Vysílání

S nácvikem vysílání není vhodné začínat příliš brzy. Důvod je opět jednoduchý - vysílání je totiž zcela jinou činností, diametrálně odlišnou dovedností. Při vysílání operátor v mozku převádí text, který má být odvysílán, na Morseovy značky, které pak syntetizuje. Jde tedy o činnost, na které se významnou měrou podílí motorika a je lhostejné, jestli budete používat ruční nebo elektronický klíč. Proto je vhodné začít až po zvládnutí příjmu všech alfanumerických znaků (včetně ? , / .).

Zde je na místě malé odbočení. Použití klávesnice k vysílání je zásadně odlišným způsobem komunikace, kdy operátor žádné značky v mozku nesyntetizuje, neboť tuto činnost provádí počítač s příslušným programem, zatímco operátor pouze píše na klávesnici. Pokud operátor používá klávesnici rovněž i k zápisu, vzniká velmi výhodná kombinace dovedností, umožňující pracovat s Morseovými značkami na jiném kvalitativním stupni. Výsledkem je perfektní zápis, který lze dále elektronicky zpracovávat a naprosto přesné dávání. Tento způsob je však poněkud méně flexibilní, neboť neumožňuje plné využití všech výhod ručního nebo poloautomatického dávání, např. „full break in“ (QSK), kdy dochází k přerušení vysílání a přechodu na příjem i uprostřed vysílaného znaku. Při použití ručního nebo elektronického poloautomatického klíče se operátor zúčastňuje tvorby každého elementu vysílaného znaku (tedy tečky či čárky) a může proto svou činnost kdykoli přerušit. Při dávání klávesnicí operátor pouze vydává povely k vyslání určitého znaku. Chce-li svoji činnost přerušit, může tak učinit až po dokončení právě vysílaného znaku, čímž je QSK méně efektivní. To je důvodem, proč radioamatéři dávají přednost vysílání elektronickým klíčem, zatímco v profesionálním provozu, kde se QSK používá výjimečně, se práce s klávesnicí uplatňuje mnohem častěji.

Používání klávesnice je odmítáno většinou „pravověrných“ telegrafistů a podobný postoj mívají i různé telegrafní kluby (kluby špičkových operátorů, telegrafistů). Důvod je ten, že při vysílání pomocí klávesnice se operátor nezúčastňuje tvorby každého elementu vysílaného znaku a vysílaný signál tedy není výsledkem jeho motorických schopností. Operátor, který nikdy nevysílal pomocí ručního či elektronického poloautomatického klíče tedy nemusí přímo umět vytvořit vysílanou značku. Toto umění se však považuje za nedílnou součást „umění Morse“ a operátor, který sám neumí vytvořit značku, je proto považován za „polovičního telegrafistu“.

Začít s nácvikem lze různě, je však nutné vyhnout se „klasickým“ metodám, jaké se používaly např. v československé lidové armádě cca až do konce 70. let minulého století. Ruční klíč 3 cm od hrany stolu a hodina, začínající „rozcvičkou“ v podobě ťukání do klíče, až žák vysílal naprosto pravidelné tečky s odpovídajícími mezerami, doufejme patří minulosti.

Je sice vhodné začít nácvik právě na ručním klíči, ale není nutné tento způsob vysílání „pilovat“ až k absolutní dokonalosti. Snahy o naprosto přesné dávání rychlostí 150 zn./min. jsou absurdní. Ruční klíč použijeme k nácviku Morse jen proto, aby si operátor „vlastnoručně“ osvojil odpovídající poměry tečka/čárka/mezera. Zároveň je však nutné zahájit výcvik dávání na elektronickém klíči.

Proč volíme tento poměrně složitý postup? Hledejme opět podobnost s výukou cizích jazyků. V určitém momentu výuky sice můžete velmi dobře rozumět, ale začnete-li mluvit, nikdo nerozumí vám. Problém je ve výslovnosti a v akcentu. Zatímco výslovnosti je třeba se naučit (např. v angličtině se hláska „a“ vyslovuje jako „ej“, ale ne všude, např. ve slovech dark, mark apod. se vyslovuje jako „a“), je nutné se zprvu odnaučit českému akcentu a pak si osvojit akcent příslušné řeči. Dávání na ručním klíči lze přirovnat k učení výslovnosti, poměry tečka/čárka/mezera je třeba „dostat do ruky“. Vytvoří se tím jakési propojení mezi mozkem a rukou a zesílí se schopnost odlišit jednotlivé elementy znaku při příjmu (i mnohem vyšších rychlostí, než je žák momentálně schopen vysílat na ručním klíči). Žák si na vlastní kůži ověří, jak nevhodné je např. zkracování čárek nebo mezer a jak tím utrpí čitelnost signálu. Elektronický klíč je pak pomůckou k odstranění akcentu - i při sebevětší snaze o co nejpřesnější vysílání na ručním klíči nejsme schopni vytvářet dokonalé elementy značek (tečky, čárky a mezery), navíc je vysílání pomalé a únavné. Přesné elementy lze vytvářet elektronicky pomocí zařízení, obsluhovaného prsty. Způsob vysílání je tak podobný vysílání na ručním klíči, volbou optimální metody lze také minimalizovat počet pohybů, nutných k vyslání určitého znaku. Tak lze dosáhnout mnohem vyšší rychlosti a snížit celkovou námahu.

Další poznámka se týká tzv. „podpisu radisty“. Toto ošklivé označení se u nás vžilo před lety a přeneslo se z „československé ruštiny“, která se rozmáhala v armádě (slovo radista má podobný původ, jako fyzminutka, trenýrovka, sborka a rozborka apod.). Šlo ve skutečnosti o individuální charakteristické prvky, které se projevovaly při vysílání na ručním klíči, tedy zpravidla nepřesnosti poměrů tečka/čárka/mezera. Takové nepřesnosti se vyvinuly postupem času u zkušených telegrafistů a mnohdy mohly zlepšovat čitelnost signálu v rušení a úniku. Někteří operátoři např. vysílali s delšími mezerami, takže jejich telegrafie vyvolávala „sekaný“ dojem, jiní zkracovali čárky až na pouhý dvojnásobek délky tečky (tzv. ruské dávání) apod. Rozšiřování elektronických klíčů napomohl i obecně oblíbený názor, že se tím zlepší jednotnost dávání a odstraní se tento „podpis radisty“. Ve skutečnosti to není úplná pravda, i při vysílání elektronickým klíčem operátor např. sám „časuje“ mezery mezi slovy. Každý elektronický klíč umožňuje určité nastavení (musí ho umožňovat, protože samotný vysílač, obvody, přepínající příjem/vysílání apod. určitým způsobem zkreslují vysílané značky a klíč musí umožňovat toto zkreslení kompenzovat) a operátor si většinou volí takové nastavení, které mu vyhovuje a které považuje za optimální s ohledem na čitelnost vysílaných značek. I dnes, v době počítačů a elektronických klíčů, lze často poznat operátora podle charakteristického stylu dávání, které může být stejně výrazné, jako podpis.

O vývoji telegrafních klíčů a principech jejich používání se dočtete v článku „Z historie telegrafního vysílání“ na těchto stránkách. Začínáme-li s telegrafií, je jedna z nejdůležitějších věcí začít správně, abychom si nevytvořili zlozvyky, které by později bránily kvalitnímu a rychlému provozu nebo znesnadňovaly přechod na modernější typ elektronického klíče. Proto je důležité hned ze začátku používat dobrý klíč a nešetřit ani na manipulátoru (pastičce).

Je chybou začínat na třítranzistorovém klíči s pastičkou, amatérsky zhotovenou z polarizovaného relátka. Pozdější přechod na jambický (squeeze, dvoupákový) klíč pak může být dosti obtížný - zde hovořím z vlastní zkušenosti, neboť jsem si takové zlozvyky vytvořil a i na jambický klíč jsem velmi dlouhou dobu dával podobně, jako na jednopákový klíč. Důsledkem toho bylo dávání s poměrně velkým počtem chyb při rychlosti kolem 40 WPM a celkově nižší „cestovní“ rychlost, resp. nemožnost přizpůsobit svoji rychlost rychlosti protistanice. Dobré zvládnutí squeeze techniky pak trvalo téměř 10 let a znám operátory, kteří dodnes odmítají dvoupákové klíče a vždy dají přednost jednopákové „fackovací“ pastičce.

Doporučuji proto přesně opačný postup, než jaký je dnes obvyklý - ze začátku se učit dávat na dobrém elektronickém (vždy jambickém) klíči a teprve po dokonalém zvládnutí tohoto způsobu dávání se můžou sběratelé klíčů a telegrafní „fajnšmekři“ pustit do dávání na jednopákových klíčích, vibroplexech nebo sideswiperech. Ačkoli se to nezdá, jsou i na elektroniku klíče kladeny poměrně přísné požadavky, což však nevylučuje použití jednoduchých klíčů. Jsou známá zapojení mikroprocesorových klíčů, která jsou méně vhodná, i když mají např. spoustu pamětí, oddělený výstup pro spínání PTT apod. a naopak jednoduché klíče bez paměti, které jsou velmi dobré.

Zatímco při výuce příjmu jsme označování elementů znaku jako tečky a čárky zavrhli, při vysílání si na něj opět vzpomeneme. Tento „nesystémový“ postup si vynucuje nutnost nějak označit jednu či druhou stranu v případě jednopákové pastičky, resp. označení páky u dvoupákové pastičky. To samozřejmě koresponduje i s funkcí elektroniky klíče.

U jednopákového klíče si jakákoli změna teček na čárky a obráceně vynutí pohyb prstů. Každý pohyb je náročný na časování a je proto šancí udělat chybu. Je tedy logické, že dáváme přednost tzv. jambickému dávání. To vypadá tak, že při současném stlačení obou pák jsou střídavě vysílány tečky a čárky, což připomíná rytmus verše jamb. Vysílaná sekvence začíná tím, která páka byla stlačena dřív. Stlačíme-li např. čárkovou páku, lze ťuknutím na tečkovou páku vložit tečku do řady čárek. Tomuto způsobu dávání se též říká squeeze, protože fakticky pouze stlačujeme páky pastičky k sobě, zatímco u jednopákové pastičky páku vychylujeme na jednu nebo druhou stranu.

Přednosti jambického (squeeze) dávání lze jednoduše vysvětlit, pokud si rozebereme počet a případně druh pohybů, které jsou nutné k vyslání určitého znaku. Technika vysílání je zcela odlišná od tradičního způsobu vysílání, odvozenému od klíče vibroplex - např. vyslání písmene C znamená při tradičním způsobu čtyři pohyby (střídavé, připomínající pádlování), u jambického klíče stačí pohyb jediný. Písmena F, L apod. lze vyslat dvěma pohyby, ale při dokonalém osvojení tzv. squeeze techniky, tj. vkládání opačného elementu (tečky do řady čárek a obráceně) prakticky stačí jediný pohyb rozložený do dvou fází.

Při nácviku prakticky okamžitě zjistíte, že některé znaky se vysílají velmi snadno, zatímco jiné jsou i při použití squeeze techniky poměrně obtížné. Počet pohybů, nutných k vyslání určitého znaku a obtížnost jeho vyslání ukazuje následující tabulka:

Můžeme přitom vyjít z poznatku, že číslice 0 (nula) je tak dlouhá a představuje pouhé stlačení čárkové páky, že se ji zpravidla podaří vyslat bez chyby na první pokus i začátečníkovi a to většinou i tehdy, je-li na klíči nastavena značná rychlost. Nule tedy přiřadíme „koeficient obtížnosti“ rovný nule, proto není v tabulce uvedena. Ve svislém sloupci (šedivém) je uveden počet pohybů, nutných k vyslání znaku, ve vodorovném (modrém) „koeficient obtížnosti“.

Zatímco počet pohybů je možné vyjádřit přesně (např. u písmene K stiskneme čárkovou páku - první pohyb a v relativně nekritickém čase vložíme tečku ťuknutím na tečkovou páku - druhý pohyb - písmeno K tedy spadá do kategorie „dvoupohybových“ znaků, což je patrné z tabulky. „Koeficient obtížnosti“ by měl vystihovat, jak kritické je načasování jednotlivých pohybů, tedy jak nás elektronický klíč „honí“. Zde už je ve hře subjektivní pocit, který se může u jednotlivých telegrafistů poněkud lišit. Hodnoty od 1 do 8 jsou proto určeny statisticky podle četnosti chyb, vznikajících při „hraní“ jednotlivých znaků.

Výuka je trochu podobná příjmu, avšak je zde možnost navázat na to, že přijímat již umíme. Víme, jak znak zní a celý problém je, jak se domluvit s elektronickým klíčem, aby dělal to, co chceme. Je velmi vhodné mít po ruce ruční klíč a příslušný znak si vyzkoušet na něm, zvláště pak ten, který nám činí obtíže. Nějaká zvláštní metoda, např. lekce, obsahující určité posloupnosti písem, se nepoužívá (aspoň o žádné nevím). Vhodné však bude trénovat dávání s programem, který umožňuje přímo vidět, co dáváme. Takové programy znám dva a oba jsou velmi dobré, i když jsou určeny pro prostředí DOS. Prvním z nich je KV autora DF4KV, jehož verzi 0.50 si můžete stáhnout zde. Program lze použít rovněž jako běžný automatický klíč. CWK autora DK5LI je rovněž velmi dobrý a umožňuje vést i jednoduchý deník. Opět pracuje pod DOS a má dokonce barevnou grafiku. Verzi CWK 7.0 si můžete stáhnout zde.

Obvyklou chybou však bývá snaha vysílat rychleji, než jsme schopní přijímat. Vzhledem k tomu, že předem víme, co chceme vyslat, se to může poměrně lehce přihodit a dochází k tomu ve fázi, kdy naše dlouhodobá paměť ještě neobsahuje pevně zafixované zvukové obrazy jednotlivých znaků (tzv. Gestalt, viz [2]), „vyvolatelné “ i při vysokých rychlostech, zatímco motorika s optickým obrazem funguje rychleji. Zjistíte-li, že jste schopni vysílat mnohem rychleji, než přijímat, svědčí to o špatně zvolené metodě příjmu (většinou „optické“ metodě, viz [1]).

Squeeze technika - postupem času vznikly dvě varianty, vzájemně se lišící odezvou klíče na uvolnění obou pák. U jedné vysílaní sekvence končí okamžitě po uvolnění obou pák, u druhé je na konec sekvence doplněn opačný znak, pokud byly během vysílání znaku stiskunty obě páky (tj. končí-li sekvence tečkou, je na konec doplněna čárka). U nás byla pro tyto techniky zaváděna označení reálné a doplňkové klíčování. Ve světě je však běžné označovat tyto techniky jako Curtis A (reálné) či Curtis B (doplňkové) klíčování - toto označení je odvozeno od funkce jednoúčelových integrovaných obvodů pro elektronické klíče, vyvinutých firmou Curtis. Obvod 8044A byl určen pro reálné, 8044B pro doplňkové klíčování. Pozdější generace obvodů 8044AB a 8044ABM (s měřením nastavené rychlosti) již umožňovala přepínání režimu A či B podle požadavku operátora.

Jaký klíč?

Platí-li, že se nevyplatí šetřit na pastičce a hned na začátku si opatřit kvalitní, i když dražší výrobek, platí to i pro vlastní elektroniku klíče. Přitom nerozhoduje, budeme-li klíč sami stavět nebo koupíme-li ho hotový. Zejména u komerčních výrobků bývá inzerováno množství zbytečných funkcí - např. spousta pamětí či jejich kapacita. Často však chybí základní funkce, které určují, bude-li klíč použitelný v praktickém provozu. Klíče, vestavěné v transceiverech, bývají většinou mizerné a lze je použít jen v krajní nouzi. Povězme si něco o funkcích, které by neměly chybět u žádného dobrého klíče.

Weighting - někdy je též označován jako symmetry. Jde v podstatě o změnu poměru tečka-mezera. Standardně bývá tento poměr 1:1, avšak v mnoha situacích je vhodné ho změnit. Při vyšších rychlostech bývá vhodné mít mezeru nepatrně delší, než čárku. Takovému dávání se říká light. Mnozí operátoři dávají přednost „lehkému dávání“, protože mezera je ve skutečnosti významným nositelem informace a jejím překrytím se např. z písmene I stane T apod. Dávání je založené na velmi subjektivním pocitu a i nepatrně delší mezery mohou přispět ke zvětšní přesnosti dávání při vyšších rychlostech.

Weighting lze udělat dvěma způsoby - většinou je interval, o který se např. prodlouží mezera, odečten od délky trvání tečky. Znamená to, že tečka s následující mezerou má vždy konstantní délku (pro nastavenou rychlost) a mění se jen poměr délky trvání buď ve prospěch tečky (heavy - těžké dávání) nebo ve prospěch mezery (light - lehké dávání). Při nastavení např. delší mezery (tečka je kratší) se však mění i poměr tečka-čárka, protože trvání čárky nebývá nijak ovlivněno. Existují však klíče, které určují délku čárky podle aktuální délky trvání tečky, nežádoucí efekt weightingu je tedy kompenzován.

Druhým způsobem, který se objevuje až u moderních mikroprocesorových klíčů, je plynulá (resp. kvaziplynulá) změna délky trvání mezery. Poměr tečka-čárka tak zůstává vždy stejný, ve výchozím stavu je 1:3.

Ratio - je poměr tečka-čárka. Výchozí hodnotou je 1:3, krajními mezemi použitelnosti jsou 1:2, resp. 1:4. Nastavování poměru tečka-čárka nesmí v žádném případě ovlivňovat weighting (poměr tečka-mezera).

U některých klíčů bývá zaměňován ratio za weighting (např. klíče, vestavěné v transceiverech Icom).

Compensation - tato funkce se vyskytuje poměrně zřídka. Podle mě dostupných informací je tato funkce dobře vyřešena pouze u klíčů řady Logikey 3 (MK III) a Logikey 4 (MK IV) a samozřejmě klíčů, postavených na naprogramovaném PIC, který je použit v klíčích Logikey. Klíčovací systém většiny zařízení je totiž poněkud pomalý a mezi sepnutím klíčovacího tranzistoru (či relé) a začátkem vysílaného elementu uplyne určitá doba. Ta je ve skutečnosti odečítána od délky tečky i čárky. Výsledné dávání je pak příliš „lehké“ a zní sekaně. To může být žádoucí, ale ne v této podobě. „Reakční doba“ klíčovacího systému totiž nijak nesouvisí s rychlostí dávání, je stále stejná. Při vyšších rychlostech může dojít k opravdu značnému zkrácení tečky i čárky. Je-li od těchto elementů odečítáno konstantní zpoždění, dochází samozřejmě i ke změně pomeru tečka-čárka, který se zvětšuje. Funkcí weighting tento nežádoucí jev nelze odstranit, protože bychom museli znovu nastavovat weighting vždy při změně rychlosti. Kompenzace však umožňuje přičíst určitý, pevně nastavený (nastavitelný) interval ke každému vysílanému elementu (tečce i čárce) a tento interval se s rychlostí nemění. Lze tak vyrovnat „reakční dobu“ klíčovacího systému zařízení. Tím samozřejmě není ovlivněn ani weighting, ani ratio.

Výhodou je, pokud má klíč samostatný výstup PTT. Ten samozřejmě musí pracovat na začátku vysílaného elementu v předstihu a naopak se zpožděním na jeho konci. Programování klíče se provádí zpravidla pomocí pastičky, jejíž pomocí po přepnutí do programovacího režimu zvolíme nastavovaný parametr a jeho hodnotu.

Velmi podstatnou vlastností klíče je jeho vlastní spotřeba. Ta dosahuje u většiny amatérských konstrukcí řádu mA, proto je nevýhodné klíč napájet z baterií. Jsou-li navíc nastavené parametry uloženy v klasické paměti RAM vyžadující napájení, lze čekat jen problémy. Dobrý klíč by proto měl v klidu mít odběr řádu jednotek mikroampérů a je ho možné tedy napájet z baterií a není třeba ani vypínač, parametry bývají uložené v tzv. non volatile EEPROM, tzn. neztratí se ani při přerušení napájení.

Málo podstatnou vlastností je počet pamětí a jejich kapacita. V praktickém provozu je vhodná jedna paměť pro uložení vlastní značky, kterou můžeme používat při volání stanice, do další paměti je vhodné uložit výzvu. Ve svém klíči mám celkem 6 pamětí, ale prakticky jsem vždy využil nejvýš tři (ve třetí jsem měl 5NN DE OK1RR). Máte-li představu, že do paměti uložíte např. jméno a QTH, povede vás to ke stereotypním spojením, které za chvíli omrzí vás i protistanice, on si totiž každý raději popovídá, než aby vás požádal o přehrání obsahu paměti.

Za zcela zbytečné bych považoval různé vymoženosti pro závody, jako např. automatické vysílání čísla spojení apod. Veškeré stanice, které dnes chtějí udělat přijatelný výsledek, vysílají z počítače, do kterého zároveň logují spojení. Mačkáním knoflíků a psaním na papír se dnes výsledky nedělají...

Chcete-li využít paměti, musí být přístupné jejich ovládání. Není možné mít zvlášť pastičku a zvlášť klíč, na kterém budou umístěna příslušná tlačítka. Proto se často pastička vestaví do klíče, což má jednu podstatnou nevýhodu - kvalitní pastička se zpravidla nevyskytuje v provedení, vhodném k vestavění. Klíče s vestavěnou pastičkou bývají právě proto většinou méně kvalitní - samotná mechanika pastičky bývá problematická, většinou laciného provedení a většinou bývá velmi obtížné její seřízení. Za vhodné proto považuji přidání panelu s tlačítky přímo k pastičce, která bývá s elektronikou klíče spojena mnohažilovým kabelem. Nejkvalitnější pastičky počítají s možností přidání tohoto panelu a výrobci je k nim nabízejí jako příslušenství.

Literatura:

[1] Pierpont, William G.: The Art and Skill of Radio Telegraphy, http://www.qsl.net/n9bor