|
Ultrakrátkovlnné pokusy na Pradědu [1935] Zdeněk Petr, OK2BR
Od začátku svých ultrakrátkovlnných pokusů, datujících se od r. 1931, měl jsem na mysli možnost, že bude možno tyto vlny přijímati i za hranicí přímé viditelnosti. S postupujícím časem, zejména v posledním roce, se ukázalo, že moje domněnka byla oprávněná a zejména pokusy americké, popsané nedávno v QST ukazují, že maximální dosažitelná vzdálenost je omezena nikoliv nejdelší možnou přímkou mezi vysilačem a přijimačem, nýbrž obloukem, jehož poloměr je dle okamžitých atmosférických podmínek asi 40 až 60 % poloměru zemského. Nemalou roli hraje rovněž dostatečná energie vysílací. Je to úplná obdoba změny názorů, podobně jako tomu bylo více než před deseti lety u rozhlasu a jistě se všichni pamatujete na krásné obrázky vysokého kopce se stínem, ve kterém prý není nic slyšet, kdežto kousek dále je možno přijímat v plné síle jedna radost. První moje pokusy omezily se ovšem jen na pokusy místního rázu. Teprve letos zúčastnil jsem se všech proponovaných pokusů pětimetrových, ale bohužel odpovídaly celkové organisaci, které zejména pro okrsky s menší pětimetrovou >>zalidněností<< nevyhovovala. Roztříštěnost pokusů způsobila, že bylo nutno vždy znovu a znovu vláčet celé zařízení na nejvyšší bod blízko u Brna, Hády a vždy s problematickým výsledkem. Doufám, že po té stránce bude vše příští rok lépe zorganisováno a vedeno více systematicky. Hlavní pokus, domluvený již na jaře s panem H. Plischem, OK2AK z Nových Heřminov ve Slezsku opíral se hlavně o okolnost, že ultrakrátkovlnná televisní vysilačka Berlin-Witzleben vysílající na vlně 6.985m zvuk a na 6.7m obrázky, dá nám jednak svým pravidelným, téměř celodenním programem, jednak energií 4 Kw možnost přesvědčiti se, za jakých okolností bude možno slyšeti ultrakrátké vlny na poměrně velkou vzdálenost. Postavil jsem nový ultrakrátkovlnný přijimač – pětilampový pentodový super výhradně pro vlny 2 až 10m, při čemž jsem použil modifikace přístroje známého krátkovlnného amatéra W6AJF, pana Franka C. Jonese. Rozhodli jsme se s OK2AK provésti pokusy na vrcholu Pradědu. Napětí anodové jak pro přijímač, tak pro vysílač (pro součastně projektované pokusy pětimetrové) nám poskytla velmi ochotně firma Pála, již dáváme ještě jednou dík za umožnění pokusů. Vysoká výkonnost superhetu potvrzena během dovolené u OK2AK. Postaven vysilač dle zkušeností 2AK, připraveny a vyzkoušeny směrové antény, jak pro přijimač, tak pro vysilač, a tak 28. června o 3. hodině ráno nastalo naše putování. Vypadalo to téměř jako nějaká expedice do neznámých krajin. Jeli jsme na kolech a náklad sestával z přijímače, vysilače, dvou těžkých akumulátorů, dvou krabic Palabek (celkem 250 volt), dvou antén, jednoho feedru, sluchátek, měřících přístrojů, drátů a různého jiného pomocného příslušenství, včetně proviantu! Do Karlovy Sludánky šlo vše ještě dobře, díky vydatné pomoci paní Popelkové z Nových Heřminov, která nám nezištně pomáhala ve výměně břemen. Z Karlovy Studánky nezbylo než kola tlačit. Po odpočinku na Ovčárně, kde jsme kola zanechali, dorazili jsme po velké námaze s celým nákladem asi o půl 14. hod do věže na Pradědu, těsně p5ed bouří, která se hned nato v plné prudkosti strhla. Mezitím jsme se ubytovali a dostali povolení k pokusům. Bohužel po bouři zůstal trvalý nárazový vichr, který nám naprosto znemožnil natažení připravených směrových antén, ze kterých by byl učinil beznadějnou směsici drátů. Nezbylo než natáhnou obyčejný vertikální dipol lambda/půl, napájený feedrem, svedeným do okna pokoje. To se podařilo po menší akrobacii, a tak po 17. hodině zapnul se konečně přijímač. Podle vlnoměru hledáno kolem vlny 6,985 (zvuk) a tu v 17 hod. 10 min. přesně na předurčeném místě škály se ozval Witzleben! Byl tu ku podivu silný s nepatrným fadingem, ale hlavně byl tu na vzdálenost 400 km! A byl tu později i na vnitřní anténu dlouhou lambda/2!! Nadšení neznalo mezí a ještě štěstí, že věž na Pradědu má tak silné zdi. Jen tím je možné, že nebyli vyburcováni všichni obyvatelé. Příjem byl průměrně r7/9, qsb však r3 až r9 plus! Rovněž velmi zajímavé byly úkazy různých změn v příjmu během denní doby, které by ale zasluhovaly alespoň několikadenního pozorování. Přes místy velmi pronikavé qsb byl příjem však téměř stále tak silný, že mohl být neustále sledován celý vysílací program. Sledovali jsme vysílání s malými přestávkami až do 23.15 hod., kdy jsme se konečně odhodlali jíti spát. Druhý den 29. VI. měl však býti ještě důležitější. Program předcházejícího dne byl totiž vysílán mimo to také některými jinými vysilači německými, kdežto dopoledne 29. VI. bylo věnováno výhradně televisi a vysíláno výhradně na ultrakrátkých vlnách. Byla to jedinečná možnost, jak dosíci potvrzení o příjmu (které již také skutečně došlo), protože program 28. VI. Mohl býti odposlouchán obyčejným rozhlasovým přijimačem přes některou rozhlasovou německou stanicil Ráno jsme opět přístroj zapnuli a krátce po 9 hod. byly slyšeny oba vysilače, zvuk na 6,985 m a typický zvuk, odpovídající obrazové frekvenci na vlně 6,7m ! Sledovali jsme několik vysílaných filmů (bohužel jen akusticky!), zapsali jsme všechny podrobnosti vysílaného programu, provedli několik pokusů pro zjištění polarizace vysílané vlny a tak něž jsme se ndáli, bylo 12.20 hod. a musili jsme pozorování skončit a připravit vše pro pokusy pětimetrové. Zkrátili jsme anténu, změnili feeder a připravili přijimač i vysilač. Během odpoledních pokusů podařilo se nám navázat spojení s OK2RMX, pracujícím u Olšan u Olomouce, na vzdálenost asi 60 km, přičemž srozumitelnost byla docela dobrá, uváží-li se, že naše anténa byla vlastně tímto směrem kryta celým masivem věže na Pradědu. Pan Woletz byl také jediný, který ze všech, kteří byli o pokusech uvědoměni, obětoval svoje pohodlí a zúčastnil se pokusů se svojí přenosnou staničkou. Pokusy byly pak zakončeny, vše zabaleno a nastoupili jsme zpáteční cestu. Nyní jelo se nám již lépe a byli jsme hrdi na výsledek, který prokázal jednak velkou citlivost užitého přístroje, jednak důležitost dobrých součástek a klidného anodového zdroje. Použitý přístroj má 5 amerických lamp a to 4 pentody VF a jednu NF. První lampa typu 6C6 pracuje jako oscilující autodyn, při čemž maximální citlivost příjmu docílí se v místě, kdy se oscilace právě chtějí trhat. Osciluje na frekvenci odlišné od přijímané vlny jen asi o plus nebo minus 50.000 cyklů. Tato nízká mezifrekvence je zesilována dvoustupňovým zesilovačem osazeným dvěma lampami 6D6 (selektodami), jejichž zesílená lze snadno předpětím měnit. Zvláštní vlastností tohoto zesilovače je jeho frekvenční rozsah asi 10.000 až 100.000 cyklů, docílený vhodnou volbou kondensátorů a odporů. Tím je docíleno snazšího vyladění přijímače a nezávislosti na eventuální frekvenční modulaci vysilače, podobně jako u superreakce, kde se ovšem tohoto zjevu dociluje jiným způsobem. Následující lampa 77 pracuje již normálně jako audio, spřažený odporově s koncovou lampou 38. Připojené obrázky ukazují vyvedení feedru z okna a celé zařízení, fotografované po pokusech před věží na Pradědu.
Obraz 1 - Anténní situace při pokusech na Pradědu. Obraz 2 - USW zařízení použité na Pradědu.
časopis Krátké vlny 10/1935 zdroj - http://ok1if.c-a-v.com/kv10_1935/kv_10__1935.htm Upravil OK1TEH |
