Radioamatérům, kteří se věnují experimentování na opačném konci rádiového spektra než příznivci dlouhých vln, bývají označováni poněkud hanlivým přízviskem „žížalkáři“. To proto, že narozdíl od dlouhovlnných či krátkovlnných specialistů, jejichž zařízení pracují s délkami vln řádově metrovými (maximálně kilometrovými), mikrovlnní experimentátoři pracují skutečně se „žížalkami“ dlouhými centimetry či milimetry. I zde brání vývoji úroveň vědeckých poznatků a techniky. Sami radioamatéři se tak stávají prvními experimentátory v pásmech a na kmitočtech, jejichž veškeré skutečné vlastnosti dosud nikdo dokonale nezná. Mikrovlnní nenechavci tak staví na koleně zařízení, ve kterých hrají kromě obyčejných vodičů (drátů) a kabelů roli i na desetinu milimetru přesné mosazné vlnovody, připomínající spíše rozvod vody (také se autorům těchto konstrukcí někdy říká „instalatéři“). Poté staví parabolické antény nezřídka šílených rozměrů a v mrazu či dešti se krčí u těchto monster, aby „uhnali“ nějaké to spojení. Pokud totiž neinvestovali desítky tisíc do rotátorů musí je ručně neustále někam s přesností jednoho úhlového stupně otáčet. Žížalkáři tak narozdíl od dlouhovlňáků někdy zmoknou, na druhou stranu mají k experimentování daleko více pásem, než jedno.