Jak jsem již napsal na svých stránkách http://www.ok1vvw.cz/, nechali jsme odejít průkopníky amatérského vysílání, aniž jsme využili jejich vzpomínek a zkušeností k tomu, abychom zaznamenali historii amatérského vysílání u nás. Pouze částečně, s velkými mezerami, tak učinil Jožka Daneš OK1YG. V nenávratnu jsou ztraceny nejen vzpomínky, ale i zápisy z jednání a sjezdů tehdejšího Radioklubu Československého, K.V.A.Č., S.K.E.Č. a posléze i ČAV. Možná ale nevíte, že doposud jsou mezi námi tři mušketýři, držitelé předválečných koncesí. Všem je již více než devadesát let. Jsou to Arnošt Hruška OK1FB, Honza Ptáček ex OK1JE a Jarda Burcar OK1JB. Vzpomínky OK1JB vám zde předkládám. Při kliknutí na některé z obrázků se tyto obrázky zvětší.

Za pomoc se sehnáním Jardových vzpomínek děkuji OK2BND, OK2BSP a také OK1RR za perfektní redakční úpravu.

73 OK1UU

Vzpomínky OK1JB, Jardy Burcara z Českých Budějovic na začátky radioamatéření.

Začínám rokem 1928, kdy jsem nastoupil do učení k firmě RADIOTON s. s r.o. V té době bylo v Českých Budějovicích několik firem zabývajících se prodejem radiopřijímačů. Vzpomínám fu Herbst, Hajíček, Láznička, Schnorek, později Zabranský, Daublebský a další.

V té době byl zde také založen Jihočeský Radioklub, jehož předsedou byl ředitel Jirsíkova Gymnasia Dr. Karel Vodička a ve výboru byli páni profesoři Kopecký, Vosyka, poručík Plánský, redaktor místního listu Kulíček, pan Vančata a úředník u soudu (jehož jméno si nepamatuji), pan Lešetický a později i moje maličkost. Fotografie z počátku se nezachovala, ale zde je fotografie z roku 1932, na níž jsou (zleva) pánové Kulíček, Burcar, Kopecký, Vodička, Vančata, zmíněný úředník od soudu, Vosyka, Lešetický a Plánský.

Scházeli jme se každou středu večer ve fyzikální posluchárně gymnasia, kde pan prof. tech nám předváděl zajímavé pokusy a kde se vyměňovaly rady a zkušenosti. Posluchárna bývala plná zájemců. Zajímavé byly pokusy s Barkhausenovými kmity, kde jsme vlnovou délku měřili na Lecherovýh drátech. S použitou elektronkou jsme se dostávali až na 40 cm, což byly v té době frekvence zcela nevyužitelné.

V té době vycházely různé časopisy, vzpomínám si na ČS Radiosvět, Radiokonstruktér, vídeňský Radiowelt a pan Faukner v Sadské vydával občas NKN a také v Uhlířských Janovicích něco vycházelo, na autora a název se již nepamatuji. Podle časopisu Radiowelt jsem vyrobil FULTOGRAF. To byl přístroj na radiotelegrafický příjem obrázků. Pan poručík Plánský zase vyrobil televizor s Nipkowovým kotoučem, obrázek měl rozměr 3x4 cm. Oba přístroje používaly strojek z gramofonu natahovaný klikou. Obrázky pro fultograf vysílala Víden na středních vlnách, televizi zase Londýn a Kőnigwusterhausen na dlouhých vlnách. O nějaké kvalitě se nedalo mluvit, ale byli jsme štastní, když se na obrázku třeba vznášela baletka.

V ČS Radiosvětě byly také návody na zhotovení vysílacích stanic. Ale až do roku 1930 nebylo povolováno vysílání, i když bylo dost odvážlivců v ČSR, kteří to riskovali, ale o tom ještě později. Já již jako školák měl zájem o rádio, z novin jsem si vystřihoval články a obrázky a lepil je do sešitu. Do Radiotonu jsem chodil žebrat vybité baterky, doma jsem je rozebíral Do skleniček od krému na boty, jak prodávali u Bati, jsem dával z baterky vytažený uhel a burel, přidal jsem kousek pozinkovaného plechu, zalil vodou z vodovodu a na tři skleničky už mi svítila malá žárovka. A ta vlastnost pořád něco zkoušet a vyrábět už mi zůstala až dodnes.

Když jsem dokončil školní docházku, nastoupil jsem do učení k firmě Radioton, spol.s r. o. v Českých Budějovicích. Tam teprve jsem viděl a slyšel pravou Alkoncertku a když jsem pak o vánocích v roce 1928 dostal stavebnici dvoulampovky a sluchátka, byl jsem nesmírn šťasten. Tu dvoulampovku vidím ještě dnes. Byla to krabička z překližky rozměrů 200 x 150 x 40 mm. Na vrchní straně byly dva sokle pro lampy, před každým soklem reostat a uprostřed velký knoflík pro ladicí kondenzátor. Na zadní straně krabičky byla jedna cívka pevná a dvě naklápěcí, jedna pro zpětnou vazbu, druhá pro anténní vazbu. Cívky byly provedeny jako voštinové, k vinutí na válečku o průměru 60 mm. Vzadu byly dvě zdířky pro sluchátka a pro anténu a zem. K přístroji byl zapotřebí čtyřvoltový akumulátor a anodová baterie, složená z dvanácti plochých baterií. Když se mi přístroj podařilo oživit, šel jsem na poštovní úřad pro koncesi. Ta mi byla vydána 22. ledna roku 1929 a je vidět na následujícím obrázku.

Koncese na zřízení, udržování a provozování radiofonní stanice byly v ČSR vydávány za určitých podmínek teprve po roce 1925, po dlouhých jedních mezi ministerstvy pošt a telegrafů, vnitra, obrany a zahraničí. Koncese byla vydána na moje jméno, přestože mi bylo teprve 28. ledna 15 roků.

Měsíční poplatek tehdy činil 10 Kč. S tou milou dvoulampovkou jsem prožil pěkné chvíle, a jak čas utíkal, pod vedením pánů šéfů firmy u které jsem se učil, ing. Ševčíka a ing. Šerého jsem se hodně naučil. Měl jsem tam přístup k časopisům, které v té době vycházely. Ing. Šerý byl skutečný odborník na rádio a když viděl můj zájem, tak se mi opravdu věnoval. Tak jsem brzy poznal rozdíly v zapojení Hartley, Schnel, Raynartz atd. a místo dvoulampovky jsem si vyrobil třílampový přijímač na krátké vlny s výměnými cívkami.

Do klubu chodili také zájemci o vysílání a tak se uspořádal kurs morze.Pravidelnými návštěvníky kursu byli Engel Jindra, Houska Vlastík, Janda Jan, Střítězský Freda a Zbudil Láďa. Později ještě Petrášek Franta. To bylo v roce 1931. Já, Jindra, Vlasta a Jenda jsme měli každý 16 roků, pánové Freda a Láďa, oba zaměstnanci JČE, byli o 10 roků starší. Zatím jsme všichni jen poslouchali na krátkých vlnách, já byl asi nejpilnější. Na zadní stranu korespondenčního lístku jsem si nakreslil značku RP 914, kterou jsem si sám sobě přidělil, namaloval jméno a adresu a posílal jsem poslechové zprávy. První odpověď jsem dostal od pana Aloise Weiraucha z Městce Králové, OK1AW. Ten lístek mám ještě v mé sbírce uložen a vypadá takhle:

V roce 1932 jsem si udělal do kufříku Hartleje a přijímač Schnel, a s kamarády Frantou Housků (po roce 46 OK1HE) a J. Wastlem jsme chodili do přírody vysílat. Jako antenu jsme používali 40 m drátu ze stromu k zemi. Vysílali jsme na 3,5 MHz, pod značkou OK1FH a fotografie z této činnosti jsou dále. Na levé jsem s Frantou Housků a Wastlem. Vlevo je používané zařízení.

V zimě v roce 1932 jsem vysílal už z domova, stále jako “černý” pod znakou OK1FH. Pod tou značkou jsem vysílal asi rok, a když už jsem měl po zkouškách a pracoval pod OK1JB, šel jsem za QSL manažerem p. Rokosem OK1YR, nejsou-li u něj nějaké lístky pro OK1FH. On mi tenkrát řekl: “Hochu, to už sis mohl pro ně dávno přijít, vždy» tys nebyl černý sám”. Z té doby se mi dochovalo pár fotek a též i QSL.

Koncem roku 1932 jsem se také přihlásil do ČAV a dostal jsem legitku s datem 4. 1. 1933 a s podpisy předsedy plk Skály, OK1VA, tajemníka Vopičky, OK1VP a pokladníka Františka Červeného, číslo 1. RP 181, která je zde a za ní je legitimace jihočeského radioklubu.

Připravoval jsem se na zkoušky, ale protože jsem ještě nebyl plnoletý, bylo třeba buď čekat, až mi bude v roce 1935 21 let, nebo se nechat zplnoletnit. Zašli jsme s otcem k soudu a tam nám vysvětlili, co a jak. Otec mě zplnoletnil a já posílal žádost na ministerstvo pošt a telegrafů o připuštění ke zkoušce, předepsané pro žadatele o koncesi vysílacích stanic pokusných. Dostal jsem pozvání na 1. 6. 1933 a před zkušební komisí za předsednictví p. odborného rady Dr. Burdy a před zkušebními komisaři Ing. Svobodou, odborným radou, S. Konečným, vrchním ministerským komisařem a A. Špinkou, vrchním poštovním tajemníkem jsem úspěšně zkoušky složil.

Ten den jsem ještě zašel k p. Batličkovi, OK1CB, který mne přijal velmi přátelsky a věnoval se mi. Večer jsem se vrátil domů. Koncese mi přišla brzy, s volačkou OK1JB, jak jsem žádal. Koncese se mi nedochovala, protože jsem ji musel před válkou odevzdat, ale zde je k nahlédnutí vysvědčení o zkoušce.

Když jsem všem, koho to zajímalo pověděl, co chtěli u zkoušek, přihlásili se další, které uvedu podle RP čísel, jak se do ČAV postupně přihlašovali:

RP 315 Jan Janda, OK1EJ, RP331 Jindřich Engel, OK1EN, RP 342 Josef Pánek, OK1PJ, RP 440 Ladislav Zbudil, OK1LZ, RP 441 Alfred Střítězský, OK1SA, RP 444 František Petrášek, OK1PF, RP 482 František Franěk, OK1FR, RP 583 Viktor Wofek, OK1WY, Jihočeský Radioklub OK1RJ, Vlastimil Houska, OK1HB, Stanislav Pavlovský? OK1SZ.

To tedy byli amatéři v Českých Budějovicích do roku 1936, kdy jsem odešel sloužit vlasti k Telegrafnímu praporu do Kutné Hory. Ale o tom později. Teď bych se chtěl vrátit do roku 1932. To jsme začali společně černit na 80 metrovém pásmu. Jindra a Vlastík bydleli bízko sebe v Havlíčkově Kolonii a já na Palackého náměstí. Oba měli pěkné venkovní antény, já používal antenu půdní. V rohu kuchyně kde jsem měl svůj kout, jsem nebozezem o průměru 6 mm provrtal strop, na půdě natáhl 40 m drátu a byla anténa Fuchska. Později jsem ji předělal na Windomku, napájenou jednodrátově. S tou antenou jsem potom pracoval na všech pásmech až do roku 1936, kdy se střecha bourala a přistavovalo se další patro. To už mě nebolelo, protože jsem v září toho roku rukoval do Kutné Hory.

Jak jsme objevili frekvenční modulaci. Vlastík si udělal nový vysílač na 80 metrů. Byl to Hartley na dřevěném prkénku s cívkou o 18ti závitech, navinutých z měděného drátu na válečku na nudle, tedy o průměru asi 60 mm.Drát byl vyleštěný, vysílač vypadal hezky. Přišel jsem k němu s absorbčním kroužkem a s absorbčním vlnoměrem, abych mu vysílač rozchodil. Chtěl hlavně vědět, kde začíná a končí pásmo. To jsme zvládli brzy a jak jme tak seděli nad zapnutým vysílačem a mluvili, přišel Jindra, že nás poslouchá a jaký používáme mikrofon. Ale když jsme pak klíčovali vysílač a tón byl špatný při každém klepnutí o stůl, pochopili jsme, že to dělá ta cívka navinutá ze slabého drátu, i když byla tak pěkně vyleštěná. Ona se chvěla. To se všechno dalo do pořádku a Vlastík potom s tím vysílačem nadělal víc spojení na černo než když měl už koncesi a značku OK1HB. Vlasta se později odstěhoval do Plzně, po válce se opět do Budějovic vrátil.

Jindřich Engel, OK1EN, se poměrně brzy z Českých Budějovic odstěhoval do Jaktaře u Opavy a tam jezdil jako OK2EN až do okupace.

OK1EJ, Jan Janda, byl jako elekrtrostrojník na vodní elektrárně jihočeských papíren v Českých Budějovicích. Uměl dobře mechanicky pracovat a postavil si mohutný vysílač. Při zaklíčování se mu na chodbě rozsvěcovala žárovka 25 w pro osvětlení chodby. Jenda později připravil sám svoji manželku ke zkouškám, ta pak měla značku OK1MI..

OK1LZ, Zbudil Ladislav, pracoval u Jihočeských Elektráren jako technik. Kvůli radiu měl problémy s manželkou, pozdeji se rozvedli a Láďa se z Budějovic odstěhoval někam na sever

OK1SA, Alfred Střítězský, byl rovněž pracovníkem JČE a už jako radioamatér počítal s využitím radiových spojů v energetice. Byl tipický svojí výzvou OK 1 Santiago Amerika a trilkem, který vždy zahvízdal. Radiu zůstal věrný až do smrti. Zemřel 1. 2. 1981. O jeho práci a významu pro radioamaterství povím ještě později.

OK1PF, Petrášek Franta, začínal s rádiem spolu se svým otcem.Ten si už v roce 1930 stavěl čtyřlampovku. Pamatuji, jak jednou přišli spolu do Radiotonu,že se jim podařilo spálit všechny čtyři lampy a tehdy stála jedna asi 150 korun. Tak jsme se s Františkem seznámili. Franta si udělal zkoušky až v roce l937 a radiu zůstal věrný až do smrti. Později se odstěhoval do Plzně. Jeho syn je OK1IPF od roku 1968 a vnuk od roku 1996 je OK1MPF.

OK1PJ, Pánek Josef, sloužil jako četař délesloužící v kasárnách na Rudolfově, ale kvůli rádiu měl podnájem na konci Vráta.Tam také měl postavenou pěknou anténu. Za okupace byl u vládního vojska a v Itálii, kde později pracoval jako spojař pro americkou armádu.

OK1FR, František Franěk, pocházel z Dobřejovic u Českých Budějovic a v té době byl délesloužícím na vojně, ale nevím kde. Přišel jednou na návštěvu ke mně, zdržel se až do rána, ale víc už jsme se nesešli.

OK1RJ byla značka vysílače Jihočeského Radioklubu. Ten byl zpočátku umístěn v Jirsíkově gymnasiu v kreslířském kabinetu, později byl nainstalován ve hvězdárně na soutoku Vltavy a Malše. Pokud byla stanice v gymnaziu, obsluhoval jsem ji já, vroce 1936 se stěhovala na hvězdárnu a já šel na vojnu do Kutné Hory.

OK1WY, Viktor Wofek, studoval v Praze práva, do našeho radioklubu nechodil, takže jsem se s Viktorem seznámil až po roce 1945.

OK1SZ, Pavlovský Stanislav z Hluboké nad Vltavou byl osobní šofér Adolfa Schwarzenberga a zkoušky v Praze dělal v jeho zájmu, což bude vysvětleno později.

To byli všichni budějovičtí amatéři vysílači do roku 1936. V Soběslavi byli činní OK1PL, Ing. Kolář a OK1FZ, Ing. Anschrlík a v Písku OK1MO, Mourek Antonín, s kterými jsme se znali a udržovali kontakt.

Nyní ještě trochu vzpomínek na radioklub, který vyvíjel po celá léta nějakou činnost. Mimo pravidelných středečních schůzek se připravovaly každoroční výstavy za účasti všech radioobchodníků ve městě a samozřejmně prací radioamatérů.Vystavovalo se v Besedě nebo v Obchodní Komoře. Počet návštěvníků nám vždy počítal model psa s fotobuňkou, kterého nám vždy na výstavu přivezl Ing. Šafránek z Prahy. Každá ta výstava se tešila velkému zájmu lidí a výboru radioklubu, v čele s Dr. Karlem Vodičkou to dávalo chuť do další práce. V roce 1934 se konala výstava ve Vodňanech, ze které jsou následující fotografie.

Na této výstavě jsem měl v chodu můj vysílač a pan npor. Plánský vystavoval jeho televizor s Nipkowovým kotoučem. Dr. Vodička dělal přednášky o radiu v okolních městech, byl jsem s ním ve Velenicích, ve Vodňanech, v Třeboni i jinde a to všechno jsme si hradili sami.

Když jsem pak v roce 1936 odešel na vojnu do Kutné Hory ztratil jsem kontakt s Radioklubem i všemi budějovickými amatéry a když jsem se vrátil v roce 1939, bylo už všehno jinak. Moje máti na výzvu policejního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 1938 abych ihned odevzdal svou vysílací stanici se všemi součástkami počítajíc v to i anténu se šla na policii zeptat, jak to má udělat, že syn slouží na vojně v Kutné Hoře a anténu nemá.Tam se domluvila, co mého doma našla, naložila na kočárek a dne 3. října 1938 odevzdala proti potvrzení na policejním ředitelství. A tak mi z té předválečné doby zbylo jen pár lístků a fotek, co mamka nenašla. A také tahle výzva a potvrzení od policie.

Jak jsem z počátku vzpomínal na rok 1932, kdy jsem dělal první spojení pod značkou OK1FH s vysílačem Hartley, v roce 1933 už pod značkou OK1JB to byl vysilač řízený krystalem.

Krystaly dodával Pavel Homola, OK1RO, z Turnova, který učil na tamější umělecké brusické škole. Krystaly byly velké jako dnešní pětikoruna a byly v držácích z ebonitových destiček rozměrů asi 40 x 40 mm. Kmitočet byl kolem 3,5 MHz. Pokud si někdo přál kmitočet třeba 3589 kHz, Pavel měl doma ocejchovaný přijímač a krystal dobrušoval na skleněné desce smirkovým práškem. Když jsem byl v roce 1936 ve škole speciálního telegrafního vojska v Turnově,chodil jsem Pavla vždy v neděli odpoledne navštěvovat. Pavel jako řada československých amaterů zahynul v koncentračním táboře.

Ještě k těm krystalům. Fotografie mojí radiostanice, řízené krystalem, je otištěna na str. 14 v prvním dílu Sedláčkovy knihy “Amaterská Radiotechnika” z roku 1954. Vysílač měl pět elektronek. První A415 byla oscilátor řízený krystalem, druhá B409 pracovala buď jako zesilovač nebo násobič, třetí TC04/10 sloužila jako budicí pro koncový stupeň pro dvě RS... zapojené v pušpulu. Cívky byly samonosné, výměnné. Ladicí kondenzátory pro každou cívku a blokovací kondenzátory, to vše bylo namontováno na dřevěné kostře a umísteno na zdi. Na stole pak byl zdroj, modulátor, třílampový přijímač, mikrofon, telegrafnní klíč, sluchátka a deník. Šasí reproduktoru visí na zdi a vedle je antenní přepínač, který sloužil k přepínání příjem-vysílání. Nad reproduktorem visí tehdy nepostradatelný absorbční kroužek k indikaci výkonu a správného naladění. Na konci stolu leží ještě starý Hartley, se kterým jsem pracoval dříve jako OK1FH. Na zdi je tradiční výzdoba QSL lístky. Na následující fotografii je mé zařízení z roku 1934 až 36. Na stěně je TX na dřevěném šasi, pro rozsah 28 až 3,5 MHz. V rohu je univerzální sí»ový zdroj a modulátor, na něm rozhlasový přijímač, který jsem používal jako MF a NF doplněk ke KV přijímači. Vedle zdroje je KV přijímač s výměnnými cívkami s rozsahem 28 až 3,5 MHz a vedle něj komůrkový mikrofon.

Vysílalo se tak, že výzva se volala na kmitočtu krystalu a přijímač se prolaďoval přes celé pásmo a hledalo se zda někdo odpovídá. Mám tady lístek od Franty Šádka OK2DM ze dne 26. 11. 1933 který udává qrh 3576 kc, a od PA0BN z 20. 12. 1933 který měl krystal 3890 a 3526 kHz.

OK2DM byl učitel ve Lhotě u Lipníka nad Bečvou. Míval vynikající 100 % amplitudovou modulaci a experimenty s ním trvaly vždy dlouho, také někdy až do rána. PA0BN byl zahradníkem v Oosterbeek v Holandsku, bylo mu 28 let a velmi často jsme měli spolu spojení. V roce 1933 a z jara 1934 jsem pracoval na pásmu 3.5 MHz, do léta jsem si vylepšil zařízení (viz foto) a pak jsem pracoval i na pásmech 7 a 14 MHz. V tom roce jsem si také zhotovil vysilač a přijimač pro 50 MHz. Že zařízení opravdu funguje se mohli přesvědčit OK1LZ a Franta, pozdější OK1PF a vše bylo zdokumentováno na následujících fotografiích.

Víc času než vysílání jsem věnoval konstrukci nových věcí a pomoci kamarádům, přesto jsem navázal spoustu pěkných spojení, prakticky se všemi kontinenty. V roce 1936 z jara jsem ještě stačil, než jsem šel v září na vojnu do Kutné Hory, vyrobit pro pana Adolfa Schvarcenberka kompletní vysilač. Schvarcenberk měl v Kenii farmu a chtěl s ní mít spojení. Proto pan Pavlovský, který byl jeho osobním šoférem, přišel do Radiotonu poptat se, jak na to. Po vysvětlení došlo k dohodě, že materiál dodá firma Radioton a výrobu vysílače provedu já, přímo na místě. Sehnat potřebný materiál nebyl problém. Skříň, krásně poniklovanou, vyrobila z perforovaného plechu fa Bernard, americké elektronky dodala fa Kalat z Prahy, trafa a tlumivky také jedna pražská firma a stavebnici přijímače Pento SW 3 dodal pan Štětina, OK1AZ který měl obchod v Nuslích. Jeho inzeráty byly často v odborné literatuře, tento je z knihy “Učebnice morzeových značek a příručka krátkovlnných amatérů” kterou vydal roku 1935 Antonín Rakouš, OK2RS.

Stanice měla být umístěna na “chatě” ve Staré Oboře na Hluboké. Chata byly tři zděné budovy, jedna pro panstvo, druhá pro hosty a třetí pro služebnictvo. V té třetí byly také garáže a dílna, ve které jsem celý vysílač vyrobil. Měl asi 50 W výkonu a modulaci do brzdicí mřížky. Pan Pavlovský se připravoval na zkoušky a po jejich složení dostal značku OK1CZ. Přestože jsme předpokládali práci hlavně na 14 MHz, natáhli jsme anténu Windom 13 a 27 m s jednodrátovým napáječem, později to byla anténa Zeppelin pro 7 a 14 MHz. Zařízení chodilo velice pěkně a já s dobrou odměnou rukoval do Kutné Hory k telegrafnímu praporu 5 sloužit vlasti.

Na tu dobu vojny vzpomínám rád, byl jsem ve svém živlu, byli tam dobří velitelé – chci vzpomenout kpt.Svárovského a hlavně kpt. Oskara Macka OK1MK a dobří kamarádi jako Karel Mojžiš z Němčic nebo ing. Míla Švejna OK3AL, Láďa Smejkal, Vilda Hejhal a řada jiných. Čas nám utíkal, ve světě se schylovalo k válce a když nás pustili z vojny, poslední den v únoru 1939 domů, byl s amatéřením konec.

Dne 6. 3. 1939 jsem nastoupil jako mechanik u JČE se zaměřením na využití bezdrátových spojů v energetice. Přijímal mě pan Střítězský OK1SA, ale 15. 3. v 10 hodin už bylo v Českých Budějovicích nemecké vojsko a bylo po bezdrátových spojích. Když jsem přišel domů na oběd,otec mi hlásil, že už tu byli, chtěli vysílačku. Otec jim ukázal papír s razítkem policie, že stanice je odevzdaná, tak odtáhli.

V JČE jsem jako mechanik elektrických spotřebičů přežil dobu války a teď chci, pokud mi to ještě myslí, zavzpomínat na dobu amatérství v Českých Budějovicích po roce 1945.

Když skončila válka byli v Českých Budějovicích tito předváleční amatéři: Burcar, OK1JB, Jiřina a Jan Janddovi, OK1MI a OK1EJ, prof. Pfeifer, OK1KY a Alfréd Střítecký, OK1SA. Z řad zájemců o vysílání to byli Franta Houska a Jindra Skřivan, pozdější OK1HE a OK1GJ. Utvořili jsme odbočku ČAV v Českých Budějovicích. Předseda byl A. Střítecký a jednatel J. Skřivan. A hned se začalo jednat s velitelem 5.pěší divise v Č.B., zdali bychom mohli dostat, jako částečnou náhradu za naše zabavené radiostanice, nějaké součástky z pozůstatku po německé armádě. Přídělem byl dne 24. 7. 1945 pověřen velitel spojovacího praporu 5. takže bylo z čeho začínat. Za tyto součástky jsme museli po třech letech zaplatit Fondu N.O. Částku 661.- Kčs někde někdo přišel na to, že součástky byly majetkem státu.

Dne 6. 6. 1946 jsem obdržel od Ministerstva pošt povolení k zahájení činnosti radioamatérské a byla mi přidělena opět značka OK1JB ve třídě C. Dne 4. 7. jsem byl přeřazen do třídy B a 10. 5. 1947 do třídy A. Mezi tou dobou od května 45 do června 46 jsme pilně pracovali na stavbě nových zařízení, takže první QSO s OK1SA mám zapsáno v deníku dne 11. 6. 1946 v 18 hodin na 56 MHz. Další zapsané QSO s OK1EJ, OK1WY, OK1MI vše na 56 MHz. Když jsem byl přeřazen do třídy B, tak první QSO na 28 MHz jsem navázal s G3AZ dne 24. 7. 1946. Pak to bylo 14 MHz, a 1. 9. 46 na 3,5 MHz moje první QSO se stanicí OK2FB, qra Brno. Nu a pak už na všech povolených pásmech jsem udělal řadu pěkných spojení. Na 56 MHz jsme vysílali s upravenými FUHet1s elektronkami RL2.4t1 a RL2.4p2 a s výkonem kolem 200 mW. Na KV pro pásma 3,5 až 28 MHz to byly buď různé vlastní konstrukce nebo upravená zařízení po německé armádě. Já sám posílal ke schválení na Radiový kontrolní úřad (RKÚ) od roku 46 do roku 61 osm různých konstrukcí, které jsem si v té době vyrobil a používal. Když jsem byl přeřazen do třídy A, zhotovil jsem si “mohutný “vysilač s dvěma LS50. Tento vysílač měl výkon 100 W, pracoval v pásmech 29 až 3,5 MHz, a s ním jsem pak vysílal CW i fone se všemi kontinenty. V září 1950 jsem měl potvrzených 79 zemí, 34 zony a 35 států USA. V roce 47 jsem dostal WAC, s doplňující známkou 28 MHz WAC a v roce 48 PHONE WAC. Zúčastnil jsem se také několika závodů, CW i fone. Z doby obnovování radioamatérské činnosti zde mám jěště legitimaci od ČAV po obnovení činnosti po válce v roce 1945.

KV jsem byl věrný až do konce roku 1956 a pak až do léta 1962 jsem pracoval jen na 144 MHz. Potom mám v deníku už jenom každoroční zápisy kontrolního orgánu až do roku 1973 ale žádné spojení. Proč, vysvětlím později. Ale od začátku roku 1973 až do léta 1976 jsem pracoval na 144 MHz cw, fm i ssb přes různé převaděče a přímé QSO. Měl jsem na střeše rotarku s deseti prvkovou Yaginou pro horizontální polarizaci a sfázovanou 2krát HB9CV pro vertikální polarizaci.

Když se dělala oprava střechy v roce 1983, musel jsem antény sundat a pak mi na střeše zbyla jen Windomka pro KV. Pro VKV od té doby používám HB9CV, na okně bytu. Přes satelit RS10 jsem začal vysílat v roce 1989. Do roku 92 jsem tam nadělal spoustu pěkných spojení a to vše s antenou na okně a s výkonem 10 W.

Jak jsem uvedl z kraje, byl jsem přijat do JČE jako mechanik se zaměřením na bezdrátové spoje, ale až do roku 1952 jsem tam vedl zkušebnu a opravnu elektrických spotřebičů. V energetice se v té době používalo spojení pomocí vf po vodičích vvn a ČEZ potřeboval vyzkoušet také spoje radiové. Protože měli různý materiál po německé armádě a také deset vysílačů Aachen, dostal jsem za úkol je zprovoznit, což se mi podařilo. Ministerstvo pošt a telekomunikací přidělilo ČEZu kmitočet 3850 kHz, což byl kmitočet dobrý tak ráno a večer, ale v době, kdy bylo třeba mít spojení to prostě nešlo. Bylo třeba použít VKV, jako se používalo v zahraničí. Jenže naše ministerstvo pošt a telekomunikací energetice povolilo provést zkoušky jen v pásmu 80 MHz.

Rád bych, pokud mi to ještě paměť dovoluje udělal seznam českobudějovických již nežijících i dosud žijících radio amatérů. Budiž mi prominuto, pokud jsem na někoho zapomněl.

A nyní soupis žijících čb. radioamatérů dle OK callbooku (ale tyto údaje se velice rychle mění, podle toho, jak přibývají noví zájemci). Někteří si včas nepodali žádost o prodloužení a nemají už koncesi, jen malá část amatérů je skutečně aktivní.