Pro zvlášť natvrdlé čtenáře, kteří nemají v úmyslu nic jiného, než mě hloupě kritizovat a napadat za to, že obhajuji telegrafii "ohněm a mečem", jsou příslušné partie toto nesmyslné obvinění vyvracející vyznačeny barevně.

I když se leckdo holedbá, že proti telegrafii nic nemá a že konec povinné znalosti telegrafie pro operátory, kteří chtějí pracovat na KV pásmech pod 30 MHz neznamená konec telegrafie jako takové, je skutečnost poněkud jiná.

Dvě skupiny radioamatérů – technici a provozáři – tu byly od samého počátku. Abychom snáze pochopili důvody jejich existence, přenesme se do dob, kdy bylo rádio něčím novým a neprobádaným.

Vynalezeno bylo k překonávání vzdáleností. Dovolat se co nejdál byl tedy jakýsi „genetický předpoklad“ radioamatéra. Už od samého počátku se vylepšovala rádia a soutěžilo se, kdo se dovolá dál. Dříve či později každý pochopil, že k překonání vzdálenosti je nutné jak co nejlepší zařízení po technické stránce, tak umět s tímto zařízením správně zacházet. Skutečnost, že jeden radioamatér dosahuje lepších výsledků i se skromnějším a technicky méně dokonalým zařízením, nenechala nikoho na pochybách, že k lepším výsledkům vedou dvě cesty – vylepšování techniky a zdokonalování se v manipulaci s ní. Špičkových výsledků pak mohl dosáhnout jen ten, kdo šel po obou cestách, tedy vynikající technik i excelentní operátor v jedné osobě.

Na přelomu 40. a 50. let minulého století se objevila první továrně vyrobená zařízení, která se postupně rozšiřovala v USA a pak i v západní Evropě. U nás se vývoj zastavil. I když radioamatéři dostali materiální injekci v podobě německých inkurantních zařízení, která byla ve své době stejně dobrá, jako tovární zařízení amerických amatérů, bylo těchto zařízení zpočátku málo. Nejlepší německé výrobky převzala naše lidově demokratická armáda a používala je tak dlouho, že se s nimi mohl setkat i leckterý z nás během základní vojenské služby. Po jejich vyřazení byly přístroje i náhradní díly ničeny a mezi amatéry se dostalo pouze to, co se podařilo zachránit a především to, co nepadlo do spárů čepičkovských lampasáků. I tak bylo možné koupit nějakou tu elinu, ekárnu a tu a tam třeba i M.w.E.c., nicméně např. forbes (Köln E-52) byl vzácností, na kterou nestačily dva měsíční platy. Přišlo to ovšem pozdě, takže se upravovalo a přestavovalo, mnohá úspěšná amatérská konstrukce našla svůj kabát v německé inkurantní mechanice. Jenže ve zlatých dobách inkurantu se už i v sousedním Německu vysílalo na FTDX-505 nebo Trio lajnu 599…

Zatímco provozáři tato zařízení nadšeně přivítali, leckdy o nich snili a ti šťastnější na západ od našich hranic na ně i ušetřili, bylo z úst techniků často slyšet pojem zásuvkový amatér. Ortodoxní, trochu fundamentalisticky ladění praví amatéři tak svérázným způsobem naznačovali, že by si amatér měl všechno zkonstruovat sám. Ve skutečnosti právě tovární zařízení posunula úroveň provozu o značný kus vpřed, neboť leckdo záhy zjistil, že není možné být zároveň dobrý na pásmu i v domácí dílně a ukázala se další, nepříliš veselá pravda – ten, kdo byl mistr ve vrtání šasi, byl na pásmech často učiněnou pohromou. Nicméně technici nebyli zatlačeni do defenzívy – došlo totiž k oživení provozu na VKV pásmech a dobývání decimetrových, centimetrových a ještě kratších vln, čímž se technikům otevřelo široké pole působnosti.

Telegrafie byla odjakživa největší překážkou v získání koncese. Když se v 60. letech minulého století objevily první koncese, pro jejichž získání nebyla nutná znalost telegrafie a které umožňovaly provoz pouze na VKV, objevila se spousta argumentů pro i proti jejich vydávání. Radioamatérská komunita se rozrostla o velké množství techniků a experimentátorů, které k tomuto koníčku přilákala technika, nové technologie a touha po jejich poznávání. I u nás se objevila třída S, avšak žádné problémy to nepůsobilo – držitelů této třídy nebylo příliš mnoho a věnovali se VKV technice, kde dosahovali výsledků na evropské úrovni.

Argument „proč se učit telegrafii, když mě nezajímá provoz, ale technika“ postupem času uznal víceméně každý. Zlepšovala se však dostupnost i kvalita továrně vyráběných zařízení, což mělo za následek i jiné, nechtěné přírůstky v řadách radioamatérů – objevili se lidé bez technických i provozních znalostí, kteří neprošli dlouhými léty přípravy ani tvrdými náročnými zkouškami, nesdíleli s ostatními společný osud a proto si nevypěstovali kolegiální gentlemanský vztah k ostatním (ham-spirit), ani nesdíleli společné hodnoty. Se vznikem a rozvojem převáděčů a později packet radia se z nich stala svébytná skupina pěstující v podstatě jiného koníčka. Dlouhou dobu to nikomu zvlášť nevadilo, pokud byly tyto dvě skupiny odděleny zájmy, rozsahem oprávnění a kmitočty, naopak to vyhovovalo radioamatérským organizacím, kterým rostl počet členů a tomu úměrně i společenský vliv.

Soupeření techniků a provozářů mělo většinou charakter přátelského hašteření, a to i v době, kdy se technici přeorientovali na VKV a stali se tak žížalkáři, zatímco stejnosměrní provozáři pilovali Morse, jazyky, chování v pile-upu a závodní taktiky. Zatímco šťastnější šestina světa si své spory odbyla v demokratických poměrech a praví amatéři si se zásuvkovými nenafackovali, stejně jako si neubližovali stejnosměrní se žížalkáři, u nás se žádné spory nemohly ani objevit, tím méně řešit. Zavedení třídy D na konci 70. let sice vneslo do vzájemných vztahů trochu napětí, ale naši nejlepší vékávisté stejně mívali třídu A, byli slušní operátoři a byli tak na jedné lodi s KV provozáři. Remcajícímu davu déčkařů, kteří se cítili méněcenní a diskriminovaní vůči plnokrevným držitelům KV tříd, věnovali renomovaní amatéři pramalou pozornost, o to větší zájem však budila tato masa u svazarmovských funkcionářů.

Konec totalitního režimu nás zastihl společensky i morálně naprosto nepřipravené. Soupeření, které se v demokratické části světa odehrávalo pozvolna během čtvrt století, u nás propuklo ze dne na den. Rozmohly se nejen převáděče, ale i packet radio, vzrostl zájem o třídu D a její držitele už nebylo možné považovat za remcající dav, ale za rychle rostoucí potenciální většinu, která velmi rychle začne udávat takt. Po staru uvažující svazarmovští exfunkcionáři se opět dostali do čela některých radioamatérských organizací, avšak nebyli schopní pochopit prostý fakt, že v demokracii většina nediktuje menšině, ale že ji naopak hýčká a pěstuje, neboť ten, kdo je jiný, než většina, je zdrojem nových myšlenek. O nic lépe na tom nebyli většinou ani samotní radioamatéři. Desítky let pěstovaný kolektivismus a materialisticky orientované myšlení nemohly zmizet ze dne na den. Dávali proto přednost organizacím, slibujícím materiální výhody před těmi, které byly ochotné za své členy jít s kůží na trh proti úřadům, ale nebyly ochotné za radiokluby platit účet za elektřinu. Tvrdá práce, výsledky, znalosti, zkušenosti – nic z toho se nedostalo na vrchol hodnotového žebříčku. Tak u nás nabylo radioamatérství pokřivené podoby, typické pro celý tzv. postkomunistický společenský vývoj v zemích východní Evropy. Prudce se zhoršily vzájemné vztahy mezi radioamatéry a tradiční hodnoty, zejména ham-spirit, dostaly povážlivé trhliny. A třída D? Nemuselo jít jen o produkty svazarmovské masovosti nebo o hezčí tvář demokratury bývalých svazarmovců, ovládajících naši dominantní radioamatérskou organizaci. Dostali se mezi nás lidé, kteří nikdy koncesi dostat neměli – jinak by se nemohlo stát, že jeden radioamatér druhému vyká a pokud ho zavoláte, dostane se vám nevrlé odpovědi „co chcete?“ Nemohlo by se stát, že se propojí CB paket s radioamatérským, že se někdo na převáděči přeřekne a místo značky se ohlásí jako „Pepa Lípa“ a report předá ve formě „esíček“, ani by nás netrápili vulgární piráti na převáděčích. Nemohli byste „mít smůlu“, že si nějaký pirát vybere vaši značku a začne vám dělat ostudu a už vůbec by se nemohlo stát, že na vaše poukazy „ten tohle nemůže dělat sám, někdo o něm musí vědět, někdo mu prodal rádio, někdo mu pomáhal s anténou, v nějakém radioklubu mu radili, jak na to“ vám někdo odpoví, že to není pravda, že on má signály, že ten pirát není od nás, ale z Německa. Signály o tom, že se tímto způsobem připravuje na zkoušky frekventant radioamatérské školy v Holicích pak ani nemáte chuť někde publikovat (skutečná příhoda, zadokumentováno). Je zjevné, že „viníkem“ je ona morální nepřipravenost.

Proto bylo logické, že radioamatérství dostávalo jednu ránu za druhou. První ranou byly nové povolovací podmínky, které třídě D přiznaly výkon 100 W (před tím měla tato třída 25 W), avšak třídě A pouze 750 W (před tím měla 300 W). Zatímco začátečníkům (včetně těch věčných) se výkon zečtyřnásobil, ti nejschopnější „vydělali“ pouze 2,5x. Byl to varovný signál, kterého si nikdo nevšiml. Snižovaly se zkušební nároky i v provozních disciplínách, odpadly zkoušky pro třídu A, která se jistou dobu vydávala pouze na základě tříleté praxe ve třídě B, snižovala se i požadovaná rychlost Morse. Asi největší ranou celosvětové radioamatérské komunitě bylo snížení tempa Morse pro americkou třídu Extra na 5 WPM, tj. 25 zn./min. Tato rychlost je zcela zjevně nepoužitelná pro jakoukoli komunikaci a proto byl naprosto logický argument „než zkoušet 5 WPM, tak raději ať to raději odpadne“. Bohužel se 5 WPM stalo velmi rychle standardem i v Evropě, převážně díky tlaku radioamatérských organizací, členských organizací IARU. Tisíce věci znalých a dobře informovaných radioamatérů (zejména v USA) začalo bít na poplach, ještě víc populistů a zlomyslných manipulátorů však tyto signály začalo zlehčovat. Dopadlo to špatně, 6. října 2001 v Guatemala City rozhodla výkonná rada IARU o tom, že bude na následující konferenci WRC požadovat ukončení povinné znalosti Morse pro radioamatérské operátory, pracující na KV pásmech.

Jak to bylo ve skutečnosti s oním „bitím na poplach“? Objevily se tisíce lépe či hůře napsaných apologetik telegrafie. Známí i neznámí amatéři vyprávěli příběhy s telegrafií v titulní roli, o tom, jak se telegrafie stala jejich životem. Ve skutečnosti tím udělali telegrafii službu v pravdě medvědí, napomohli hromadnému označení telegrafistů za staromilské pohrobky Morseho a Marconiho, za překážku pokroku, snažící se vrátit rádiovou komunikaci na úroveň století páry. Nejuznávanější světoví telegrafisté i renomované kluby telegrafistů však přijaly jinou taktiku – nebránit odstraňování zkoušek z telegrafie ze zkušebního řízení a koncentrovat síly na obranu bandplánů a telegrafních segmentů pásem. Šly na věc s logikou, nepřipouštějící odporu – pokud někdo nemá něco rád, není možné mu to nutit. Telegrafii mohou při životě udržet pouze ti, kteří ji mají rádi a je tedy v zájmu telegrafie, aby jejich počet rostl. Spolu s argumentem, že zkouška z 5 WPM je samoúčelnou šikanou přesvědčila tato logika i nejzarytější telegrafní „fundamentalisty“. Bohužel má však taková logika jednu „nezalepitelnou díru“ – počítá s úrovní právního vědomí, jaká je obvyklá ve vyspělých demokratických zemích. Jsou zde však mnohé země, kde zákony, předpisy a omezení nemají příliš velkou váhu. Jde především o země třetího světa a o postkomunistické země s nedokonalou legislativou. Vynucování práva je drahá věc, kterou si leckterá země nemůže dovolit a bohužel my mezi takové země patříme. Navíc jsme se vůbec nezotavili z desetiletí morální devastace ani z deformovaných hodnotových kritérií a pro příklady není nutné chodit daleko, máme je přímo před očima.

Liberalizace posledních 12 let, kterou jsem díky kontextu označil jako „ránu“ radioamatérské komunitě, je pozitivní za předpokladu, že nebude zneužita. Řeč byla i o pokroku, nových technologiích i rozšiřování možností, jak jich využívat pro sebevzdělávání, tedy jako skutečnou náplň radioamatérství. To je pozitivním jevem za předpokladu, že s tím vším budou zacházet lidé, kteří mají pevně stanovený a dobře srovnaný hodnotový žebříček – je-li řeč o radioamatérství, mělo by na jeho špičce stát ono zmíněné sebevzdělávání, tedy práce, zkušenost, vzdělanost a její prohlubování. Početná skupina lidí se však díky liberalizačním trendům oněch posledních cca 12 let přesvědčila, že není nutné na sobě tvrdě a usilovně pracovat, ale že se vyplatí počkat a kýžený výsledek se dostaví sám, bez práce. Povšimněme si, jak se rozšiřoval rozsah oprávnění třídy C a snižovala náročnost zkoušek. U třídy D není tento trend tak markantní, avšak očekávané uvolnění KV pásem pro tuto třídu obrací smysl všeho, oč jsme se desítky let snažili. Nejde přitom o nostalgické vzpomínání na „staré zlé časy“, ale o zcela racionální zhodnocení především morálního dopadu na nás všechny, se zřejmým výsledkem – neuč se, nepracuj na sobě, ale počkej si, ono se to vyvrbí!

Desítky let jsme si budovali a udržovali hodnoty, až jsme se dočkali konce režimu, který nás omezoval, křivil a tlačil bezmála do ilegality. Očekávali jsme, že nyní je budeme moci rozvíjet a naplno realizovat. Události, které mají svůj původ za oceánem a ve zcela jiných poměrech nám tyto hodnoty v mnoha směrech anulují. Nejde samozřejmě o telegrafii ani o to, že pokud jsme se chtěli stát radioamatéry, museli jsme umět mnohem víc, než řadový občan. Už vůbec nejde o to, že nás administrativní zásah zvenčí „shodil z výšin našeho elitářství“. Jde o to, že nás zglajchšaltoval na úroveň lidí, kteří nikdy neměli potřebu poznávat, rozvíjet a vynalézat. Výstup na Anapurnu ztratí svůj půvab, až na její vrchol bude jezdit lanovka přímo z luxusního hotelu a začne se diskutovat o smyslu obětí těch, kteří při prvovýstupech přišli o život. Pieta, pomníčky a žvanění o tom, proč riskovat život, když si tam mohli doletět helikoptérou asi rozzuří všechny horolezce. Nejinak je to s námi, radioamatéry, když zaslechneme nejapnou poznámku „k čemu je radioamatér, když tu je internet a mobilem se dovolám všude". Výsledek bude tentýž – ti nejlepší, které láká obtížnost, nesnadnost a riziko odejdou a zbudou jen miliony komerčních uživatelů. Asi proto se mladší poohlížejí po jiném koníčku a starší se modlí, aby jim bylo dovoleno odebrat se na věčnost s klíčem v ruce, bez chrchlání SSB v CW pásmu. Jedno mají společné – pokud nejsou nenapravitelnými optimisty, vidí konec.

Reakce takto postižených lidí lze celkem snadno předvídat. Ti, kteří bojovali proti „elitářství“ i jakékoli formě výjimečnosti a dostanou se bez vlastního úsilí (aspoň v legislativním smyslu) na úroveň této elity, nebudou s Pyrrhovým vítězstvím příliš dlouho spokojeni. Výsledků, ať sportovních, nebo ve smyslu vlastního uspokojení, nedosáhnou – těch budou dosahovat jen ti, kteří tvrdě pracovali. S tím se ale bojovníci proti elitářství nebudou chtít smířit a udělají vše pro to, aby nikdo nedosahoval lepších výsledků, než oni. Je-li radioamatérství sportem, nemůžeme čekat nic jiného, než události, jaké by nastaly ve sportu, kdyby nebyli rozhodčí, mezinárodní jury ani antidopingové komise. Radioamatérská komunita se rozvrství, na jedné straně budou „tradicionalisté“, sice v menšině, ale se vším svým uměním (včetně telegrafie), talentem a výsledky své práce, na druhé straně „modernisté“, kteří nebudou ničím jiným, než síbíčkáři. Vyostří se šarvátky a řevnivost, „elitářsky“ bude vystupovat i ten z tradicionalistů, který by se k takovému jednání nikdy nesnížil. Odstranění telegrafie coby překážky nás nesblíží, ale rozdělí. Pokud se podle značky nepozná, kdo je kdo, budeme se stýkat jedině s tím, koho dobře známe. Ham-spirit se stane minulostí, možná dřív, než samotná telegrafie.

Nerad se vracím k tomu, co jsem již jednou napsal a uveřejnil, ale dovolte mi učinit výjimku. Ačkoli se snažím jednat pokud možno racionálně, párkrát se mi už stalo, že jsem se neudržel a zareagoval poněkud emotivně, jako při čtení této zprávy, která byla reakcí na uvolnění přístupu na KV pásma pro německé držitele koncesní třídy ekvivalentní zkušebními požadavky naší třídě D:

Naproti tomu si ja docela s chuti zajdu s batohem a svacinou par metru v pohranici na nemecke uzemi, ve stylu Joza Fera natahnu dipol mezi dva stromy a tri mesice muzu delat na krecovite konzervativisticke snahy CRK dlouhy nos, protoze "Diese Regelung gilt außerdem für ausländische Amateurfunkzeugnisinhaber mit vergleichbaren Zulassungen zur Teilnahme am Amateurfunkdienst bei Besuchen in Deutschland." (Pozn.1)
Mozna zvazim i pokus o slozeni zkousek v Nemecku, jazykove na to mam.
Stale nemate pocit Absurdistanu?

Dodat k tomu mohu jen tolik, že autorem tohoto výroku je vysokoškolský pedagog, respektovaný pro své technické a programátorské znalosti a nebýt těchto několika vět, vážil bych si ho i nadále i přesto, že se vychloubá svojí znalostí telegrafie a očividně mu lahodí nechat se titulovat „dobrým telegrafistou“. Je také znám svým odporem vůči zkoušce z telegrafie, přesto neváhal si na své webové stránky umístit faksimile svého vysvědčení RO třídy C, vydaného Svazarmem.

Plně chápu tvoje rozhořčení, když si uvědomíš, že nějaký Klaus z Bamberka má to, po čem toužíš, i kdyby byl 10x blbější a línější, než ty. Na druhou stranu svým výletem do Němec a vysíláním odtud na KV nedokazuješ nic jiného, než že jsi srábek, který se „předpodělal“ před zkouškou z Morse „rychlostí“ 25 zn./min. a to i přesto, že (údajně) Morse ovládáš několikanásobně vyšší rychlostí. Pokud nám i sobě chceš dokázat, ze jsi chlap s velkým CH a že platí to, co jsi kdysi (snad) řekl, tak bys nám měl především vysvětlit podstatu svého tvrdošíjného odporu vůči této zkoušce.

Je tu ještě jedna maličkost: když si někdo dělal třídu D, musel vědět, jaká jsou tu omezeni, i to, že pravidla hry jsou daná a konečně i to, že kdo chce víc, musí dělat nové zkoušky. Pokud chce někdo dosáhnout rozšíření rozsahu svého oprávnění trpělivým čekáním „až se ledy pohnou“ (a dostane to bez práce, jako např. v DL), je to velice neetické. My všichni jsme na zkoušky mohli, my všichni jsme si prošli nejen „telegrafní šikanou“ (a některým se to i zalíbilo natolik, že jinak nejezdí), ale mnoha dalšími šikanami. Pro tebe tohle neplatí - ty jsi se zařekl, zkoušky jsou pod tvou důstojnost a jako „lepší člověk“ na ně nepůjdeš. Takovéhle nechávání sebou orat zkušebními komisemi je dobré akorát pro nás - a naše smůla, že jsme se učili a nechali zkoušet z něčeho, co je nám z duše cizí, vše jen proto, že jsme tu amatéřinu měli tak rádi. Nebudeš cítit ani trošičku studu vůči nám, kteří jsme začínali v době, kdy žádná třída D nebyla - chtěl jsi být amatérem, musel jsi umět Morse - A BASTA. Výhody ti připadají zřejmě přirozené, a když nejsou, uspíšíš je třeba výletem do Němec. Opravdu pěkný příklad radioamatérské soudržnosti...

Svými návody na výlety do Němec bereš mimochodem i vítr z plachet (motivaci) těm, kteří ještě věří, že lze cíle dosáhnout poctivou systematickou prací a nikoli vyčkáváním, případně doprovázeném servilním patolízalstvím, směrovaným k naším „radioamatérským činitelům“. Myslím, ze jakožto pedagog bys mohl o učení a o motivaci k němu vědět mnohem víc, než my všichni dohromady a tím lépe si uvědomovat morální dopad svého konání.

Zajímalo by mě, jak moc má současný vyčkávající (příp. z DL vysílající) amatér rád svého koníčka, že mu toto jeho životní hobby nestojí ani za jednu pitomou zkoušku z Morse tempem 25 zn./min. Abychom se nepletli - pokud nemáte KV ambice a nezajímá vás provoz, ale technika, je všechno v nejlepším pořádku a pro mě jste a zůstanete ctihodnými pány amatéry. Těmi však pro mě nejsou ani vyčkávači, ani expediční „déčkoví“ návštěvníci zemí CEPT, vysilající na KV. Pokud někdo vyčkává, aby se v den D (tedy v den, kdy začne třída D platit i na KV) vrhl na KV pásma jako moucha na lejno, není pro mě ctihodným, ale takovým, jak *** uvádí: hloupým a podřadným.

Z výkřiků radních ČRK i ze současných postojů ČTÚ bych si dělal pramálo. U nás je téměř každý papežštější, než sám papež a pro papaláše a ouřady to platí dvojnásob. Německá byrokracie je schopná reagovat na befehl, naše potřebuje množství směrnic a opatření, to je jediný rozdíl. Časově bych pak tento rozdíl viděl tak na rok, spíš však na datum našeho vstupu do EU. Panickou hrůzu z toho, že budeme „nekompatibilní“ a „neharmoničtí“ má kdekdo, snad kromě pár fanatických zastánců různých „českých cest“. Těch se ale nebojte, nejsou v módě. Proto můžu „vyčkávače“ uklidnit - zůstaňte v blažené nevědomosti, neučte se (hlavně ne Morse) - DOČKÁTE SE! Trpělivost růže přináší a budete-li klidní a nenápadní a změníte-li včas značku (až budeme všichni áčkaři), nikdo ani nepozná, že jste kdy byli těmi hloupými a podřadnými vyčkávači!

Velmi, ale VELMI si budu vážit toho, kdo jako POSLEDNÍ v OK absolvuje zkoušku z Morse. Bude mi opravdovou ctí ho poznat a doufejme i připravit mu pěkný dárek!

Dodat mohu, že pocit, že jsem se ocitl v Absurdistánu, skutečně mám. Neumím si totiž představit, jak s takovým chápáním morálky a radioamatérské cti bude možné závodit či plnit podmínky diplomů. Jakou cenu pak bude mít umístění v závodě či diplom? Kolik se objeví „nových géniů", kteří nám začnou předvádět „špičkové výsledky" a poukazovat na to, že by jich nebylo dosaženo, kdyby telegrafie zůstala zkušebním předmětem a že by „reprezentovala" jen stále stejná skupina stárnoucích amatérů.

Není však možný pozitivní pohled? Určitě ano. Budoucnost radioamatérské služby na KV pásmech ohrožují nové laciné širokopásmové technologie (PLC nebo PLT). Jde v podstatě o využití elektrovodné sítě jako přenosového média pro datové přenosy (internet). Současná technologická řešení by znamenala nejen úroveň rušení v hodnotách S7 a vyšší v pásmu 1 – 30 MHz, ale také skutečnost, že v každé domácnosti bude zařízení, citlivé na signály v tomto pásmu. Znamenalo by to nejen znemožnění příjmu, ale také vysílání. Technologie je však velmi levná a proto existují silné komerční tlaky na její prosazení. Krátkovlnná pásma opouštějí jak profesionální služby, tak i rozhlas. Existuje tedy naděje na rozšíření krátkovlnných pásem pro radioamatérskou službu, ale zároveň i znehodnocení těchto pásem širokopásmovými technologiemi PLT. Pokud by ovšem příliv nových radioamatérských stanic na KV pásmech včetně snadno získatelné licence dokázal posloužit jako argument bránící nasazení technologií PLT, bylo by to jistě pozitivní. Z tohoto pohledu lze tedy hodnotit příliv „modernistů“ jako přínosný.

Radioamatérská populace stárne. Dokazují to mnohé statistiky. V USA a Evropě je mezi KV amatéry nejsilněji zastoupena věková skupina mezi 50 – 60 lety. V Japonsku je to o 10 let méně a v rozvojových zemích (včetně např. asijské části Ruska) je to skupina 20 – 30 let. Je zřejmé, že zejména v Evropě a USA je třeba radioamatérskou komunitu „omladit“. Pokud by bylo celkově snadnější získání koncese včetně odbourání povinné znalosti telegrafie bylo cestou k takovému omlazení, bylo by to rozhodně pozitivní.

Chceme-li se dočkat nových zařízení a nových technologií za přijatelné ceny, musí si je vyžádat trh. Ten musí být silný, tedy početný. Pro pár tisíc tradicionalistů nikdo zařízení vyvíjet a vyrábět nebude. I tento argument tedy hovoří pro příliv nových koncesionářů na KV pásma.

Konečně je zde statistika. I když se radioamatéři rozvrství na „elitáře“ a „síbíčkáře“, je nutné aspoň statisticky počítat s tím, že ne každého „síbíčkáře“ bude celý život bavit být v této low-end kategorii. I kdyby každého stého napadlo přestoupit do vyšší kategorie včetně toho, že pro to něco udělá, znamenalo by to při současně odhadovaném počtu 500 000 nových KV amatérů vzniklých z bývalých VKV „beztelegrafních“ tříd 5000 nových KV operátorů na dobré úrovni. Je tedy velmi pravděpodobné, že se mezi nimi objeví nový Danny Weil či Colvinovi nebo noví závodníci formátu W3LPL. Nic lepšího bychom si nemohli přát.

Tohle všechno nám dovoluje skončit hezky optimisticky. Bohužel nás však čeká velmi nesnadná etapa, ve které leckomu dojde dech, leckdo propadne pesimismu, padne nějaká rána a tu a tam bude muset někdo z kola ven. I to je přirozený vývoj, těžko budeme mít hezkého a atraktivního koníčka, když pro to něco neuděláme. Zní to sice jako floskule, ale nemůžeme spát na svých diplomech a QSL, nemůžeme jen vyhrávat závody a psát na ně stále dokonalejší programy, nemůžeme ani stavět čím dál větší antény - a kormidlo běhu událostí přitom nechávat populisticky uvažujícím chytrákům, kterým nejde o radioamatéry, ale spíš o 30 milionů švýcarských franků, inkasovaných ročně. Co bude dál, nelze nechat na někom, kdo se rád povaluje se sekretářkou na ostrovech v Karibiku, ani na pomuchlaném svazarmovčíkovi, který vezme za vděk zaplacenou cestou do Friedrichshafenu. Očistit se bude muset, dříve či později, nejen IARU, ale i její členské organizace. Je tu tedy páté, a možná aktuálně nejvýznamnější pozitivum současného vývoje – snad se toho stalo už dost na to, aby to někoho nadzdvihlo ze židle a přinutilo ho něco dělat, přinejmenším myslet.

OK1RR