali jsme o zařízení, jaká si máme pro soutěž připravit. Bylo rozhodnuto, že sestavíme celé zařízení nové a poněvadž času není nikdy nazbyt, zařízení hodně jednoduché. Vysílač s elektronkou RD12Ta, anodově modulovaný a přijímač s LD1 v superreakčním zapojení. A abychom si nekomplikovali práci přepínačem a protože jsme při stavbě pracovali zvlášť na přijímači i na vysílači, doplnili jsme samostatně vysilač modulátorem a přijímač zesilovačem. Při provozu jsme pak přepínali pouze anodové napětí a anténu.

Volit anténu pro toto pásmo znamenalo mnoho váhání a rozpaků. Tady je tolik možností a o každé je možno slyšet nejrůznější chvalozpěvy. Výsledek byl ten, že jsme si řekli, že každá anténa je dobrá, je-li dobře udělána. A byli jsme zase na začátku. Tak co teď? Yaginu, úhlový reflektor, válcový paraboloid, spirální anténu či co? Kde vzít recept? Zde se zase osvědčila sovětská příručka I. P. Žerebcova.

Vyrobili jsme dvoupatrovou směrovku po pěti elementech. Oba systémy jsou spojeny 300ohmovou linkou s transformacemi delta. Uprostřed spojovací linky je připojen 150 ohmový dvoudrátový kabel (obr. 3). Špatné počasí, které nás všechny zastihlo na Polním dnu, nás přinutilo improvisovat, ochranný kryt na anténu. První kapky deště způsobily, že anténa ztratila svoji účinnost, a to vlivem vody, která se zachytila na trolitulových příčkách spojovací linky mezi oběma systémy. Stačilo kousek dehtového papíru, ze kterého byla stočena ochranná trubka a malá stříška nad anténou a bylo zase vše v pořádku. Na obrázku 1 je pohled na zařízení pro 420 MHz v provozu na střeše Sokolské boudy na Černé hoře v září.

S výsledky na tomto pásmu o Polním dnu jsme spokojeni. Méně jsme byli spokojeni s tímto pásmem v září, kde nám vadilo přílišné nadšení celého kolektivu v okamžiku zachycení prvního signálu stanice OK1KRC na pásmu 1215 MHz. A tak spojení nespojení, všechno bylo naráz kolem dvanáctsetpatnáctky. A dále jedna objektivní příčina: druhé spojení na 1215 bylo vykoupeno další ztrátou času na 420, protože stanice OK1KKA neměla zařízení pro 144 MHz a tak pomocné spojení na 420 MHz si vyžádalo mnoho času.

Na pásmo 1215 MHz jsme se připravovali až na základě zkušeností z Polního dne. Zářijovému závodu na tomto pásmu chyběla hlavně organisační příprava. Přes dvacet stanic se na tomto pásmu přihlásilo a kolik se jich skutečně objevilo?

Od začátku soutěže jsme volali na všechny strany podle předpokládaných protějšků a střídavě zase poslouchal, čtyřistadvacítka už pěkně jela a toto pásmo stále nic. Postupně jsme na dvou metrech volali každou stanici, kterou jsme zaslechli a která podle seznamu měla „startovat“ na 1215 MHz a postupně jsme také stanice škrtali. Ta zařízení nedokončila, ona zase ani nezačala a její přihláška byla omyl atd. To, že se některým kolektivům nepodařilo s úspěchem zařízení dokončit, je omluvitelné, buďtež pochváleni za snahu a nedejtež se odradit, ale ti, co se přihlásili omylem, nevěnovali mnoho pozornosti přípravě a ti nemohli ani při Polním dnu pracovat s mapou a seznamem v ruce, protože by si jinak uvědomili, jaký význam tyto pomůcky, pomůcky směrodatné a seriosní, při soutěži mají. Tito druzí buďtež pokáráni.

A kde zůstala stanice OK1KSR, která si vybrala pro tuto soutěž nejlepší. kótu v Krkonoších a od které jsme očekávali organisační pomoc během závodu samého. Spojení, které jsme navázali se stanicí OK1KRC po téměř beznadějném volání na všechny strany, bylo pro nás velikým překvapením. Slyšitelnost signálů protějšku byla výborná a burácející, opačným směrem jsme dostali také dobrý report, a tak bylo navázáno první oboustranné spojení na tomto pásmu na vzdálenost 200 km mezi stanicemi OK1KRC a OK1KAX, a to z Klínovce v západních Čechách na Černou horu v Krkonoších. Toto spojení, jak již bylo v minulém čísle oznámeno, překonalo světový rekord, jehož držitelem byly dvě anglické stanice spojením na vzdálenost 100 mil.

Naše zařízení pro toto pásmo bylo celkem jednoduché. Zapojeno bylo jako transceiver, to je přijímač i vysílač se společným obvodem a elektronkou. Hlavní součástí takového zařízení, součástí, která dělá zatím nejvíce starostí, je vlastní obvod a hlavně elektronka. Jak všichni jistě víte (v časopise se již mnohokrát na toto thema psalo), nehodí se každá elektronka pro tak vysoký kmitočet. Jak ukazují zkoušky a zprávy z literatury, není to doba letu elektronů mezi elektrodami, která omezuje použitelnost elektronek pro velmi vysoké kmitočty. Hlavní překážkou jsou indukčnosti přívodů a jejich vzájemné kapacity. Kdo se již trochu věnoval tomuto pásmu, přesvědčil se sám, že u elektronek RD12Ta a LD1, které se ještě použít dají, je nutno zkrátit obvody téměř až na rozměry samotných nožiček. Tomu předcházejí speciální elektronky, známé pod názvem majákové triody nebo jim podobné terčové triody. Jednu takovou jsme použili také my, a to terčovou triodu z VKV meteorologické sondy, která v původním obvodu pracuje na kmitočtu 1680 MHz. Elektronku jsme vložili do koaxiálního resonátoru (obr. 6). Výstupní vazba je kapacitní. Anténu tvořil dipól s půlvlnným reflektorem a s parabolickým reflektorem o průměru 1000 mm. Vlastní napájeni zářiče je štěrbinou (obr. 5 a 7).

Ostatní zapojení bylo osazeno běžnými miniaturami a má pro příjem samostatný přerušovací oscilátor (superreakce), oddělený katodovým sledovačem, vázaným na mřížku detekční elektronky diodou, která pomáhá vhodně tvarovat přerušování. Přerušovací kmitočet je kolem 0,5 MHz. Zapojení ostatních částí je jasné ze schematu (obr. 4). Ladění přístroje se provádí anodovým pístem pomocí převodu z inkurantního VKV zařízení. Katodový píst je posuvný rukou a byl nastaven na kraj pásma, kde se předpokládal provoz. Celé zařízení je namontováno zezadu na parabolu a s tou je třmeny zachyceno na nosné trubce (obr. 2), na jejímž konci jsme měli stejně nasměrovanou anténu pro 144 MHz.

Pro směr na Klínovec nám stálo v cestě plechem kryté schodiště a  byli jsme nuceni parabolu posunout výše a obsluhu zařízení „povýší" na židli. Momentku ze spojení se stanicí OK1KRC zachycuje obrázek Č. 2.

Litujeme, že jsme nemohli navázat více spojení a touto cestou ještě jednou děkujeme stanici OK1KRC za spojení a také soudruhům stanice OK1KKA, kterým se podařilo seřídit během soutěže vysilač tak, že jsme mohli těsně před koncem soutěže navázat spojení.

A o čem nás přesvědčily výsledky této soutěže? Inu o tom, že u nás v Československu zdaleka nevyužíváme možností, které máme, že my českoslovenští radisti jsme schopni vykonat daleko, daleko víc, a o tom, že spojení na 200 km na čtvrtmetr. pásmu nesmí u nás zůstat špičkovým rekordem, ale zcela běžným spojením

AR 1953.

Ani v OK1KRC to nemají nejlehčí [1962] - pohled do historie radioklubu OK1KRC

Mezi nejstarší základní organizace, tak staré jako naše celostátní branná organizace, patří i ZO Svazarmu při Výzkumném ústavu sdělovací techniky A. S. Popova v Praze 4. A mezi nejstarší sportovní družstva radia s kolektivní stanicí se řadí i kolektivní stanice OK1KRC - značka dobře známá především VKV amatérům.

Do jisté míry je SDR ve VÚST A. S. Popova typickým představitelem kolektivních stanic, ustavených při podnicích, kde se náplň běžné denní práce většiny členů příliš neliší od činnosti v kolektivní stanici. A to zejména tehdy, není-li jedinou náplní života kolektivky výlučně provoz na KV pásmech, ale hlavně konstrukční a provozní činnost na VKV. Zvykli jsme si už na to, že v mnohých takovýchto kolektivkách, většinou dobře vybavených a bez materiálových potíží, se pracuje trochu jinak, a přiznejme si: - často hodně málo! Na jedné straně je to pochopitelné - uvážíme-li, že pro jejich členy je. práce po pracovní době na stanici jen pokračováním běžné denní práce. Je tedy určitě méně přitažlivá a tíže lze pro ni získat zájemce v porovnání se zájmem, s jakým se radioamatérské činnosti věnují např. v podnicích jiného charakteru.

Tam je práce v kolektivce pro většinu členů jistým druhem aktivního odpočinku, kdežto u profesionálních kolektivek - tak se jim totiž mezi amatéry říká - je jen pokračováním normálního zaměstnání. „Omluvme“ proto menší činnost u nich a oceňme naproti tomu tu práci, která byla jednak přínosem k celkovému rozvoji VKV činnosti u nás a za druhé pomohla rozhodujícím způsobem k zajištění příjmu televize v odlehlých místech naší republiky. To jsou také ty největší a opravdu nejcennější zásluhy nepříliš početného kolektivu, jehož dlouholetým ZO je OK1VR. Je správné připomenout i další značky amatérů, z nichž mnozí stáli u zrodu bývalé kolektivní stanice OK1ORC ještě před založením Svazarmu. Byli to ex OK1RW, ex OK1CZ, ex OK1AU, ex OK1HR, OK1FF,OK1KN,OK1DN, OK1KM a dále OK1AAP, OK1VCW, OK1UK a OK1BC spolu s věčnými RO ss. Milenovským, Černíkem, Nešporem, Svačinou aj.

S rozšířením televize do odlehlých míst jsou nerozlučně spjata jména ss. Kavalíra a Nešpora. Zlepšovací námět s. Kavalíra - televizní převáděč malého výkonu - byl realizován a ověřen skupinkou svazarmovců TV kroužku při ZO, kteří v mimopracovní době zhotovili ověřovací sérii těchto převáděčů a zajistili jimi příjem televize tisícům našich občanů ve Frýdlantě, Tanvaldu, Železném Brodě, Semilech, Košťálově, Lomnici nad Popelkou, Zábřehu na Moravě, Vsetíně, Blansku a Gottwaldově. Kvalita a provozní spolehlivost těchto převáděčů byla a je tak vynikající, že jejich výrobu a tím i konečnou realizaci ZN s. Kavalíra převzala Tesla-Radiospoj a v roce 1961 jich vyrobila osmdesát; v letošním roce se plánuje výroba dalších sto kusů a budou sloužit dalším desetitisícům našich občanů v oblastech, kde není možno základní sítí TV vysílačů zajistit dostatečně kvalitní příjem TV signálu.

O přínosu kolektivní stanice OK1KRC k rozvoji činnosti na VKV pásmech se můžeme dočíst ve starších ročnících KV a AR. V OK1KRC přišli poprvé s moderním pojetím organizace techniky a provozu VKV soutěží a vyneslo jim to celou sérii absolutních vítězství v prvních ročnících našeho nejpopulárnějšího závodu - Polního dne, jehož se OK1KRC zúčastnila již třináctkrát, a to od roku 1950 na kótách Zlaté návrší, Kokrháč, Velká Deštná, Javorník na Šumavě, Klínovec, Studený vrch v Brdech, Vlčí hora a Loučná v Krušných horách. Jejich zkušenosti i vlastní organizaci provozu během Polních dnů přebírali další a další stanice.

Se značkou OK1KRC je spojena i historie mnoha čs. rekordů na současných i bývalých - dnes již zrušených - VKV pásmech. Spolu se stanicí OK1KAX byl již v roce 1954 překonán světový rekord na pásmu 1250 MHz s poměrně jednoduchým zařízením a je podnes rekordem československým.

Dvě poslední pražské VKV besedy, při kterých se po prvé v historii našeho hnutí sjeli VKV z celé republiky, zorganizovala malá skupinka nadšenců OK1KRC z iniciativy s. Macouna - OK1VR, a za pomoci vedení závodu. Jsou v ještě živé paměti všech, a není třeba se o nich šíře zmiňovat. Tyto besedy byly účinným impulsem k novým formám práce a letošní Libochovice jsou jejich důstojným a lepším pokračováním.

A jaké jsou plány do budoucna? Jak kolektiv, tak jednotliví členové mají v úmyslu přispívat i nadále podle svých možností a prostředků k dalšímu rozvoji a zvyšování úrovně radioamatérského sportu na VKV. Nepříjemnou skutečností, která do značné míry ovlivňuje vlastní činnost, je nezájem nových mladých zaměstnanců o práci v kolektivce i ve Svazarmu vůbec. Ukazuje se, že ve věku, ve kterém přichází většina nových zaměstnanců do ústavu, je těžké vzbudit u nich zájem o práci na tomto poli, zvláště když - i přes veškerou podporu vedení závodu - u některých vedoucích pracovníků není práce ve Svazarmu hodnocena kladně a je považována jen za tzv. bastlování. Ukazuje se zde názorně, že je správné vzbudit‘ zájem o radioamatérství především již mezi mládeží i a to je nakonec též jediná záruka dalšího rozvoje našeho radioamatérského hnutí. Na druhé straně je také nutno vyvinout maximální úsilí a odstranit všechny okolnosti, které znevažují záslužnou práci radioamatérů.

Soudruzi zkolektivní stanice OK1KRC by rádi použili této příležitosti, kdy se hodnotí desetiletá činnost našich amatérů ve Svazarmu, i k tomu, aby poděkovali svému dlouholetému předsedovi základní organizace s. Ladislavu Veselému, nyní ekonomickému náměstku ředitele, za nezměrné úsilí a obětavost, se kterou vedl po dlouhá léta základní organizaci Svazarmu, a bez jehož skvělých organizačních schopností i umění jednat s lidmi by se sotva byla uskutečnila úspěšná akce televizních převáděčů.  -mn-