Než začnu s povídáním, chtěl bych zdůraznit, že jsem jednoznačným příznivcem radioklubů a že lituji, že současná situace (zejména ekonomická) jim příliš nepřeje. Chtěl bych však připomenout věci, o kterých jistě všichni dobře víme, ale z různých důvodů o nich nemluvíme. Trochu jiný pohled na notoricky známé věci nikdy neškodí, pojďme proto do toho:

Jako každá věc mají i radiokluby svá pro a svá proti. Otázka poměru těchto „pro“ a „proti“ je plně namístě, zvláště, pokud si uvědomíme současné společenské i ekonomické podmínky.

Než se začneme zabývat jejich budoucností, podívejme se však nejdříve na pár zajímavých čísel:

Osmá verze OK Callbooku OK1FAI (po odstranění „silent key“ a záznamů typu „OK1AAA nw OK1AA“) uvádí:

6190 značek OK (včetně OK8 a spec. značek), z toho
492 klubů,
29 spec. OL značek (patří klubům), což je celkem 8,42% klubů

The Radio Amateurs Callbook (RAC) 1998
svět mimo USA - census
647325 stanic
z toho 5115 klubů, což je 0,79%

The Radio Amateurs Callbook (RAC) 1998
USA - census
727794 stanic
z toho 5978 klubů, což je 0,82%

Z toho je tedy jasné, že u nás je v poměru k počtu koncesí 10x víc radioklubů, než je světový průměr. Kdyby tedy u nás kluby zanikly a zbylo jich pouze 50, tedy každý DESÁTÝ klub byl aktivní, dostali bychom se na „světovou“ úroveň. Skutečnost je však jiná.

Radiokluby u nás

V dobách, kdy bylo velmi obtížné získat koncesi, továrně vyráběná zařízení nebyla k dispozici, na socialistickém trhu panoval dlouhodobý akutní nedostatek součástek (jejichž sortiment byl velmi omezený a vhodný nanejvýš k opravám či stavbě rozhlasového či TV přijímače), nebyla možnost dostat se k měřicímu vybavení a lidé se stěhovali do paneláků, kde nebylo možné mít dílnu, měl amatér sotva jinou možnost, než se své zálibě věnovat v radioklubu. Tam nesměl chybět „odborný dozor“ či „metodické vedení“ a další atributy socialistického kolektivismu, o kterých zde nemíním psát. Nájmy byly za babku a za své základní organizace je hradil Svazarm, stejně jako elektřinu a topení. Radiokluby tedy rostly jako houby po dešti a čím víc jich bylo, tím víc Svazarm „vycházel vstříc“ potřebám radioamatérů.

Pozitivní stránkou bylo vzájemné setkávání a výměna zkušeností (v lepších případech), možnost od kamaráda získat nějakou tu součástku či půjčit si knihu nebo časopis. Po uvolnění situace, kdy profilovým ukazatelem přestal být počet „odcvičených“ branců a účast na Prvním máji, radioamatéři nemuseli být tak „všestranní“, proto již nebyli tak často nuceni házet granátem, honit lišku a věnovat se jiným „"radioamatérským"“ činnostem, vzrostla obliba radioklubů. Otevřel se prostor pro intenzivnější radioamatérskou činnost a důvodem nebyla jen nějaká ta koruna, která přitekla ze Svazarmu a „šikovný“ předseda ji dokázal využít např. k účasti na závodě (zpravidla VKV). Získání koncese bylo (aspoň politicky vzato) snazší, začala se objevovat první „tovární“ zařízení (Otava, Sněžka, Jizera apod.) a postupem času přestaly řádit okresní (obvodní) radistické rady, KOS (kontrolní odposlechová služba) apod. Uvolnění šlo tak daleko, že po čase výdaje na výstavbu převáděčové sítě převážily výdaje na vzduchovky, buzoly, gumové granáty a jiné "„radioamatérské“" potřeby (musel se ovšem najít důvod v podobě budování tzv. nouzové komunikační sítě, použitelné nejen pro civilní obranu, ale také v případě živelných pohrom či autohavárií na jedné z tehdejších dvou dálnic). Přestaly se prodlužovat koncese (kde že ty zlaté časy jsou?) a tím tedy nehrozilo neprodloužení tohoto pro radioamatéra tolik cenného dokumentu za neaktivitu v radioklubu. Svazarmovští kolektivisté tehdy předpovídali radioamatérství osud Sodomy a Gomory, avšak z jejich lamentování si nikdo nic nedělal. Radiokluby zůstávaly a rád do nich chodil doslova kdekdo, počínaje vysílání chtivou mládeží, přes party, které měly kdykoli prostory pro mejdany až po postarší ženáče, kteří měli kam vyvést kolegyni z práce. Změny 90. let proto doslova „vpadly“ do poklidného života amatérů a zániky radioklubů, způsobené především ekonomickým tlakem leckoho vyvedly z míry.

Radiokluby ve světě

Radioklub v podobě, v jaké u nás existoval za éry socialismu, sotva může existovat. Podobně je tomu i jinde ve světě. Radioklub je totiž velmi nákladnou záležitostí a na podobný luxus málokdo má. Většinou radiokluby ve světě najdete při univerzitách nebo různých bohatších institucích (NN3SI - Smithsonian Institute, W5RRR - NASA Cape Kennedy), případně jako vojenská výcviková střediska (finské kluby s prefixem OI) nebo vojenské základny (HZ1AB - US základna Dhahran) či vědecké stanice (8J1RL - NIPR Syowa Base, Antarctica). S výjimkou univerzitních radioklubů a Německa zpravidla nenajdete radioklub v úloze výcvikového střediska mládeže (včetně studentů).

Postoj ke klubům bývá různý. Např. v Itálii kluby existuji, ale nemají koncese (značky) a nenajdete tam vysílací zařízení. Soukromé jsou i krátké značky, jako IR4T, II1H apod. Podobně je tomu ve Švédsku, kde sice radiokluby koncese a značky mají, ale většina krátkých značek (SM3C apod.) je opět soukromá. V USA je obvyklé jezdit velké závody v kategorii více operátorů (MM, MS) pod soukromou značkou jednoho z operátorů. Pokud děláte v závodě např. W3LPL, málokdy to bývá Frank Donovan osobně. V Anglii a Francii se naopak drží určitého zvýhodňování klubů aspoň značkami (M5X, GM7V, TM1C apod.). Často však pod klubovou značkou funguje jeden operátor a závodí v této kategorii.

Mnohonásobně větší podíl radioklubů oproti světovému průměru najdete pouze v (post)komunistických zemích a v Německu. Když odhlédneme od DL, které je kapitolou samo pro sebe svou proorganizovaností a s německou důkladností zaváděnému systému „ortsverbandů“ (místních poboček DARC), můžeme konstatovat, že radiokluby se těší(ly) zvláštní oblibě zejména v (post)totalitních režimech. Potvrzuje to mj. také Čína, kde od oživení amatérského vysílání někdy v polovině 80. let byly dlouhou dobu pouze kluby a neexistovaly individuální (soukromé) licence. Stejně na tom byl např. Irák apod. Celosvětově je velmi zřetelný odklon od kolektivismu v radioamatérství a tím i od klubovních stanic.

Funkce radioklubů

Nejdřív si položme otázku, o čem vlastně radioamatéřina je. Období nadšeného experimentátorství je nenávratně pryč, na současných pásmech (aspoň pod 23 cm) již není možné bez vyhlídky na spoustu dalších problémů z čistého zájmu stavět rádiová zařízení a na pásmech si ověřovat jejich funkci. Nepřejí tomu ani předpisy a v mnoha zemích již amatéři de facto ztratili jedno z velmi výsadních privilegií -– stavět si zařízení. Bývá nutné používat certifikovaná zařízení vyjmenovaných typů a home made bývá doménou QRP zařízení či mikrovln. Experimentovat však lze – např. v oblasti software, s anténami, studovat podmínky šíření apod.

Radioamatérská činnost mívá také často charakter sportu, aspoň má s ním společný soutěživý element. I radioamatéřina, pěstovaná coby oddechová činnost, přináší zcela jiné uspokojení, pokud je provozována na určité úrovni, která reprezentuje držitele značky. Zcela ojedinělé postavení má pak činnost, reprezentující vlastní zemi. I když se někteří amatéři dokáží prosadit bez soutěžení, je k prosazení nutná jiná (např. technická) činnost na velmi vysoké úrovni.

Univerzální odpověď na otázku, „o čem to je, však dát nelze -– pro každého je radioamatérství něčím jiným, ale každý si musí na tuto otázku odpovědět sám. Jeden společný bod však existuje –- pokud si amatér připadá jako outsider, většinou činnosti zanechá. Záleží však na tom, co amatér udělá, aby si jako outsider nepřipadal. Mnozí (v poslední době většina) se zařadí do určité skupiny s obdobnou úrovní znalostí a zkušeností, amatéři s výrazně nižší nebo vyšší úrovní prostě „nezapadnou“ .

V amatéřině dnes však jde většinou o umění komunikovat. Současný provoz klade stále vyšší nároky jak na technické vybavení, tak i na provozní znalosti. Zatímco technické vybavení je možné (a často i nutné) koupit, provozní znalosti koupit nelze.

Výuka a vzdělávání začínajících

Výuce by se měl věnovat radioamatér, který něco umí. Většinou si však málokdo může dovolit chodit aspoň jednou týdně do klubu a věnovat se výuce mládeže. Proto se často se „výuce“ věnují amatéři, kteří by spíš sami potřebovali to či ono procvičit (dle principu „kdo umí, ten umí, ... kdo o tom nemá ani páru, ten to učí“).

Většina začínajících přijde k amatéřině tak, že má v rodině radioamatéra. Na knížky a učení děti zpravidla neutáhnete, efektivita „předávání zkušeností“ jednou za týden v klubu bývá dosti mizerná... Dospělý začátečník to pak má ještě těžší – práce, rodina, povinnosti. Němci říkají: „Nur die Übung macht den Meister. Otázkou však je, jak cvičit. Posluchačská činnost je v útlumu, „cvičná“ pásma, kde by nevadily chyby, nejsou. Chybí příklady, kurzy jsou neefektivní a v podstatě ani efektivně dělat nejdou, není totiž možné za týden, dva, ani za měsíc naučit všemu potřebnému ani sebegeniálnějšího začátečníka, ani kdyby měl geniální učitele. Kurz může posloužit nejvýš k vyladění formy na zkoušky, k překonání trémy a k nepatrnému doplnění znalostí. Doučit se lze předpisy, procvičit lze základy techniky. Je však nutné, aby začínající měl ještě před zkouškami osvojené poměrně solidní znalosti, které se opírají o návyky -– právě návyky jsou největším problémem, neboť se nedají naučit v kurzu ani z literatury.

Proto se tedy snad nebude zdát přehnané hovořit o návycích v souvislosti s provozními dovednostmi a proto je také na místě otázka, je-li radioklub tím místem, kde lze ke správným návykům přijít.

Již bylo naznačeno, že zásadním problémem bývá, kdo se vlastně stará o začínající amatéry. Spousta z nás musí velmi tvrdě pracovat, aby si udržela aspoň přijatelný životní standard a pokud zbývá volná chvilka, bývá nutné ji využít co nejracionálněji, pokud možno tak, abychom si odpočinuli. Je proto zcela pochopitelné, že volný čas využijeme především k vlastní individuální činnosti a na aktivitu např. v rámci klubu už nezbude. Radioamatérské znalosti, ať jde o provoz či techniku, bývá nutné načerpat ve volném čase a proto ten, kdo má znalosti na takové úrovni, aby je mohl předávat jiným, musí svůj volný čas využít nejen k jejich načerpání, ale také k jejich udržování. Lze tedy říci, že kdo svůj volný čas využívá jinak, musí mít zákonitě znalosti na horší úrovni, než ten, kdo se činnosti věnuje individuálně po veškerý volný čas. Jinými slovy řečeno, chcete-li trávit svůj volný čas v radioklubu, budete toho zákonitě umět méně než ten, kdo prosedí desítky hodin měsíčně doma u rádia či u počítače a internetu a každou volnou chvilku věnuje četbě zahraničních publikací.

Tento závěr se mnohým nebude líbit a budou na něj reagovat negativně. Neznám však špičkového DXmana či contestmana, anténáře apod., který by pravidelně docházel do radioklubu a věnoval se tam začínajícím. Proto lze v radioklubu získat nejvýše elementární znalosti a v určité fázi „radioamatérského vývoje“ i začínající dojde k poznání, že v klubu se už ničemu dalšímu nepřiučí. Demotivující může být i nějaká rutinní, avšak nutná činnost, často i neamatérská -– různé stavební práce, zakopávání radiál k vertikálním anténám apod. Mnohde je vlastní vysílání považováno za „třešničku na dortu“ a aby se operátor dostal k zařízení, musí si to zasloužit. Vedoucí operátor či předseda radioklubu se pak často diví, proč se výsledky nedostavují, i když se vynakládá tolik úsilí. Odpověď je jednoduchá –- není dobré lidi příliš otrávit různými pomocnými činnostmi, zákazy a příkazy apod. „Šéf“ klubu musí být také trochu psychologem, tyto schopnosti však většinou chybí.

Místo společných setkání

Zde lze funkci radioklubu pravděpodobně těžko nahradit. Pro mnohé amatéry je právě tato funkce důvodem, proč jsou členy radioklubu a proč ho navštěvují. Jak je radioklub jako příležitost něčemu se naučit přeceňována, je naopak jeho společenská funkce často nedoceněna.

Málokoho baví amatéřit naprosto osamoceně (což není v rozporu s tvrzením, že amatéřina je individualistická činnost) a většinou potřebujeme si pohovořit s kamarády, vzájemně si vypomoci např. se stavbou antén, něco si vypůjčit apod. Jistě se shodneme na tom, že v radioklubu se tohle všechno děla lépe.

Otázkou jsou možnosti, jak si takové místo společných setkávání získat a udržet. Nelze spoléhat na to, že dnes budou existovat takové společenské organizace, které za nás uhradí nájemné, elektřinu a ostatní náklady, které bohužel rychle rostou a „obyčejný“ radioklub tak posunují do kategorie „luxusního zboží. Když se chce, většinou to jde, bohužel jako amatéři zpravidla neoplýváme penězi, pojem „sponzorování“ má v češtině většinou podtext „něco za něco“ a slovo „mecenáš“, tj. ten, který dává pro spokojenost své duše a nic za to nechce, je považováno za zastaralé.

Je smutné, když si leckdy radioamatéři v zájmu udržení klubovny nechávají leccos líbit, ohnou krky a říkají: „vydrželi jsme Svazarm, vydržíme tohle taky“. Ještě smutnější je, když se kvůli radioklubu narušují letité vztahy nebo když se jeden ambiciózní člen snaží radioklub opanovat a začne si hrát na šéfa. Bohužel se obé stává dost často a proto nám nezbývá, než ponechat věci přirozenému vývoji.

DXování a contestování

Zde to bude asi nejvíc „nerozhodně. Dnešní radioklub je zpravidla mnohem hůř vybaven, než špičkový jednotlivec. Výhodou může být pozemek a poloha, umožňující stavbu takových antén, jaké si doma nemůžeme dovolit. Faktem zůstává, že všechno zpravidla musí zaplatit členové. Pokud spoléháme na podporu např. ČRK, můžeme se buď načekat, nebo běh věcí urychlit např. přehnanou a horlivou loajalitou (k čemuž hodně amatérů nemá daleko…). Případná podpora však bývá většinou k ničemu, pár tisíc zpravidla klub nevytrhne.

Vybudovat závodní stanoviště schopné zamíchat světovým pořadím se zatím u nás nikomu nepodařilo. Není však nutné podléhat pesimismu, buduje se na mnoha místech a ve hře jsou ti nejzkušenější. Na věci to však příliš nemění – na závod si přivezeme vlastní transceivery, lineáry a počítače a na to je třeba mít, stejně jako na případné opravy apod.

Často se diskutuje o tom, jestli je morálně ospravedlnitelné z takového stanoviště jet závod na vlastní soukromou značku. Většina našich amatérů (zřejmě pod vlivem stále zakořeněného kolektivismu) tvrdí, že ne. Je to však nesmysl – jedeme na své zařízení a na takovém stanovišti si zpravidla také odpracujeme svůj díl. Řeč není ani o celkové přípravě na závod, zpracování deníku a vyřízení QSL agendy –- i to někdo musí udělat. Pokud z jednoho stanoviště jede po dlouhou dobu stále jedna značka, klesá o ni zájem. Spoustu značek lze slyšet v každém závodě a pokud nejedeme na výsledek, sotva budeme QSO opakovat. Stanice tak ztrácí možnost udělat řadu spojení, které by udělala, pokud by její značka nepatřila k „okoukaným.

Na contestovém stanovišti bývá zaměstnána řada lidí, jejichž značky se pak v závodě neobjeví. Contestová stanice tím tedy „odsává“ značky, které by jinak mohly přispět k reprezentaci českých amatérů a mohly by i zamíchat celkovým pořadím. To jsou hlavní důvody tvrzení, že účast v závodě pod soukromou značkou ze špičkově vybaveného contestového stanoviště považuji za plně ospravedlnitelnou. Předpisy navíc nezakazují práci více operátorů pod jednou soukromou značkou, proto mi není proti mysli s někým odjet závod na jeho značku a pomoci mu nejen svým zařízením, ale i s deníkem a QSL. Jsem přesvědčen, že pokud někdo v zahraničí jede např. 5x stejný závod a pokaždé udělá jiné OK stanice, je to pro nás lepší vizitka, než když udělá vždy tytéž klubovní značky.

Společné contestování je jistě pozitivním jevem, ale není k němu nutná klubovní značka. Potvrzuje to i praxe v zahraničí, zejména v USA, kde je zcela obvyklá účast soukromých značek v kategorii multi/single i multi-multi.