... A zase to byli radioamatéři, kteří se první vyšplhali ještě výš do nekonečného kmitočtového spektra a konali pokusy s velmi krátkými, metrovými vlnami, čímž proklestili cestu televiznímu vysílání.

První pokusy s ještě kratšími vlnami se konaly v březnu 1931. Londýnská továrna Standard Telephones & Cables předvedla pozvaným hostům s velkým úspěchem oboustranné telefonní spojení přes Lamanšský průliv mezi Doverem a Calais na vlnové délce 18 centimetrů. S výkonem vysílače pouhých 0,5 wattu byla překlenuta vzdálenost 56 kilometrů a „rozmluvy nebyly rušeny ani mlhou, bouří, tmou či slunečním svitem“. Mikrovlny, vyráběné speciálně konstruovanou elektronkou „micro-radion“, nahradily podmořský kabel.

První definitivní směrový spoj pak vznikl mezi městy St. Inglevert a Lympne. Francouzská stanice v St. Inglevertu byla umístěna na plošině. 30 metrů vysoké ocelové věže, anglická v Lympne na zdech hangáru místního letiště.

Ing. Jiří Seger - Televize dílo generací [1978]

Stanice prvního směrového spoje na vlnové délce 18 centimetrů, postavená na hangáru v Lympne

ÚPLNĚ KRÁTKÉ VLNY V RADIOFONII.

Pokusy s úplně krátkými vlnami (18 cm) v radiofonii, byly dosud konány pouze v laboratořích. Firmy společnosti: International Telephone and Telegraph labor. a Laboratorium Le Matériel Téléphonique, Paris, učinily mezi oběma břehy kanálu La Manche zajímavé pokusy.

Dne 31. března t. r. učiněn byl pokus, při kterém v Anglii nacházel se vysilač v přístavu St. Margaret, blízko známého Doveru. Francouzský přijimač nacházel se v Calais. Oba vyznačovaly se velkými reflektory, které svým tvarem podobají se vojenským světlometům, u nás používaným.

Obě společnosti dokázaly, že i úplně krátké vlny 18 cm dlouhé dají se prakticky v radiofonii upotřebit.

V. P.

Usměrněné vlny.

Radiotelegrafie pracuje již dávno s usměrněnými elektromagnetickými vlnami při překonávání velkých vzdáleností, k nimž by bylo jinak potřeba obrovské energie. Antena je v tomto případě doplněna systémem svislých vodičů, jež tvoří válcovitý reflektor o základně buď kruhového nebo parabolického úseku. Účinnost těchto reflektorů není valná, ale přece alespoň poněkud usměrňují vyzářenou energii a zlevňují tak i zabezpečují provoz stanice.

Je dávno známo, že elektromagnetické vlny a světlo jsou v podstatě stejným zářením, jen délkou vln se liší, a tato délka vlny je právě kamenem úrazu, proč je tak obtížno, přinutiti elektromagnetické vlny, aby poslouchaly týchž optických zákonů, jako světlo. Teoreticky je to naprosto možno, ale praktické provedení je obtížné. Tak na př. chceme-li záření odraziti zrcadlem, musí jeho průměr být asi třikrát větší, než je délka vln oněch paprsků. U světla, jehož délky vln jsou ve zlomcích milimetrů, je to snadná věc, ale jinak je tomu s vlněním elektromagnetickým. Představme si, že podle toho by pro rozhlasovou vlnu o délce tří set metrů bylo třeba zkonstruovati zrcadlo                  o   p r ů m ě r u    j e d n o h o    k i l o m e t r u!

Sestupujeme-li ke kratším vlnám elektromagnetickým, shledáváme, že problém je stále snadnější, ale přece ještě je problémem, skýtajícím obtíže. I dolejší mez krátkých vln, dosud užívaných, má stále ještě příliš velkou délku vlny, aby praktické řešení usměrnění mohlo býti snadno proveditelno. Teprve když se podařilo vyrobiti vlny pod jeden metr, mohlo jich býti použito k pokusům, o nichž možno říci, že skončily úplným zdarem. Podnikly je společně dvě společnosti, anglická „International Telephone and Telegraph Company“ a francouzská „Laboratoire du matériel téléphonique“. Bylo docíleno spojení přes průliv Lamanšský mezi Doverem a Calais, a zařízení, jehož bylo použito, je znázorněno na připojených obrázcích. Délka vlny byla 18 centimetrů, což názorně ukazuje jeden obrázek, na němž ruka drží „model“ použité vlny. Připomínáme, že měřítko na obrázku je v anglických palcích, takže vlna sahá asi od prvního k osmému dílku.

Druhá fotografie ukazuje vysílací a přijímací zařízení (přijimač je v pravém pozadí), a schematický obrázek znázorňuje v levé polovině úpravu reflektorů, v pravé polovině sestavení přijimačů na obou stranách.

Vidíme, že příjem a vysílání dělo se současně, při čemž v obou směrech se pracovalo na téže délce vlny, aniž by bylo pozorovati nejmenší rušení přijimače energií vysilače téže strany. Vyzářená energie byla tak dokonale usměrněna do vodorovného svazku paprsků, že stačilo, aby oba svazky probíhaly paralelně v malé vzdálenosti bez nebezpečí interference. Tento fakt již sám o sobě je výsledkem, který plně opravňuje naděje, kladené do tohoto systému.

V bodě „A“, uprostřed kulovitého reflektoru je vysílací „antena“. Je to jakási malá kovová konstrukce (dosud nepopsaná podrobně), do níž je veden proud z vysílací lampy, která je též dosud tajemstvím obou společností. V anteně vznikající vlny jsou odráženy polokulovitým reflektorem na velké parabolické zrcadlo, které z nich vytváří svazek rovnoběžných paprsků, jež letí prostorem, až narazí na podobné parabolické zrcadlo na druhé straně průlivu. Zde jsou koncentrovány do ohniska, kde je přijímací antena, a svedeny k přijimači. Vzdálenost je přibližně čtyřicet kilometrů, a energie, použitá k vysílání zpráv, je pouze 25 wattů, tedy tolik, jako spotřebuje malá žárovka. Při tom bylo zjištěno, že fading se vůbec neobjevoval, a poruchy atmosférou a jiné byly mnohem menší, než při normálním příjmu.

Zajímavo je, jak byla stále zkoušena délka vlny i výkon stanice. Všimneme-li si znova schematu, vidíme, že část parabolického zrcadla, právě uprostřed polokulovitého reflektoru, je úplně neúčinná, protože paprsky, od ní odražené, jsou zachyceny polokulovitým reflektorem. Toho bylo použito. Střed parabolického zrcadla má otvor, poněkud menší, než je průměr polokulovitého. Záření, procházející tímto otvorem, zasahuje malou antenu, spojenou s tepelným galvanometrem a vlnoměrem. Tak je možno stále kontrolovati jak délku vlny, tak i výkon stanice.

Skvělé výsledky dosavadních pokusů nesmí nás zaváděti k nevhodným závěrům a proroctvím. Především je nutno říci, že těchto vln nemůže býti přímo použito k dálkové telefonii a telegrafii právě proto, že podléhají týmž zákonům jako světlo. Jejich dosah je omezen zakřivením zemského po vrchu, a proto jich může býti použito jen ku spojení dvou bodů, jejichž spojnice jde volným prostorem. Jsou-li tyto body vysoko, ať již na přírodních vyvýšeninách terénu, nebo na zvlášť postavených věžích, je možno docíliti spojení na velikou dálku.

Toho bude možno použít pro telefonní a telegrafní linky přes rozlehlé prostory, kde přírodní překážky, jako řeky, jezera, hluboké lesy, tvoří velké obtíže pro vybudování linek drátových. Usměrněné vlny zde mohou podávati zprávy systémem relaisových stanic, jichž provozní náklady (i zařizovací) budou mnohem levnější, než spojení drátové, nebo radiotelegrafie a radiotelefonie dosavadního systému.

Nehledě k tornu, že usměrněné vlny neinterferují mezi sebou, je tu další předností těchto krátkých vln: ve vlnovém pásmu mezi deseti centimetry a jedním metrem vlnové délky je devadesátkrát tolik vlnových „linek“ o rozsahu deseti kilocyklů, jako v dosavadním „krátkovlnném“ a „rozhlasovém“ pásmu od 10 do 550 metrů.

Pokud bude použito nových krátkých vln k jiným účelům kromě radiotelegrafie a radiotelefonie, o tom je těžko si utvořit představu. Je však velmi pravděpodobno, že přispějí k probadání atmosféry i tak zvané Heavisideovy vrstvy, a až bude prozkoumána prostupnost jednotlivých kovů a minerálů k těmto paprskům, stanou se snad novými „Roentgenovými paprsky“ pro badání v zemské kůře. Záleží na tom, aby byly učiněny co nejdříve přístupnými všem laboratořím světa tak, aby co možno nejvíce lidí mohlo pracovati na zkoumání jejich specifických vlastností. Jakkoli chápeme, že laboratoře, jež usměrněné vlny objevily, snaží se chránit svůj vynález, přece je nutno říci, že když pokročil z experimentálního stadia do praktického použití, je již na čase, aby byl dán k disposici celému světu.

J. K.

Přeložil, přepsal a upravil pro web ok2kkw OK1TEH v roce 2007